Ředitelem pro svět nejvýznamnějšího  českého festivalu je od roku 2022 Pavel Trojan, který mi digitálně odpověděl na vějíř otázek. Kromě osobních schopností, které nejsou v tomto státě běžné, je jeho výhodou excelentní tým a výrazné osobnosti v umělecké radě, například Jakub Hrůša, Jana Semerádová, Tomáš Hanus či Ivo Kahánek.

Pavel Trojan – Jakub Hrůša. Foto Pražské jaro / Ivan Malý.

Petr Pavel – Pavel Trojan. Foto Pražské jaro / Ivan Malý.

Festival Pražské jaro slaví osmdesátiny. V tak vysokém věku se z hlavního amerického politika stává mešuge, z jiného nesvéprávný stařec. Leckteří umělci v tom věku srší nebo sršili vitalitou a svět před nimi pokorně kleká (klečel) – za všechny Herbert Blomstedt, Herbert von Karajan, Martha Argerich, Alfred Brendel, Soňa Červená.

Pražské jaro řídíte třetím rokem. V jaké je kondici?

Kouzlo festivalu spočívá v tom, že se každým rokem vlastně znovuzrodí, a to díky neutuchajícímu přílivu nových talentů z domova i ze světa. Výhodou festivalu je, že není závislý na konkrétní osobnosti nebo ansámblu. Můžeme reagovat na proměny interpretačního umění, být otevřeni novým skladatelským pohledům, být vnímaví vůči moderním způsobům prezentace klasické hudby. Naší zásadní rolí je vytvářet most mezi špičkovým domácím a zahraničním uměním. Pražské jaro je takovým otevřeným oknem do světa, jímž ale světlo proudí oběma směry. Zahraniční umělci se potkávají s těmi českými, poznávají více českou hudbu. Domácí scéna zase získává možnost obohacujícího dialogu se světem a má možnost obstát v objektivní srovnání, což je velice blahodárné. Pokud mám tedy odpovědět, v jaké kondici se Pražské jaro nachází, tak si vypůjčuji z vaší otázky: srší energií a s pokorou vůči svému poslání zprostředkovává ty nejlepší možné koncertní počiny.

Jeho historie je bouřlivá, někdy byla dramatická, jindy až příliš klidná. Vyberte z ní okamžiky, kdy byl festival tzv. na vlně, na něž jste hrdý a ty z opačného břehu… Dá se najít v historii festivalu i temné místo? 

Osmdesátiletou historii Pražského jara pochopitelně rezonovaly světlé, ale i temné okamžiky našich dějin. První tři ročníky pod vedením Rafaela Kubelíka nastavily jednoznačné směřování festivalu, jeho mezinárodní rozměr a nekompromisní požadavky té nejvyšší umělecké úrovně. To jsou hrdé momenty naší historie, ke kterým se festival v plné síle vrátil po roce 1989. Nejtemnější okamžiky komunistické totality pochopitelně prosákly i do programu Pražského jara v 50. letech, kdy totalitní režim využíval festival jako nástroj propagandy a ideologického boje. Například v roce 1950 se festival konal pod heslem „Pokroková hudba zbraní míru“ a byl přehlídkou angažované české a sovětské tvorby. Zahájení festivalu bylo spojeno s oslavou osvobození Československa Rudou armádou, což bylo symbolizováno provedením kantáty Václava Dobiáše „Stalinův rozkaz č. 268“. Ale už v polovině padesátých let se podařilo program opět stabilizovat. Důkazem je třeba rok 1955, kdy přijel lipský Gewandhausorchester s Bachovými Janovými pašijemi. V témže roce se vůbec poprvé na festivalu objevil orchestr z Německé spolkové republiky. Roku 1959 na Pražském jaru zazněla světová premiéra opery Mirandolina v emigraci žijícího Bohuslava Martinů. Šedesátá léta začala pootvírat ono pomyslné okno do světa znovu také západním směrem: vystoupil slavný americký soubor Juilliard String Quartet, na festivalu debutoval mladý americký dirigent Lorin Maazel. V roce 1965 na festivalu dokonce hostoval Cleveland Orchestra ze Spojených států, London Symphony se Sirem Georgem Soltim, následujícího roku Berlínští filharmonikové, tedy orchestr západního Berlína, s Herbertem von Karajanem. Silný moment přineslo Pražské jaro roku 1979, kdy na festivalu vystoupila Edita Gruberová – slovenská emigrantka, která nejprve nedostala vstupní vízum, ale když soubor Vídeňské státní opery pohrozil zrušením celého vystoupení, mohla Straussovu Zerbinettu předvést i před pražskojarním publikem. V programu festivalu v sedmdesátých a osmdesátých letech pochopitelně nalezneme koncerty, které byly povinnou úlitbou režimu, ale i v tomto těžkém období zůstal festival vždy otevřený Východu i Západu. Zářivým momentem naší historie se pak stalo Pražské jaro 1990, kdy se na festival po více než čtyřech dekádách emigrace vrátil Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný i Leonard Bernstein, kteří dodrželi svůj slib vrátit se, až bude naše vlast opět svobodná. Po revoluci došlo k osamostatnění Pražského jara od České filharmonie, devadesátá léta pak přinesla úspěšnou organizační transformaci v moderní festival evropských standardů, ze státní příspěvkové organizace se stala obecně prospěšná společnost s povinností více zdrojového financování – tedy s výrazným zastoupením sponzorů a donátorů na financování festivalu. Pražské jaro v posledních dekádách potvrdilo, že je prvotřídním festivalem s mezinárodním kreditem, i díky němuž je Praha právem považována za jednu ze světových metropolí klasické hudby. 

Udělejme letmou odbočku. Jedním z nesmrtelných okamžiků Pražského jara bylo propojení s Rudolfem Firkušným, jak jste zmínil. V erbu vašeho podzimního festivalu je jeho jméno. Proč festival vznikl a jak je vnímán? 

Klavírní festival Rudolfa Firkušného je na české scéně jedinečným počinem, který na ploše jednoho týdne nabízí recitály tří prvotřídních zahraničních umělců a jednoho domácího. Rudolf Firkušný, jedna ze zakladatelských osobností festivalu Pražské jaro, jednoznačně patří k největším pianistům druhé poloviny 20. století. Kvůli skutečnosti, že převážnou část své kariéry strávil v emigraci, možná není u nás jeho jména široké veřejnosti známo tak, jak by si zasluhovalo. V roce 2013 jsme se proto rozhodli založit tento festival, abychom podpořili jeho osobnost a význam. Plejáda špičkových zahraničních pianistů, skvělé rezonance doma i v zahraničí a vyprodané koncerty jsou důkazem, že za dvanáct let se stal tento festival jedinečnou součástí nejenom českého hudebního života.

Aby byl jakýkoli festival hodnocen jako slavnost mimořádného významu musí mít vysoký kredit, genius loci, nabízet obsah, který přesahuje rámec republiky, vedle univerzálnosti mít originalitu, ale k tomu všemu je třeba mít dost peněz. Jste spokojen s ekonomikou festivalů?

Myslím, že jste dobře popsal klíčové hodnoty Pražského jara. Za osmdesát let se podařilo vybudovat skutečně vysoký mezinárodní kredit, který nám umožňuje vstoupit v jednání s nejpřednějšími světovými umělci. Praha je i díky Pražskému jaru důležitou zastávkou při dojednávání evropských turné elitních orchestrů. Zároveň máme odvahu se postavit za dramaturgicky silné projekty, které rozšiřují abonentní sezony domácích pořadatelů. Vedle slavných jmen máme schopnost objevovat budoucí hvězdy světových pódií. Za festivalem stojí opravdu zkušený pořadatelský tým. Abychom mohli tyto ušlechtilé cíle uskutečňovat, potřebujeme pochopitelně silné partnery, kteří pomohou zafinancovat tyto poměrně nákladné projekty. Tržby ze vstupného totiž pokryjí přibližně čtvrtinu nákladů. Z poloviny náš rozpočet tvoří veřejné příspěvky ministerstva kultury a hlavního města Prahy. Musím na tomto místě vyzdvihnout přínos pana ministra kultury Martina Baxy, který si plně uvědomil, že obecně prospěšná společnost Pražské jaro vznikla v roce 2000 transformací ze státní příspěvkové organizace ministerstva kultury a je jedinou obecně prospěšnou společností, kterou takto ministerstvo založilo. Přestože každý rok podáváme standardní jednoletou dotační žádost, stejně jako další festivaly, můžeme se nyní opřít o memorandum, které předpokládá stabilitu financování s několikaletým výhledem. To je naprosto klíčové pro naše plánování – vždyť už domlouváme hostování velkých zahraničních orchestrů pro festival v roce 2030. Jsme nesmírně hrdí, že Pražské jaro bylo vždy symbolem úspěšného více zdrojového financování. Zvláště v posledních letech se nám velmi daří, neboť naším generálním partnerem se stala Skupina ČEZ. Také v tomto případě se jedná o vztah skutečně nadstandardní, neboť vidíme zájem podílet se na zlepšování festivalu. V letošním roce se díky ní například uskuteční ČEZ Open Air zóna před Rudolfinem, kde bude divákům bezplatně nabídnut zajímavý doprovodný program s mladými umělci, který vyvrcholí přímým přenosem zahajovacího koncertu na velkoplošnou obrazovku. Celá řada partnerů je s festivalem řadu let – společnost innogy nás sponzoruje více než třicet let! Roste také počet menších partnerů, kteří podporují jednotlivé koncerty – ať už je to například pojišťovna Allianz, nebo společnost ABB, se kterou jsme vymysleli projekt SpringTEEN pro mladé publikum. 

Nešlo přehlédnout, že se vám podařil „zázrak“ a získali jste hodně významného a mocného mecenáše – Doosan Škoda Power. Čím jste tak silnou firmu přesvědčili, že se jim vyplatí spojit globální výrobu moderních technologií a komponentů například jaderných elektráren s klasickou hudbou?

Již dlouhou řadu let intenzivně vnímáme velký zájem korejských návštěvníků o program Pražského jara. V poslední dekádě jsme také svědky nebývalého vzestupu kvality korejských interpretů. Důkazem je například fenomenální úspěch recitálu klavíristy Seong-Jin Cho na loňském ročníku festivalu. Také statistiky Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro ukazují, že mladí korejští umělci jsou jejími vůbec nejúspěšnějšími účastníky posledních let. Partnerství se společností Doosan Škoda Power tak považujeme za logické vyústění kulturního a ekonomického porozumění si mezi Českou a Korejskou republikou. Když jsem na podzim minulého roku poprvé navštívil Soul, jako účastník Česko-korejského fóra budoucnosti, plně jsem pochopil, jak velký obdiv chovají ke klasické hudbě, jak důležitou součást jejich života je. Mimořádně povzbuzující bylo také zjištění, jak jméno Pražského jara rezonuje přes půl planety.

Festival skutečně mezinárodního dosahu musí mít patřičný bonus, jaký se jen tak někde nenajde. U vás je to soutěž a Prague Offspring, což je velmi sofistikovaná prezentace soudobé hudby. Zastavme se u ní. Podařilo se vám přesvědčit k rezidenci mercedes provozování propagace současné hudby Ensemble Modern…

Když jsme oznamovali první ročník Prague Offspring, možná trochu v nadsázce jsme uvedli, že se díky tomuto projektu Praha stane na pár dní metropolí světa současné hudby. Za tři roky se to myslím skutečně podařilo. Offspring totiž nabízí neodolatelnou kombinaci tří klíčových prvků: špičkový ansámbl, který se těší pozici Berlínských filharmoniků mezi soubory hrajícími současnou hudbu, rezidenci skladatelské osobnosti takového formátu, o níž se bezpochyby zanedlouho budeme učit v dějinách hudby, a příležitost pro české skladatele. Vedle tradičních koncertů k Offspringu patří mistrovské kurzy pro mladé interprety, kteří tak získají zcela unikátní příležitost seznámit se s novodobými technikami hry, inspirací, jak se postavit k provedení nové skladby, jejíž part může na první pohled působit jako nerozluštitelná hádanka. Skvělé jsou tzv. Reading Lessons, ve kterých dáváme příležitost mladým českým komponistům, aby napsali krátkou skladbu, kterou Ensemble Modern přímo před nimi nazkouší. Ale rozumějte, jejich hráčské schopnosti jsou takové, že během pár minut byste mohli skladbu nahrávat! Dají zároveň mladému skladateli cennou zpětnou vazbu. To vše je otevřeno veřejnosti a přináší úchvatný divácký zážitek pro kohokoliv, kdo touží objevovat.

Možná se mýlím, ale mám pocit, jako by se Jaro evolučně proměňovalo z konceptu univerzálního festivalu k fundamentální originalitě. Nutný systém hvězd zůstává, ale přibývá projektů, kdy je každý koncert originálem, nadčasovou slavností. Například letos je něčím takovým rezidence houslistky Patricie Kopačinské.

Patricie je umělkyní, jejíž originalita a schopnost nabídnout několik poměrně kontrastních poloh ji předurčuje pro formát takové rezidence. Myslím, že kdo navštíví všechny její tři večery, bude ohromen bohatostí a šíří jejího interpretačního záběru.

Patricie Kopačinská. Foto Pražské jaro / Marco Borggreve.

Šokující je její silné přihlášení se k odkazu Luboše Fišera…

Ano, Kopačinská se k hudbě Luboše Fišera dostala díky Gidonu Kremerovi. Okamžitě se pro ni nadchla. A protože má zvídavou povahu a je sama skladatelkou, pustila se hlouběji do objevování Fišerovy hudby. V její rezidenci se tedy ideálně protnuly její a naše nápady.

SpringTEEN. Fota Pražské jaro / Milan Mošna.

Když jsem zmínil hvězdy, tak v centru bude zcela jistě série světových orchestrů (Boston, Chicago, Londýn, NHK ad.) a světových dirigentů, která vám určitě zásadně ukrojila z rozpočtu, ale vyberte projekty, které sice možná nebudou v záři mediálních reflektorů, ale měly by jimi být.

Osobně se třeba těším na vůbec první vystoupení finského dirigenta Santtu-Matiase Rouvaliho, který přijede se svými Göteborskými symfoniky. Uslyšíme Smetanovu symfonickou báseň Håkon Jarl z jeho švédského období, ale i Bartókův Koncert pro orchestr, který bude skvěle sedět Rouvaliho naturelu. Mám radost z Debutu Pražského jara, kde se představí český dirigent Jan Sedláček a vítězka houslové soutěže Pražské jaro z minulého roku, Japonka Tsukushi Sasaki. Koncert z hudby Arvo Pärta přinese v podání Estonského filharmonického komorního sboru kontemplativní zklidnění do našich rychlých životů. A s rodinou se moc těšíme na SpringTEEN, na kterém se zábavnou formou dětskému publiku otevírají dveře do světa klasické hudby.

Santtu-Matias Rouvali. Foto Pražské jaro / Marco Borggreve.

Estonian Philharmonic Chamber Choir. Foto Pražské jaro / Kaupo Kikkas.

Má vlast bude letos v rukou České filharmonie a Semjona Byčkova. Je to kvůli úspěšnosti jejich nahrávky u Pentatone nebo jsou důvody jinde?

Má to symbolickou rovinu. V jubilejním 80. ročníku jsme se rozhodli zahajovací i závěrečný koncert svěřit České filharmonii a jejich šéfdirigentovi. Zní to neuvěřitelně, ale společně na Pražském jaru se představí vůbec poprvé. Myslím, že Semjon Byčkov přinese nový pohled na Mou vlast, ve které se spojí jeho hudební naturel se silnou osobní výpovědí na téma vlasti a identity, které silně rezonuje i v jeho životním příběhu.

Kdysi festival hledal netradiční lokace. Plánujete jej nabídnout v prostorách, do nichž by bylo možné lidi zlákat vhodným programem nebo nabídnout tradiční program v netradičních souvislostech?

Počet lokací v letošním ročníku dosahuje téměř dvaceti koncertních míst. Ale přemýšlíme i o nových místech, nechte se překvapit.

Jaký je rozpočet Pražského jaro. Nemáte obavu z budoucna?

Rozpočet obecně prospěšné společnosti Pražské jaro se pohybuje kolem 120 mil. Kč – počítám do toho i mezinárodní hudební soutěž a Klavírní festival Rudolfa Firkušného. V posledních letech se nám podařilo navýšit příjmy zhruba o 20 % zejména díky nárůstu podpory ze strany ministerstva kultury a získání nových sponzorů. Je za tím tvrdá práce celého týmu. Obavy z budoucnosti bych mohl mít každý den, vzhledem ke křehkosti tohoto celého rozpočtového soukolí. Celý tým odvádí skvělou práci, za kterou se můžeme hrdě postavit. Naučil jsem se nestrachovat z věcí, které nedokážeme ovlivnit.

Koncepční a strukturální pohyb, reálný či potenciální, cítím i z jiných festivalů, a to jak vnitřní (Festival Janáček, Svatováclavský hudební festival, Lípa Musica, Dvořákova Praha), tak i vnější, kdy například velké ambice deklaruje Smetanova Litomyšl. Vnímáte něco z toho jako ohrožení či výzvu pro Pražské jaro.

Vnímám to jako velkou výhodu a dar, že se můžeme v oboru navzájem inspirovat a motivovat.

Prezidenty Pražského jara byli geniální hudební osobnosti. Jednou z nich byl Jiří Bělohlávek. Máte v plánu příští rok nějak připomenout jeho nedožité osmdesátiny?

Osobně jsem si ho velmi vážil a obdivoval jeho práci. Určitě jeho osobnost v programu připomeneme.

Co by vás 4. června po skončení festivalu uspokojilo nejvíce?   

Během festivalu mě těší sledovat radostné tváře diváků, povídat si s nimi a ptát se, co je na koncert přivádí a co do jejich života Pražské jaro přináší. Po festivalu se těším, že jakmile si s týmem chvilku odpočineme, budeme moci divákům představit program dalšího skvělého ročníku.

Luboš Stehlík

Foto Pražské jaro / Petra Hajská.