Bylo mu pouze 22 let, když se stal členem Berlínské filharmonie, jednoho z nejprestižnějších světových orchestrů. Zní proto až neuvěřitelně, že si ještě jako teenager vybíral mezi klarinetem a tenisem. Dnes celý hudební svět ví, že se rozhodnul správně.
Jeho rodina je přitom v klarinetovém světě zcela právem pojmem: jeho otec, Ernst Ottensamer, patřil k nejuznávanějším klarinetistům jako člen Vídeňské filharmonie, v tom samém orchestru dnes působí i jeho starší bratr Daniel. „Možná to nebylo tak chytré, stát se klarinetistou, když už doma dva byli… ale dopadlo to dobře!“ komentuje Andreas Ottensamer.
Foto Katja Ruge.
Když jste s hudbou začínal, kromě klarinetu jste hrál také na klavír a na violoncello. Co vás vedlo k tomu, že jste zůstal u klarinetu?
Hudbou jsem byl, díky svojí rodině, během svého dětství obklopen a se všemi třemi nástroji to bylo velmi přirozené. Měli jsme doma klavír, pod klavírem violoncello, na klavíru klarinet. Doteď si na klavír občas zahraji. Postupně jsem zjistil, že právě klarinet je mi nejbližší, že díky němu dovedu vyjádřit svoje emoce. Také byla s klarinetem největší zábava, mohli jsme si doma zahrát společně.
Zmínili jsme vaši rodinu: váš starší bratr je členem Vídeňské filharmonie, v tom samém orchestru hrál i váš otec, který byl skvělým klarinetistou. Inspirovalo vás toto zázemí?
Samozřejmě! Myslím si, že to, jak a proč hrajeme, pramení právě z toho, kým jsme a jaké jsou naše kořeny. I pro mě to představuje jakési ukotvení mého muzikantství. Postupně si pak člověk hledá vlastní cestu a profiluje svojí vlastní hudebnickou osobnost.
Pomýšlel jste vůbec, jako člen muzikantské rodiny, i na jinou, než na hudební dráhu?
Ale ano! Asi do patnácti let byl mojí hlavní aktivitou sport. Věnoval jsem se tenisu, profesionálně jsem trénoval. Teprve kolem patnácti šestnácti let jsem se zaměřil na hudbu. Navíc po skončení školy jsem studoval jiné, humanitní směry: jak ve Vídni, tak v USA, na Harvardu. Vždy jsem byl velmi otevřený, nechtěl jsem, aby se ze mě stal frustrovaný hudebník. To, jestli se člověk uplatní, se totiž neodvíjí jen od našeho rozhodnutí, ale také od štěstí, od toho, jaké dveře se člověku otevřou. Záleží na situaci, záleží také na „trhu“. Myslím, že momentem, kdy jsem se opravdu rozhodnul nastoupit na dráhu hudebníka, byla chvíle, kdy jsem dostal příležitost v Berlínské filharmonii – nejdříve jako akademik.
Jak vám tento širší rozhled pomáhá v rámci hudby?
Myslím, že by hudebníci měli do hudby, kterou hrají, vložit i kousek sebe, své osobnosti. Osobnost je pro mě hlavním faktorem nejen hudby, ale umění obecně. Je tedy velmi důležité vnímat svět kolem sebe, zajímat se i o jiné oblasti, než jen o hudbu. Pokud budeme sedět doma a cvičit na prostoru deseti metrů čtverečných, tak budeme schopni zahrát brilantní technické pasáže, naší hře ale bude scházet duše. Když má hudebník – nebo také malíř, sochař, tanečník – zprostředkovat hluboký, intenzivní prožitek, může to zvládnout jen tehdy, pokud si sám něčím prošel a něco zažil.
Nebylo pro vás někdy problematické odhalit ze sebe na pódiu tolik ze svého vnitra, ze své osobnosti?
Naopak. Právě to je něčím, k čemu bychom jako umělci měli směřovat. Ale samozřejmě v jistém ohledu to může být nebezpečné, můžete se spálit, vydat toho ze sebe příliš mnoho…, v jistém smyslu to je risk. Věřím ale, že není nic více frustrujícího než provedení, v němž pouze zaznívají noty. To je příšerné. Mě by vlastně unavovalo mnohem více, kdybych ze sebe nic neodevzdal, než když do hraní vkládám kousek svého já.
Lze takový přístup uplatnit i v orchestru, kde je potřeba kooperovat s celou řadou dalších uměleckých osobností?
V jistém ohledu ano. Svým způsobem je totiž orchestrální hraní komorní hudbou ve větším měřítku. Samozřejmě si člověk musí uvědomit, čeho je v tu chvíli součástí. Je potřeba naslouchat svým spoluhráčům, najít svoje místo, obohatit celek. V podstatě však takto přistupuji i k sólové hře. Jako sólista velmi pozorně vnímám to, co dělá orchestr. S tím si pak hraji, zasazuji do toho svoji linií a snad se také snažím inspirovat ansámbl k tomu, aby moje pojetí následoval. Ve výsledku jsou tak pro mě hra v orchestru a sólové hraní velmi podobné, v každém je ale potřeba hledat rovnováhu jinak.
Jste členem Berlínské filharmonie, zkušenost máte ale i s Vídeňskou filharmonií, obě tělesa dobře znáte. Tyto orchestry patří ke světové špičce, u každého z nich se přitom vyzdvihují jiná specifika. Lze je vůbec porovnat?
Lze porovnat Real Madrid s Manchesterem United? Jsou to opravdu odlišné soubory, společnou snad mají jen nesmírně vysokou kvalitu, které dosahují. Samozřejmě ale platí, že každé těleso má své klíčové rysy, jež jsou pro ně fundamentem. Ve Vídni je to vztah k tradici, která se ve městě rozvíjí po staletí, a určitá společná kultura hraní. Vídeňští filharmonici mají jednotný postoj k tomu, jak k dílům přistupovat, jaká hudební řešení volit, jakou mít představu o zvuku. Je to něco, co je pro ně velmi přirozené, tento postoj je členům orchestru vlastní a snaží se o to, aby byl pro co nejvíce hráčů na pódiu takřka automatický. Řekl bych, že to je pro Vídeňskou filharmonii opravdu velmi charakteristické, právě díky tomu si udržují svůj specifický styl. Co se týče Berlína, je více otevřen i jiným způsobům hraní. Nezáleží zde tolik na tom, jaký je to způsob nebo odkud je: důležitá je vysoká úroveň a to, aby váš přístup vedl k co nejvýraznějšímu muzikantství, k nejpřesvědčivějšímu umění. Díky tomuto nastavení vzniká neskutečná energie. Máte pak pocit, že by každý z hráčů mohl být sólistou nebo koncertním mistrem. Je to jakási vroucí masa, má to neuvěřitelný potenciál. Odkrýt ho je pro dirigenta výzvou – a zároveň skvělou příležitostí. Pokud se mu to totiž podaří, otevírá se celá plejáda možností. To je možná i rozdíl oproti Vídni. V Berlíně máme k dispozici vždy řadu různých alternativ, jak skladbu uchopit. Ve Vídni je těch cest méně, výsledek je ale vždy velmi sjednocený a unikátní.
Když jste zmínil dirigenta, jaká je v tomto ohledu jeho role?
Rolí dirigenta je asi především udržet kus pohromadě. Vést, inspirovat, otevírat dveře, ukazovat nové, nepoznané možnosti, jak k danému dílu přistupovat. Ten, kdo orchestr vede, může těleso pozvednout – nebo také naopak.
Foto Dan Carabas.
Nakolik by měl dirigent respektovat například specifické rysy orchestrů, o nichž jsme mluvili?
Respekt by v jistém ohledu mít měl, nemůže ale být defenzivní. Dirigent by vždy měl jít na hranice komfortní zóny orchestru, měl by se snažit dosáhnout něčeho výjimečného. Nejsme tady od toho, abychom věci „nějak udělali“, ale abychom vytvořili něco speciálního, smysluplného. V tom podle mě spočívá práce dirigenta.
Jste i dirigent. Jak se toto rozhodnutí rodilo? A co vám zatím přineslo?
Nebylo to nic, co by přišlo přes noc. Studoval jsem dirigování řadu let, rozhodně jsem to nechtěl uspěchat. Představuje to pro mě další úroveň, ponořuji se teď do hudby s novou intenzitou. Je potřeba všude mít své uši, oči, ruce, musíte mít velký přehled o tom, co se kde děje. Dostáváte příležitost celou interpretaci vytvořit. V tomto smyslu je to pro mě nadstavba.
Berlínská filharmonie byla průkopníkem v konceptu digitální koncertní síně, Digital Concert Hall. Ta se stává čím dál populárnější i v dalších orchestrech – jak se na tento výdobytek díváte vy, jako člen orchestru?
Považuji to za skvělou věc. Navíc jsou výsledky ve velmi vysoké kvalitě, působí to fantasticky. Vnímám to jako příležitost pro ty, kteří chtějí uslyšet Berlínskou filharmonii, ale žijí na jiném konci světa. Díky Digital Concert Hall jsme získali mnoho dalších příznivců, publikum je velmi vděčné za tuto možnost. Navíc jsem přesvědčen, že musíme kráčet s dobou, hledat cesty, jak udělat naši práci přístupnější. Nejsme přece staromódní instituce zapadaná prachem: a tuto snahu oceňuji mnohem více, než ty, jejichž protagonisté chtějí z klasické hudby udělat něco, čím není. Důležité je, že pro nás digitální svět není náhražkou živých koncertů. Nepřestali jsme hrát, nepřestali jsme ani organizovat zájezdy.
Vy sám se nevyhýbáte moderním způsobům komunikace, jste aktivní na sociálních sítích, přibližujete se tak svému publiku. Jak se sociálními médii pracujete? Přivádí tato komunikace nové posluchače?
Ano, stává se to. Co se týče sociálních sítí, je to určitý vývoj. Již před lety jsme začali s webovými stránkami, ale sociální sítě nabízejí nový způsob, jak sdílet informace, jak nabídnout vhled do „zákulisí“. To považuji za velmi přínosný rozměr těchto sítí. Zároveň je ale důležité, aby mělo sdílení nějaký smysl, nějaký cíl. Aby se jeho smyslem nestalo jen to, že něco zveřejním. V tom momentě se pro mě stávají sociální sítě otravnými.
Daří se vám takto oslovovat mladou generaci?
Jistě! Není to sice moje hlavní mise, je ale skvělé, že to má i tento efekt. Líbí se mi, že ta masa lidí, která má přístup k sociálním sítím, může mít zároveň přístup ke klasické hudbě. Cítím, že jí chtějí být blíže. Dostávám dokonce zprávy o tom, jak někdo začal hrát na klarinet.
Takže roste i nová generace kvalitních hráčů?
To se asi dělo vždy, hlavně co se týče orchestrálního hraní. Jako sólový nástroj se ale klarinet skutečně více prosadil v posledních dekádách. Samozřejmě již předtím pro něj vznikala nádherná díla, například Mozartův koncert. Promotéři a samotné orchestry se ale doopravdy začali o klarinet zajímat více až během několika posledních let. Není tomu tak dávno, co bylo nemyslitelné, aby byl kus pro sólový klarinet highlightem koncertu. Teď to možné je. Nakonec – není divu. Máme přece tak nádherné koncerty!
Lucia Maloveská
