Janáčkovu filharmonii Ostrava jsem neslyšel hrát živě několik let. Moje chyba! A její provizorní domovský stánek v legendárním ostravském kině Vesmír působí až na skromné zázemí a nevyhnutelné akustické limity koncertního sálu docela reprezentativně. Žádné obavy! Čekal jsem již delší čas na příležitost vypravit se opět za filharmoniky z metropole Moravskoslezského kraje, pro něž již je stavěn nový koncertní stánek. Až jsem se konečně dočkal.
Jména německého dirigenta Inga Metzmachera, který se etabloval jako odborník na německou a evropskou hudbu 20. a 21. století, a jeho krajana, violoncellisty Albana Gerhardta zněla dostatečně atraktivně. Zvláště když oba renomovaní umělci vystupovali v rámci běžné abonentní sezony, a to v přítomnosti mikrofonů Českého rozhlasu. Nepopiratelným lákadlem byla i dramaturgická kombinace Martinů – Lutoslawski – Dvořák, která se ukázala být posluchačsky přitažlivou a náročnou současně.
V úvodu večera zazněla dramaturgická lahůdka, Bohuslava Martinů jednovětá orchestrální skladba Skála (1957), jedno z posledních skladatelových orchestrálních děl vůbec, zkomponované v sousedství známějších Parabol či Rytin. Martinů programní desetiminutové dílo oscilující mezi předehrou a symfonickou básní balancuje i mezi světy skladatelových amerických a českomoravských inspirací. Hymnická kompozice evokuje jak protestantský étos autorovy domoviny, tak víru a náboženské ambice prvních amerických osadníků. Rozhodně není jednoduché všechny tyto konotace publiku zprostředkovat. Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že umělci na pódiu obsahově poněkud tápali. Skladbu pojali podle mého názoru amorfně, bez silnějšího vnitřního tahu, bez jasnějšího interpretačního názoru na skladbu, v níž „stačilo“ akcentovat unisono pasáže hymnického díla. Přesto jsem byl upřímně rád, že kompozice zazněla. Bůhví, kdy ji Ostravané slyšeli naposledy?
Druhou skladbou večera byl Violoncellový koncert Witolda Lutoslawského (1970), více než padesát let stará kompozice, která se proměnila v zatěžkávací zkoušku posluchačské vytrvalosti ostravských abonentů, mezi nimiž onoho pátečního večera 17. 10. 2025 rozhodně převažovali posluchači seniorského věku. Původně ohlášeného německého violoncellistu Johannese Mosera nahradil v relativně krátkém čase Alban Gerhardt, který se díla zpaměti zhostil suverénním způsobem.
Lutoslawského dílo určené Mstislavu Rostropovičovi je nervózní a zneklidňující kompozice, počínaje provokativní vstupní kadencí sólového violoncella a konče agresivními vpády plného orchestru v pasážích, v nichž se sólový nástroj pokouší dialogicky prosadit. Ostravané jsou sice v nové a soudobé hudbě trénováni po generace, Lutoslawski byl ale oříškem i pro ostřílené abonenty. A dobře tomu tak. Kde jinde by měla tato tvorba zaznívat častěji než v Ostravě, kudy od padesátých a šedesátých let minulého století vstupovala soudobá hudba sovětského bloku na československé území? Nebyl to snadný poslech. Proto se empatický sólista s posluchači rozloučil vstupním preludiem Bachovy Violoncellové svity D dur č. 6.
Ve druhé polovině večera zazněla Dvořákova Šestá symfonie D dur op. 60, kterou propagační materiály JFO promovaly jako monumentální, i když monumentalita je jí podle mého skromného názoru na rozdíl od následujících Dvořákových symfonií sedmé a Novosvětské na hony vzdálena. Přiznám se, že jsem k nastudování Dvořákovy symfonie, která vznikla na objednávku Vídeňských filharmoniků jako skladatelova zdravice vídeňskému publiku (první věta à la Brahms, druhá věta à la Beethoven a Schubert, scherzo à la Dvořák a finále à la Haydn), přistupoval s mírnými obavami a určitými předsudky. Zvláště když česká interpretační tradice zatěžkává tuto symfonii jako tradiční česká strava trávící trakt přímořských Evropanů. Obával jsem se, že Metzmacher bude jen akcentovat brahmsovské inspirace a ostravští filharmonikové dílo pojmou ve zvukovém hávu pozdního romantismu.
Jenomže signifikantní brýle dirigenta Metzmachera se ukázaly být nejen designovým doplňkem, ale i kouzelným nástrojem. Metzmacher jimi přečetl Dvořákovu partituru dechberoucím způsobem. Precizně, s ohledem na detaily ve frázování a dynamice a s nakažlivým nadšením, s nímž si na stupínku užíval nejen Scherzo, ale v podstatě všechny věty čtyřdílné symfonie. V první větě usiloval o delikátní agogiku a dokončování frází ve violách a kontrabasech na začátku reprízy bylo projevem neuvěřitelného důvtipu. Filharmonikové hráli pečlivě s očima upřenýma na dirigenta. Neprodukovali ušlechtilý hluk, ale snažili se precizně odstiňovat dynamiku, která je v krajních větách symfonie velmi choulostivá a snadno vede k oné (nechtěné) „monumentalitě“. Druhá věta a trio ve scherzu prezentovaly aktuální kvality sólových hráčů na lesní roh, hoboj, flétnu a pikolu. A pak přišlo finále, v němž se orchestr otřásal veselými basy jako pubescenty přeplněný vozík na horské dráze. Když jsem vám šel noční Ostravou, zastyděl jsem se. Takového Dvořáka jsem nečekal. Nevěříte? V záznamu si jej můžete poslechnout v Archivu Českého rozhlasu.
Martin Jemelka
Fota Petr Hrubeš / JFO.
