V covidovém roce 2021 pořídil FOK s klavíristou Lukášem Vondráčkem a s dirigentem Tomášem Braunerem kompletní nahrávku klavírních koncertů Sergeje Rachmaninova. Natáčelo se ve Smetanově síni, vzhledem k době covidové samozřejmě bez publika. Vydání ambiciózního kompletu načasoval Supraphon na rok 2023, kdy si hudební veřejnost připomněla dvojí skladatelovo výročí – sto padesát let od jeho narození a osmdesát let od jeho úmrtí.
Fota Petra Hajská / FOK.
Na rachmaninovovský projekt navázal FOK s Vondráčkem a s Braunerem druhým, neméně ambiciózním kompletem: oběma klavírními koncerty Johannesa Brahmse. Natáčení probíhalo opět ve Smetanově síni, tentokrát už „živě“, na regulérních abonentních koncertech s publikem. Nahrávku Brahmsova Klavírního koncertu č. 1 d moll, op. 15 pořídil FOK s Vondráčkem a Braunerem 26. února (a následně 27. února) 2025. Koncert se stal událostí sezony, či spíše událostí desetiletí: Vondráček hrál fantasticky a FOK podal jeden ze svých vrcholných výkonů.
Brahmsovým Klavírním koncertem č. 2 B dur, op. 83 uzavřel pak FOK 18. června 2025 ve Smetanově síni svou jubilejní devadesátou sezonu. Ve druhé polovině slavnostního večera zazněly Symfonické tance, op. 45 Sergeje Rachmaninova.
Brahmsův 2. klavírní koncert se řadí k nejnáročnějším klavírním koncertům vůbec. Nejenže klade na interprety velké nároky technické i výrazové, ale vyžaduje také (při padesátiminutové stopáži) dokonalou fyzickou výdrž. Lukáš Vondráček je pro tento druh hudby ideálně disponován. Má fascinující techniku, úžasnou tvůrčí fantazii a o jeho obdivuhodné fyzické kondici jsme se mohli přesvědčit už nesčetněkrát.
Z úvodních taktů první věty, v nichž se střídá horna s klavírem, dýchal klid, ale hned v prvním velkém sólovém vstupu klavíru předvedl Vondráček své umění v plné kráse: s dech beroucí technikou, s oslnivými forte a s něžnými pianissimy, s velkorysými rubaty a s neuvěřitelnou škálou emocí. Jak pianista, tak dirigent viditelně vnímali tuto skladbu spíš jako symfonii se sólovým klavírem, a orchestrální složka si proto v barvitosti a emotivnosti s klavírem v ničem nezadala. Bylo zjevné, že Vondráček a Brauner bezpečně vědí, odkud Brahmsova hudba vychází a kam směřuje, a dokázali její tok formovat naprosto přesvědčivě.
Druhou větu pojal klavírista značně dramaticky, ba dokonce až bojovně, ale nechyběly v ní ani působivé lyrické momenty. Vše Vondráček navíc okořenil neotřelými nápady. Víc než v ostatních větách jsem tu měl pocit, že pianista i dirigent vnímají klavír jako výrazně orchestrální nástroj.
Klíč k pomalé třetí větě se skrývá v jejím úvodu, hraném sólovým violoncellem. Brahms tu nechává zaznít melodii své písně Immer leiser wird mein Schlummer (Stále tišší je můj spánek). Věta má nokturnový charakter a Vondráček se v ní projevil jako skutečný básník klavíru. Hrál ji nesmírně senzitivně, doslova čaroval s klavírním tónem i s rubaty a jeho pianissima tu byla tichá a měkká jako dech. Vrcholem Vondráčkova klavírního kouzlení byla závěrečná trylková pasáž, v jejímž dojemném decrescendu jako by chtěl pianista připomenout, jak neznatelná hranice je mezi hudbou a tichem.
Finální věta, skladatelem nadepsaná Allegretto grazioso, je až nebrahmsovsky bezstarostná. Pianista i orchestr ji příjemně vylehčili a provzdušnili a navíc osvěžili vtipnými nápady. Zvlášť mě pobavilo úsměvně „přiopilé“ uherské téma. A opět jsme v této větě mohli obdivovat Vondráčkovu bezkonkurenční pianistickou techniku.
Posluchači ocenili Vondráčka i orchestr velkým potleskem, a pianista, ač musel být notně unavený, přidal ještě Schumannovo Snění. Bylo to jedno z nejpoetičtějších, nejbarevnějších a nejnápaditějších provedení této skladby, jaké jsem kdy slyšel.
Nevím, jak dopadne nahrávka Brahmsových klavírních koncertů, až se objeví na CD. Ale jejich živé provedení s Lukášem Vondráčkem, Tomášem Braunerem a FOKem patří k mým nejsilnějším koncertním zážitkům vůbec.
Rachmaninovovy Symfonické tance, které uvedl FOK po přestávce, jsou jedním z posledních děl autorových. Skladba se původně jmenovala Fantastické tance a její jednotlivé věty dokonce nesly programní názvy: Poledne, Večer, Půlnoc. Ve značně rozšířeném orchestru zaujme posluchače především altsaxofon a neobyčejně bohatě obsazená sekce bicích.
Krajní části první věty jsou postavené na pevně tepajících rytmech a v podání FOKu zněly ty rytmy opravdu neochvějně. Pastorální střední díl začíná sólovým hobojem, po něm se ozve klarinet a následně se přidá – s výrazně ruským tématem – altsaxofon. Posléze se pak připojují další a další nástroje. Hlavní roli hrají v této části dřeva – a ta má FOK znamenitá.
Druhá věta je v tomto díle jediná skutečně „taneční“. Plyne vcelku klidně ve valčíkovém třídobém (resp. šestiosminovém) metru, je poměrně elegantní, ale zároveň také zvláštním způsobem přízračná. Tomáš Brauner si s onou podivnou směsicí elegance a přízračnosti poradil víc než skvěle. Neméně jsem také obdivoval, s jakou suverenitou zvládal dirigent i orchestr tempové změny, kterými tu Rachmaninov nijak nešetřil.
Finální věta je ze všech tří vět nejdramatičtější, a když se poprvé ozve Dies Irae, začneme přemýšlet, zda do ní skladatel neukryl nějaký mimohudební program. Tomáš Brauner je nejen vynikající orchestrální dirigent, ale také renomovaný dirigent operní. Dramatický potenciál této věty mu samozřejmě nemohl uniknout. A tak není divu, že ji pojal jako velkolepé operní představení s nespočtem barvitých scén a vzrušujících peripetií. Závěr této „opery beze slov“ byl tak strhující, že posluchači zůstali chvíli bez dechu, než začali tleskat. Poslední koncert devadesáté sezóny FOKu odezněl opravdu v plném lesku.
Věroslav Němec
Symbolické poděkování ředitele odcházejícímu šéfdirigentovi.
