Agentury, festivaly, orchestry, divadla i posluchači a diváci mají rádi příběhy. Oba hudebníci, jejichž nové nahrávky vám chci přiblížit, kromě toho, že patří mezi houslovou elitu, je mají. Oba se budou podílet na houslových dějinách tohoto století.
Se čtyřicetiletým Augustinem Hadelichem už máme živou zkušenost. V roce 2023 zahájil sezonu České filharmonie, když famózně zahrál Dvořákův Houslový koncert a moll. Povrchní posluchače nejprve zaujme jeho tvář poznamenaná kontaktem s požárem, který v roce 1999 zachvátil rodinnou farmu v Itálii. Díky skvělým lékařům se z toho dostal, jeho houslová kariéra se rozvinula jako požár a svou hrou si podmanil svět. Nemám rád žebříčky, ale pro mě určitě patří mezi deset nejzajímavějších houslistů a houslistek, kteří mají šanci ovlivňovat první polovinu 21. století. Hraje na přenádherný nástroj „Leduc / Szeryng“ z roku 1744 od Guarneriho del Gesù (před ním však hrával na Stradivariho ex Gingolda (1683) a Kiesewetera od téhož houslaře (1723).
Jeho nová nahrávka Američan Road Trip (Warner Classics 5021732287908) je trochu netradiční, „alternativní“, i když jsem se už setkal se životopisnými projekty. Jaký je Hadelichův výlet, jeho objevování Ameriky? Je to především autentický pohled zaujatého Neamaričana. Schizofrenní je už stylizovaná fotka na coveru, kde hraje (asi) na Solném jezeře… Nové album Hadelicha by se dalo označit jako hudební pocta jeho adoptivní americké vlasti. Komorními prostředky se pokusil o dějiny americké hudby od 19. století až do současnosti. Někdy s výběrem souhlasím, někdy se mi zdá dramaturgie hodně subjektivní. Jako svého spolupracovníka si Hadelich pro tento projekt vybral talentovaného amerického klavíristu Oriona Weisse.
Nebylo určitě snadné vybírat ze záplavy americké hudby. Romantismus představuje Romance Amy Beach, hudba, která je zajímavá kromě anachronismu jen tím, že ji složila žena. Houslista se pokusil vytáhnout z amerických hudebních dějin něco typického – vyšly mu odkazy na černošskou „plantážní“ hudbu. Proto mě nepřekvapila volba popového dílka Louisiana Blues Strut: A Cakewalk, jejíž strůjcem je Coleridge-Taylor Perkinson, na němž je zajímavé, že zemřel 2004, tedy v době digitálních médií. Po tomto překvapivém dvojitém úvodu, responsi 19. století, obrátil konečně pozornost k velké hudbě. Houslovou sonátu č. 4: Children´s Day at Camp Meeting u nás málo hraného Charlese Ivese stojí za to poznat a opakovaně poslouchat. Může to být odraz Ameriky dětskýma očima.
Nemohu se zbavit pocitu, že Hadelich byl při své cestě po Americe silně okouzlen zlidovělou hudbou. Asi proto Banjo and Fiddle Williama Krolla, který byl určitě také okouzlen americkou barovou kulturou (1901-1980). Do USA patří i Nové Mexico a Mexičan Manuel Ponce. Jen nechápu, proč si vybral jeho Estrellitu, kterou skvěle aranžoval Hadelichův vzor Jascha Heifetz. Příjemná vídeňská hudba…
Podstatně zajímavější je suita Netsuke Stephena Hartkeho, která je příjemným pelmelem hudebních vlivů. Nicméně viděno prizmatem Ostravských dnů by neprošla… Lidové americké kořeny má Wild Fiddler´s Rag, kterou vytvořil podle Howdy Forrestera Augustin Hadelich (první opus houslisty, který znám), a Black Gypsy od Eddieho Southa.
Nesporným vrcholem projektu je kompozičně silná a výrazně melodická skladba Road Movies Johna Adamse z roku 1995, kdy komponoval jinak než dnes. V Somewhere z West Side Story Leonarda Bernsteina (výborné aranžmá Raimunda Penaforteho) konečně plně uplatnil opojný tón a širokodechost. Nakonec svižná tečka od otce americké hudby 20. století Aarona Coplanda: Hoe-Down.
Debut třiadvacetiletého Daniela Lozakoviche u Warner Classics je překvapivý. Žádný pompézní koncert s orchestrem, ale komorní recitál s klavírem. Jeho partnerem je původem ruský pianista, skladatel a dirigent Michail Pletňov (1957), který mě v 90. letech ohromoval svými projekty pro Deutsche Grammophon. Album švédského houslisty je sólistovým debutem u vydavatelství Warner Classics. Stockholmský rodák, po rodičích bělorusko-kyrgyzského původu, má na svém kontě i přes svoje mládí už řadu významných mezinárodních úspěchů. Pro DG natáčel už od 15 let, čímž se stal nejmladším umělcem v katalogu žlutého labelu. Mezi jeho úspěšné okamžiky bylo vloni hra v rámci státní večeře ve Versailles k poctě Karla III.
Svůj společný program se rozhodli zahájit Lozakovichovou úpravou slavné Solvejžiny písně Edvarda Griega, následovanou Houslovou sonátou A dur Césara Francka a Šostakovičovou Romancí. Dalším bodem recitálu je Houslová sonáta h moll současného amerického skladatele Alexeye Shora, který má stejně jako ostatní zúčastnění „východní kořeny“. Narodil se totiž roku 1970 jako Alexej Vladimorovič Kononěnko v bývalé Ukrajinské svazové republice. Závěr nahrávky patří opět Griegovi, tentokrát jeho Třetí houslové sonátě c moll, kterou pan Lozakovič nahrál způsobem, jaký jsem ještě neslyšel. Byl to existenciální požitek! Nechápu, jak někdo tak mladý může hrát tuto intimní hudbu plnou jemných výrazových detailů tak dobře. (Mimochodem nahrávku natočil na Stradivariho housle z roku 1727 „Le Reynier“. Hraje též na jiný Stradivariho nástroj – Ex-Baron Rothschild).
Devátého dubna 2025 bude Daniel Lozakovich hrát poprvé v Praze. Jako host Pražských symfoniků uvede s dirigentem Tomášem Netopilem Korngoldův Houslový koncert D dur. FOK tak trumfne jak české festivaly, tak Českou filharmonii.
Obě novinky houslové sekce Warner Classics jsou jinými světy, neobyčejně zajímavé a inspirativní, ale častěji se budu vracet k Lozakovichovi a jeho Griegovi.
Luboš Stehlík
