„Křesťané, vyryjte tento den do kovu, vytesejte do mramoru! Pospěšte se mnou k jesličkám…“
Fota Petra Hajská.
Celý večer souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 byl 15. prosince Anno Domini MMXXV vlastně ve znamení Gloria Patri et Filio – sláva Otci i Synu, narození Ježíše a milosrdenství k těm, kdo jej ctí.
Ve Dvořákově síni Rudolfina nejprve zazněla proslulá vánoční kantáta Johanna Sebastiana Bacha Christen, ätzet diesen Tag, BWV 63, a po pauze coby synovské pokračování i kontrast nádherné Magnificat, Wq 215, Carla Philippa Emanuela Bacha. Instrumentálním mostem se mi jevila Sonata da kamera č. 5 D dur Georga Muffata.
Šéfdirigent Pražských symfoniků a host řady orchestrů v různých koutech světa Tomáš Netopil po svém profesním návratu z německého Essenu rád vstupuje do světa barokní hudby – někdy v roli dirigenta, jindy houslisty. Měl jsem pocit, že role dirigenta českého barokního souboru Collegium 1704 jej těší stejně jako v případě ansámblu Concentus Musicus Wien například na festivalu Concentus Moraviae 2023 nebo na Pražském jaru 2025. A baroko zvládá na rozdíl od řady symfonických či operních dirigentů skvěle. Kdysi pan Netopil prohlásil, že jej na barokní hudbě přitahuje její vášnivost. Carl Bach v jeho vidění takový skutečně byl, obzvláště pak orchestrální předehry a vsuvky a zejména sbory, které byly mistrovské nejen od tvůrce, ale i od dirigenta a v rámci možností i od komorního sboru. Starý Bach byl přece jen jiný – evangelicky důstojný a emoce byly spíše tušené, než patetické; nejdojemnější se stal závěrečný chorál.
Kupodivu nejsilněji na mě působil Muffat, od dirigenta francouzským koloritem s vůní Itálie skvěle vybraný kontrast. Možná mohl zvolit menší obsazení. Poslechově nejkouzelnější bylo druhé Adagio, hitově na úrovni J. S. Bacha, a finální Passacaglia, v jejichž variacích se blýskly koncertní mistryně Helena Zemanová a vedoucí sekundů Jana Anýžová.
Úspěch vybraných vokálních skladeb odvisí od úrovně sboru, sólistů i orchestru. Orchestr hrál jako vždy velmi dobře, koncentrovaně a natěšeně, sbor vydal ze sebe maximum. Sólisté (Tereza Zimková – soprán, Jarmila Vantuchová – alt, Ondřej Holub – tenor a Tomáš Šelc – bas) patří v barokní praxi k české elitě. Jejich zpěv neurazil, leč mezi nelítostnou mezinárodní elitu dle mého skromného mínění nepatří – soprán byl ostrý, plochý, občas falešný, alt (spíše mezzo) nevýrazný, bez mimořádného charismatu a osobního kouzla, občas disponující, tenor úzký, nazální, ale dobře technicky ukotvený, bas neměl sice stoprocentní intonaci, v Magnificat si nedal pozor na hloubky i výšky, ale měl strhující výraz a byl každopádně nejzajímavější. Všichni dobře zvládli obtížné melodické postupy v C. P. E. Provedení veškeré hudby bylo možná stylové, ale v dnešní době je posluchač zhýčkán a žádá si perfekci, kterou jsem bohužel někdy neslyšel. (Je mým štěstím, že nežiji v 18. století.)
Tomáš Šelc, skryt maskou hraje skvělý Libor Mašek.
Provedení kantáty a magnificat byla velmi dobrá, leč verzí od Johna Eliota Gardinera (J. S. Bach) a Nikolause Harnoncourta (C P. E. Bach) jsem si užil více. Výjimečně použiji školní známky: dirigent: 1, orchestr: 1, sbor: 2 (hlavně kvůli kvalitě tenorů), sólisté: 2 (průměr). Bylo chybou, že sólisté nezpívali poslední dva sbory s sebou.
Nevím, jestli zvyk přidělovat sólové party sboristům je koncepční či historicko poučený záměr nebo vliv ekonomiky, každopádně to může být někdy nesprávné, tento večer určitě v Magnificat, kde měly být krásné, bezproblémové hlasy evropské úrovně… Resumé – adventní koncert obou collegií mě potěšil a zároveň připomněl otázky, které si kladu už třicet let.
Vzkaz divačce z Rudolfina: Zařvat v první milisekundě po sborovém Amen bravo je vaše vizitka, ale přetne se psychologický dozvuk hudby. Na mě působil jako když se setká pohrabáč s hlavou nebo pěst s očima.
Luboš Stehlík
Tomáš Netopil s Helenou Zemanovou.
