Excelentní český zvonař bydlí v obci poblíž Prahy, kde zní díky němu malý zvon, a svá velká díla odlévá v cizí zemi, jež je mu druhým domovem – mistr zvonař Petr Rudolf Manoušek. (Dokončení první části – https://www.polyharmonie.cz/tisice-tun-lasky/)

Zvony jsou většinou součástí gesamtkunstwerku – souznění zvuku, architektury a výtvarna. Je pro vás důležité, do jakého prostoru je váš zvon integrován?
Integrita je pro mě vždy důležitá. Zvon se vytváří vždy do konkrétních podmínek, a proto by měl co nejlépe fungovat jako ten poslední kamínek mozaiky, jehož doplněním je teprve dílo hotové. V Česku to byly třeba zvony pro přírodní galerii Litovelské Pomoraví u Olomouce. Podobně však musím pohlížet i na dva zvony, které dnes tvoří součást zvonohry pražské Lorety a je tomu tak prakticky u mnoha zvonů, skrytých na věžích. U klasických zvonů chci nejdřív místo vidět a seznámit se s představou zákazníka. Vždy však přizpůsobím řešení akustice.

Znáte vaše evropské kolegy?
Jsem v kontaktu se všemi evropskými zvonaři, protože jsem byl po roce 1990 pozván do profesního sdružení evropských zvonařů. Tehdy mě překvapilo, že věděli o mně víc než já o nich. Věděli o českých zvonech, byť ne detailně, ale znali naši historii. Dodnes mám možnost porovnávat. Kvalitativně asi nejvíc souzním s Holanďany, ostatně jsou jediní, kteří dělají zvonohry do celého světa. Ostatně jen málokdo je toho schopen. Například dvě anglické zvonárny už zvony neodlévají včetně londýnské Whitechapel Bell Foundry, kde byl odlit Big Ben. Takže do Anglie, kolébky zvonařství, se dnes vozí zvony z Holandska. Zvonaři v podstatě fungují jen v Evropě. Čína a Orient mají své výrobce zvonů, ale to jsou zvony zcela jiného typu. Pokud chtějí někde mimo Evropu přesně laděný zvon, objednají si jej v Holandsku.

Údajně největší zvon světa.
Je nějaký rozdíl mezi zvonem, jenž začal svůj život v roce řekněme 1620 a zvonem, který jste vyrobil v roce 2020?
Rozdíl je. I když záleží na úhlu hodnocení. Dnešní normy jsou totiž jiné než například v době Johanna Sebastiana Bacha. Setkal jsem se však s gotickými zvony, které po stránce akustiky by bez problému splnily současnou normu. Uvědomíte-li si, za jakých podmínek zvony kdysi vznikaly, tak je to fascinující. Dráždí mě, když se píše, že měli tenkrát primitivní podmínky. To je nesmysl. Nevíme to a můžeme se jen dohadovat. Co víme? Neměli elektrické pece, elektrické kladkostroje, neměli počítače a většinu práce museli oddřít rukama. Pravděpodobně neměli možnost udělat chemickou analýzu kovů. Když si vezmu na chemickou analýzu kousek gotického zvonu, vyjde vám to úplně přesně jako dnes, takže 22 – 23 procent cínu, zbytek měď… a ano, stopově další kovy. Tehdejší zvonař dobře věděl, jak má zvonovina vypadat. Že to dokázal spočítat pochopím, že si dokázal připravit vsázku (objem kovu, „vsazený“ do pece k roztavení) také, ale jak si zpětně ověřil, že jeho předpoklad byl splněn, to už nezjistíte. A přesto dokázali vyrábět dobré zvony… Další záhada – neměli ani počítače, ani logaritmická pravítka a přesto dokázali vypočítat profil zvonu naprosto přesně i na tu šestnáctinu. Můžeme se jen dohadovat jak… Ale máte před sebou zvon, který má za sebou osm set let a je to živoucí důkaz, že to naši předci uměli. Když dostanu do ruky takový prvotřídní zvon, dokonalý technicky, zvukově i kovolitecky, tak mám pocit, že se mi směje a říká „to bys chtěl vědět, jak to se mnou bylo“! Ano, chtěl bych to vědět, protože si myslím, že bychom byli překvapeni, jak relativně jednoduše k tomu tehdejší zvonaři došli.
Například zvonová forma. Evidentně vycházeli z toho, co měli po ruce. Byla to ekologická výroba ještě dřív, než se vědělo, co to je. Základem je hlína blízká cihlářské. Přidávali do toho kravskou srst coby přirozenou armaturu, konopí, plevy z obilí, kobylince – to všechno měli kolem sebe, snadno dostupné suroviny. My jsme přidávali do hliněné formy kvůli kvasnému cukru pivo. Dnes máme syntetické formovací směsi, které fungují rychleji, ale je to na bázi chemie, takže je obtížná recyklace a likvidace je speciální, drahý proces. Dnes na to má každá zvonárna návaznou firmu. Co zbylo tehdy po odlití zvonu? Spálená hlína, která zůstala v přírodě, odkud vzešla. Stejné to bylo s cihlami pro jádro. Tedy neustále se vše recyklovalo. Těžko byste hledal jiný předmět, který by prošel stovky let bez zásadních změn.
Pro laika se na první pohled zvony liší jen výtvarnou výzdobou, která pochopitelně také podléhá dobovým trendům. Vývojem však prochází i zvonový profil a zdokonaluje se také kovolitecká stránka. Dnešní technologie umožní vyrobit zvon s menší fyzickou námahou za mnohem kratší dobu a přitom výrazně snížit riziko nezdaru. To ale samozřejmě nelze nikdy úplně vyloučit.



Válečný hřbitov zvonů.
Je asi absurdní se ptát, kolik zvonů u nás kdy znělo, ale lze odhadnout, kolik bylo kdy v českých zemích zvonů zničeno či ukradeno?
Kompletní soupis existujících zvonů v naší zemi nikdy neexistoval, takže přesná čísla nejsou k dispozici. Škody způsobené válečnou rekvizicí za 1. světové války se v meziválečném období ještě nepodařilo úplně nahradit a už tu byla druhá válečná rekvizice. V 80. letech jsme s tátou shromažďovali veškeré dostupné údaje z roku 1942 a došli jsme k souhrnnému počtu 12 000 zvonů, odvezených z Čech a Moravy za 2. světové války. Tehdy se odhadovalo, že o něco nižší počet ještě zůstal zachován, ale byly to odhady založené na vratkých základech. Po válce se několik stovek zvonů našlo a vrátilo, na druhou stranu po roce 1990 jsem vypracovával několik desítek znaleckých posudků na ukradené zvony. Dnes má sice Národní památkový ústav nějaké regionální soupisy zvonů, ale rozhodně to nelze považovat za ucelený a vyčerpávající přehled. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že evidenční listy památkových úřadů často registrují také dávno neexistující zvony a opačně. Je to způsobeno tím, že málokdy je záznam aktualizován na základě fyzické prohlídky zvonu a prostým převzetím údajů ze starší dokumentace dochází k opakování chyb.



Trpkou zkušeností pro vás bylo nedodržení dohody pražským magistrátem ohledně podpory výroby mobilní zvonohry. Provázejí vás ještě jiná profesní zklamání?
Obecně pro mě bylo vždy zklamáním, že město Praha nedokázalo nikdy zhodnotit publicitu, kterou mu zdarma do celého světa roznášely zvony se značkou ULIL MANOUŠEK – PRAHA ZBRASLAV. Zvlášť výrazně jsem si to uvědomil hned po prvním setkání se svými zahraničními kolegy na Kongresu evropských zvonařů ve Francii. Pro každé město v zahraničí je už samotná existence a historie zvonárny cennou komoditou, která přináší prospěch oběma stranám a všichni toho dokážou náležitě využít. Stejně tak nizozemské město Asten je na své zvonařství hrdé a návštěvník se s tím setkává na každém kroku. V roce 2006 byl například zvon pro japonskou Gotembu vystaven celý týden na hlavním náměstí, během dne běžela projekce o jeho výrobě, prodávaly se čokoládové zvonky a město zřídilo zvláštní autobusovou linku z Eindhovenu. Když jsme na Zbraslavi v roce 1994 dokončili restaurování loretánské zvonohry, nabízel jsem obci vystavení zvonů. Protože o to zastupitelé nestáli, udělal jsem nakonec výstavu ve své zvonárně a za dva měsíce ji shlédlo téměř 6000 lidí. My jsme však po tu dobu místo své práce dělali průvodce po výstavě…. Další smutnou realitou je údržba zvonů. Většina zvonů v Česku je na církevních objektech a vlastníci jim – až na čestné výjimky – nevěnují prakticky žádnou péči. Zvony jsou poškozované neodbornými opravami a NPÚ tomu nedokáže zamezit, což logicky otevírá cestu k dalším zásahům. Na zvony se bohužel nahlíží jako na spotřební zboží, nikoliv jako na cennou součást kulturní historie. Jako soudní znalec mám sice právo třeba zakázat zvonění nebo nařídit odstranění nebezpečných prvků při ohrožení zvonu, ale už nemohu zajistit vymahatelnost. Podpora státu i jeho institucí včetně soudu není žádná, takže výsledkem je pochopitelně pokračující ničení zvonů bezohlednými firmami a často také laxností vlastníků.
Kdo je hlavním zadavatelem vaší práce?
Zvony v Čechách jsou jednoznačně spojeny s církví. Převládá spojení: zvon – kostel – do kostela nechodím – zvon není nic pro mě, tudíž je zbytečný. Jenže zvon je v první řadě plnohodnotný hudební nástroj, pravda – jen trošku větší. Má to vliv i na mobilní zvonohru, která je často vnímána jako pouťová atrakce, jako zvonkohra. Přitom na ní lze zahrát téměř cokoliv. Naštěstí se s tím v zahraničí nesetkávám. Kdysi jsem dělal zvonohru do České Kamenice, kterou objednalo město jako turistický poutač. Je však umístěna v církevním objektu a pan farář striktně požadoval určité skladby vymazat, protože nejsou duchovní. Proč? Žádný z cizích carillonérů nemá problém hrát jazz nebo populární muziku. Já třeba miluji úpravy jazzových standardů pro zvonohru a orchestr.


Dnes často jedná katolická církev z pozice síly. Občas slýchávám – měl bys být vděčný, že ti dáváme práci. Myslím, že restituce zde sehrály spíš negativní roli. Několik farářů mi řeklo, že je to špatně, protože peníze uvíznou na biskupstvích, tedy nahoře a na řadové faráře se pak lidé dívají skrz prsty.
Znáte dobře zvonařství v Holandsku. Jaká je tam situace?
Tam je stát často přímým objednavatelem, přičemž se na nákladech podílí i farnost. Státní instituce objednávají zvonohry i zvony. Navíc tam si na denominace moc nehrají. Kostel je pro ně místem setkávání lidí. U nás jsou v tom aktivní spíše malá města a vesnice. Čím větší aglomerace, tím je vše složitější.
I když některé části našeho povídání nebyly veselé, přesto jsem přesvědčen, že zvuk zvonů působí na mnoho lidí magicky a probouzí v nich emoce. Proto by je mohlo zajímat Muzeum zvonařství, které jste vytvořil v sídle firmy Manoušek na Zbraslavi. Jak by zněla vaše anotace v pozvánce k jeho návštěvě?
Přijďte nahlédnout do historie a podívat se, co dokázali vytvořit naši předkové rukama bez počítačů a soudobé techniky. Zvon je jediným předmětem, který provází člověka od narození až do smrti v nezměněné podobě už po 1000 let.
Za zvony se musí stoupat, někdy dokonce hodně vysoko. Předpokládám, že netrpíte závratěmi?
Naštěstí s tím problém nemám. Víte jaká je to nádhera vylézt do padesátimetrové věže a jaký je tam klid a rozhled? Třeba věž na husitském kostele na pražských Vinohradech, trochu horší je o kus dál Jákobův žebřík v Kobylisích, třicet metrů otevřená věž. S tím souvisí ale problém, který mně naopak vadí a některým farářům to zazlívám. Zvony totiž často jsou ve strašné špíně, prostředí plné holubinců, mrtvých ptáků… No, nebudu to radši popisovat. Někdy ani není kde si položit tašku. Nechápu to, vždyť je to jejich!

Máte životní krédo?
No, vždycky jsem říkal „Co tě nezabije, to tě posílí“. Něco na tom je, i když už mi leckdo řekl, že to není dobrý přístup. Líbilo se mi také – Nebližší pomocná ruka je na konci mého ramene. To také funguje. (smích) A horolezci, kteří mi občas pomáhají po věžích, mě naučili něco užitečného do života – „Co nemám, to nepotřebuji“. Podívej, to je platné za všech okolností, říkali mi. Když budeš viset na skále, co je ti platné říkat si, kdybych měl ještě jednu skobu, tak bych nespadl. Prostě ji nemáš! Tak si poraď! Chlapi na věži si také občas stýskali – kdybychom měli… Nemáš, tak si poraď. Ono to pak ale nakonec jde, jen je třeba jinak myslet. A to platí i o zvonařině.




Zvonařská tradice rodu Manoušků
Rudolf Manoušek starší (RM) založil po zkušenostech v cizině a u brněnské firmy Hiller v roce 1908 v Brně-Husovicích továrnu pro výrobu zvonů. Za 1. světové války se výroba zvonů zastavila a došlo k rekvizici tisíce zvonů, včetně veškeré produkce firmy. Byly roztaveny pro válečné účely. 20. léta – zvýšená poptávka po zvonech, zdokonalení vlastní konstrukce zvonového žebra. České zvony byly stejně kvalitní jako německá či rakouská konkurence. V roce 1926 první Manouškova zvonohra. 30. léta – RM vynalezl jednodušší systém elektrického zvonícího zařízení. 1942 – druhá válečná rekvizice zvonů, kdy nacisté ničili, vyjma památných zvonů (například klatovský Vondra), stovky zvonů. Po válce pracoval RM v továrně svého syna Rudolfa Manouška ml. (RM2). Ten se osamostatnil v roce 1937 (Kovolit). V roce 1948 byla firma znárodněna. V roce 1954 byl RM2 jmenován expertem pro kampanologii Státní památkové péče (od roku 1974 soudní znalec). Do své bývalé zvonárny v České u Brna dodával podklady pro nové zvony, žebra atd. Tento nenahraditelný poklad byl v 60. letech ztracen, zničen či zneužit. 1967 zakládá RM2 zvonárnu na Zbraslavi, kde pracuje se svou manželkou, sochařkou a výtvarnicí Květoslavou, autorkou výzdoby nových zvonů. Mohutně se rozvíjí restaurátorství (4 zvony katedrály sv. Víta v Praze, zvon z Karlštejna ad.) RM2 je otcem mnoha obdivuhodných zvonů, například P. Marie na pražském Strahově, P. Marie před Týnem v Praze, Kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, restaurování zvonohry Loreta, kostely sv. Tomáše a Pražského Jezulátka na Malé Straně atd. V roce 1992 je Zvonařství Manoušek přijato do Společenství evropských zvonařů. Od roku 1975 pracuje ve firmě syn RM2 Petr Rudolf Manoušek (PRM). Vzniká řada nových zvonů, například dva nové pro kostel sv. Václava na pražském Smíchově, renesanci zažívá spousta historických zvonů (kostel Nanebevzetí P. Marie na Strahově s instalací mikroprocesorového zvonícího stroje Campa Movotron, kostel sv. Ignáce v Praze, zvony ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě), zvony pro Jižní Koreu ad. Vrcholným dílem zvonařského umění je zvonohra, nejtěžší hudební nástroj lidské kreativity. V letech 1999-2001 vznikla největší mobilní zvonohra na světě, jež má 57 zvonů. Nevznikla by ale bez vstřícné kooperace s holandskou firmou Royal Eijsbouts z Astenu, kde později nachází PRM pracovní domov. 2001 – Pražská mobilní zvonohra má tak silný mezinárodní úspěch, že je RPM jmenován čestným členem Eurocarillon. 2002 – dokončení prvních zvonů z patnácti zvonohry v poutním kostele ve Křtinách od Jana Blažeje Santiniho.

Křtiny.
Zbraslavskou zvonárnu každý rok opouštěly desítky nových zvonů, kostelních, pamětních, lodních, stolních, koncertních (zvony pro Českou filharmonii), bicích cimbálů k hodinovým strojům a zvonohrám, stolní zvonky… Každý zvon je originálem. 2003 – dokončení prvních zvonů v Astenu. 2004 – první zahraniční koncert Pražské mobilní zvonohry: Foucarmont ve Francii. 2006 – spolupráce na odlití největšího výkyvného zvonu světa pro japonské město Gotemba (výška 4 metry, váha 36250 kg). 2010 – v Astenu opravuje puknutím ohrožený vimperský městský zvon Maria Hilf z roku 1419, po dvaceti letech jsou očištěny a konzervovány všechny zvony katedrály na Pražském hradě, 2013 – Zvonařství Manoušek a Royal Eijsbouts získavají zakázku na odlití čtyř velkých zvonů pro plzeňskou katedrálu sv. Bartoloměje. 2015 – díky PRM se v Praze po patnácti letech koná Kongres evropských zvonařů… Bude dělat zvonohru v Mariánské Týnici. Má zvony ve všech kostelech, které u nás postavil Santini – Křtiny, Panenské Břežany. Mariánská Týnice, Zelená Hora, Klokoty…
Luboš Stehlík
