Jedním z plánů designovaného ředitele festivalu Pražské jaro Roberta Hanče je nabourávání sezon pražských orchestrů mezi říjnem až dubnem mimořádnými hudebními projekty. Jednak kvůli zviditelnění slavného loga Františka Muziky a celé státem chráněné instituce, jednak aby se zvýšila konkurence v metropoli a nabízely se nevšední projekty vysoké mezinárodní úrovně.
Vize hodná chvály, kterou anticipoval adventní koncert Evropského komorního orchestru, dirigenta Yannicka Nézet-Seguina, houslistky Veroniky Eberle a violoncellisty Jeana-Guihena Queyrase 4. prosince ve Španělském sále Pražského hradu. Dlužno dodat, že bylo šťastnou náhodou, že došlo ke včlenění termínu do turné orchestru po několika hudebních centrech Evropy a Ameriky; separátně by totiž do Prahy dirigent Yannick Nézet Séguin působící v USA nepřijel. Vnímám to též jako projev uznání Pražskému jaru, že COE dal přednost Praze například před Budapeští a Varšavou.
Fota Pražské jaro / Michal Fanta.
Komorní orchestr Evropy je podporován bohatými mecenáši a EU. Vznikl v roce 1981, na počátku byl hlavním mentorem Claudio Abbado a spolupracuje se známými dirigenty (například Haitink, Harnoncourt a Rattle, Schiff, Ticciati, v listopadu to byl Antonio Pappano). Bohužel pevně daný termín asi zapříčinil, že orchestr hrál v akusticky podprůměrném manýristicky honosném Španělském sále místo v Rudolfinu, kam by v podstatě stylové obsazení ideálně patřilo. Na programu byla jen hudba Johannese Brahmse, protože jejich turné bylo hlavně propagací nahrávky firmy Deutsche Grammophon, pro kterou dirigent zatím exkluzivně nahrává – Tragická předehra, Dvojkoncert pro housle a violoncello, První symfonie. Po skončení jsem se utvrdil v přesvědčení, že do Španělského sálu Pražského hradu tato hudba i v relativně „komorním“ obsazení nepatří, jakkoli to byl jediný autentický prvek večera.
Na internetu jsem našel několik zajímavých kritik, které doporučuji vaší pozornosti, z nichž uvedu výňatky. Klasika Plus, Jindřich Bálek – Operní Brahms v plném osvětlení: „Je to orchestr tvárný, nesvázaný tradicemi a schopný plnit sny každého vynikajícího dirigenta… Veronika Eberle i Jean-Guihen Queyras jsou zdatní komorní hráči se smyslem pro jemnou lyriku, což bylo nejpůsobivější v pomalé větě.“ „Bylo vlastně náročné slyšet provedení s tak dobrým tělesem, které Brahmsovi na druhou stranu bere stavebnost, napětí a příběh jdoucí od temného začátku k závěrečnému projasnění.“ „Je to orchestr tvárný, nesvázaný tradicemi a schopný plnit sny každého vynikajícího dirigenta… Sehrané dýchání orchestru a dirigenta bylo opravdu mimořádné už v úvodní Tragické předehře, nikdy jsem ji neslyšel v tak čistém zvuku a s důrazem na melodické linky.“ Opera Plus, Ivan Žáček: Nézet-Séguin dokázal strhnout Chamber Orchestra of Europe k velkolepému klimaxu: „Yannick Nézet-Séguin oddirigoval celý večer zpaměti a bez taktovky, jeho tvárné obouruční gesto formuje gesticky hru orchestru, přesně, jak potřebuje. Kanadský dirigent je zasvěceným interpretem nejen opery, ale i symfonické hudby – je nejen šéfem Metropolitní opery v New Yorku (od roku 2018), ale také od roku 2012 stojí v čele Philadelphia Orchestra. Vysoce hodnocené jsou jeho nahrávky například německého romantismu, od Mendelssohna, přes Brucknera, Mahlera až po Strausse. Sám jsem podrobně recenzoval jeho vynikající integrální nahrávku Mendelssohnových symfonií, které provedl právě s Chamber Orchestra of Europe. Ve čtvrtek 4. prosince 2025 nám ukázal, že i k Brahmsovi jej váže silné pouto, rozumí jeho hudební řeči a umí maximálně zúročit její esenciální rysy. Dokázal strhnout orchestr v závěru večera k velkolepému klimaxu.“ iDnes, Věra Drápelová – Nablýskaný Brahms. Festival slavil advent s hvězdným dirigentem:„Tohoto skladatele by člověk teoreticky nemusel považovat za „tahouna“ celého večera, někomu může dokonce jeho rukopis připadat spíš jako akademická rozprava o hudbě než jako vyjádření a sdílení emocí. Přesto je Nézet-Séguin vytáhl na povrch. Začal zhruba čtvrthodinovou Tragickou předehrou, u níž ovšem přízvisko „tragická“ neznamená konkrétní děsivý příběh. Spousta se toho odehrává v jemné skladatelské práci vytvářející dojem jakéhosi neklidu, zamyšlenosti. Orchestr vše vytvaroval velmi pěkně, plasticky co do tempa i dynamiky.“ „Následoval Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr, v němž se k orchestru připojili německá houslistka Veronika Eberle a francouzský cellista Jean-Guihen Queyras. Toto dílo může zapůsobit jako symfonie s dvěma vůdčími hlasy, ale také jako dialog dvou zpívajících hlasů s rovnocenným doprovodem, což byl spíš tento případ. Oba sólisté zaujali pěkným tónem, celkovou kultivovaností a souhrou s ostatními hudebníky. Nádherně zpěvně vyšla prostřední pomalá věta. Po pauze pak zazněla Brahmsova Symfonie č. 1… Nézet-Séguin, možná i díky své praxi operního dirigenta, vyhmátl vše jímavé, melodické a dramatické, co se v díle dá najít.“
Komentář večera: S reflexemi kolegyně a kolegů většinou souhlasím, jakkoliv bych polemizoval například se souslovími „velkolepý klimax“, „nádherně zpěvně vyšla prostřední pomalá věta“, „Veronika Eberle i Jean-Guihen Queyras jsou zdatní komorní hráči se smyslem pro jemnou lyriku, což bylo nejpůsobivější v pomalé větě.“ Nejpropracovanější článek přinesl server Opera Plus.
Dirigent vedl orchestr ve stylu Abbada zpaměti, což se mi líbilo, a obouručně, což se mi subjektivně nelíbilo, anžto dávám přednost gestice například Hrůši, Mäkeläho, Shaniho nebo Ticciatiho. Jakkoliv současné obsazení je podobně kvalitní jako před 40 lety nebo v době Bernarda Haitinka, pojetí dirigenta bylo diametrálně odlišné, přičemž to je spíše konstatovaní nežli odsudek. Prostě pro mě dělali Brahmse hodnověrněji s tímto orchestrem Abbado a hlavně Haitink, což je pro mě zatím nepřekonaný vrchol. Dovolím si citovat názory pana Haitinka, které se vztahují k tématu:
„Umělecké dílo a jeho recepce se mění v každé době. V té naší nám hrozí to, že si řada interpretů myslí, že by měli říci více než to, co už řečeno bylo. Snažím se, abych dílu nikdy subjektivně nevnucoval něco, co mu není vlastní – jen nic nenafukovat! Brahms do svých not často psal: piano dolce. Copak to není indicie? Brahmsovy partitury jednoznačně zakazují jakoukoliv exaltovanost.” Dlužno dodat, že především Tragická předehra a krajní věty První symfonie exaltovaností přetékaly. “Brahmsovy symfonie se dnes obvykle uvádějí minimálně s 16 prvními houslemi, někdy je smyčců ještě více. Byl jsem proto sám velmi zvědavý na to, jak budou znít s tímto relativně menším hudebním tělesem. Nicméně vždy, když s Chamber Orchestra of Europe vystupuji, mě udiví, jaký zvukový potenciál v sobě má. Tam, kde je to nutné, dokáže přidat na objemu a síle víc, než by člověk čekal. To obsazení se ostatně dá historicky ospravedlnit. Brahmsův oblíbený orchestr, tehdejší slavná Meiningenská kapela, čítal zhruba stejný počet členů jako dnešní Chamber Orchestra of Europe.” Obsazení ve Španělském sále se sedmi primy bylo ideální. “S menším obsazením se například snáze dá zdůraznit bohatá polyfonie Brahmsovy hudby; její struktury se stanou slyšitelnějšími, zvukový obraz transparentnějším. Velký aparát s sebou oproti tomu nese problémy v momentě, kdy je orchestrální rovnováhy dosahováno jen díky diskutabilnímu zdvojování dechů – což je v mých očích úplně nesmyslné počínání.” Kvůli akustice byl zvukový obraz občas citelně rozostřen. „Forte vám zahraje každý orchestr sám od sebe, ale pianissimo ne. Musím přiznat, že po více než půlstoletí dirigentské praxe jsem dychtivý po pianissimech!“ I já jsem dychtivě čekal na legendární pianissima tohoto světově právem proslulého orchestru, ale vinou neregulérního sálu a obávám se, že částečně i koncepce dirigenta jsem je slyšel spíše méně než více. Nevím, jestli je současné vnímání hudby YNS stále silněji ovlivněno jeho převažující operní kariérou, ale zvukových vln bylo příliš. I proto jsem tolik citoval pokorného Haitinka.
Co mě zaujalo? Určitě vysoká tónová kultura hráčů. Jakkoliv například Berlínská filharmonie, Concertgebouw, Česká filharmonie na tom rozhodně nejsou na sólových pozicích hůř. Zaujaly mě vstupy hoboje, klarinetu, ba i koncertní mistryně, která sice není lepší než například Jan Mráček nebo Josef Špaček, ale má okouzlující tón. Překvapilo mě několik nejistých tónů lesního rohu a ne vždy ideální zvuk žesťů. Úžasná byla silná srdeční provázanost orchestru a dirigenta!
Co se týká Dvojkoncertu, mám v paměti živě hlavně dvojice Mutter – Ferrández, Batiashvili – Mørk, Suk – Navarra a Suk – Schiff, z nahrávek Suk – Navarra, Heifetz – Piatigorsky, Oistrach – Rostropovič, Menuhin – Tortelier, Repin – Mørk, Shaham – Wang… Celkový dojem z výkonu na Hradě se žádné této dvojici nevyrovnal. Houslistka měla pěkný tón, dobré housle a velkou snahu podat světový výkon, ale bylo to jen pečlivě připravené hraní bez osobitosti, ve hře cellisty jsem slyšel dobrý kvalitní tón, zvláštní frázování a občas temperovanou intonaci. Na rozdíl od čtveřice Mutter – Ferrández – Honeck – Česká filharmonie v lednu 2022 to byla v kontrastu s orchestrem od sólistů trošku nuda.
Společenské střípky: Podivil jsem se nad neformálním outfitem Jeana-Guihena Queyrase. Obsazení auditoria bylo podstatně jiné než při koncertech České filharmonie v Rudolfinu nebo FOK v Obecním domě, kde bývá publikum, které ví, že tleskat po vstupní efektní větě instrumentálního koncertu je v Česku nonsens. První poloviny večera se zúčastnili prezident Petr Pavel a jeho paní.
Adventní hostování Evropského komorního orchestru sice kupodivu nepatřilo mezi nejlepší koncerty, které jsem letos slyšel, a našel bych v produkci orchestrů a festivalů včetně Pražského jara zajímavější, ale přinesl mi radost. Geniální hudba mě zahřála u srdce, zvlášť když jsem zavřel oči…
Luboš Stehlík
