Pedro Teixeira, rodák z Lisabonu. Jedna z ústředních postav současného portugalského hudebního života, zejména toho vokálního. Pozor! Neplést se stejnojmenným objevitelem, prvním Evropanem, který proplul po celé délce řeku Amazonku (a zemřel roku 1641 v Brazílii). Na druhou stranu i náš Pedro je cestovatel a objevitel. Objevuje jiným směrem, ale podobně cílevědomě. I obecně by nás Portugalsko mělo zajímat. Máme totiž k sobě, možná nečekaně, blízko. Už třeba tím, jak se podobá vztah Praha ─ Brno vztahu Lisabon – Porto. Se všemi detaily.

Rozhovor jsme vedli v souvislosti s prvním vystoupením věhlasného Pedrova souboru Officium Ensemble v Praze, a to 21. ledna 2025 v kostele svatých Šimona a Judy, v rámci řady FOK Stará hudba: https://www.fok.cz/cs/Officium. S Pedrem Teixeirou se rozmlouvá radostně a otevřeně, a proto jsem začal, jak se říká, „od lesa“…

Portugalská jména jsou obvykle velmi dlouhá. Jaké je vlastně celé vaše jméno?

Ano, vskutku, mám pět jmen: Pedro Miguel Pereira Gomes Teixeira. Obvykle používám jen to první a poslední.

Je na vás, jaké jméno budete používat?

Ne, obvykle jen u nás se používá první a poslední jméno. Na rozdíl od Španělů, kteří používají dvě příjmení, což my Portugalci považujeme za matoucí, užíváme jen jedno jméno a jedno příjmení.

Má vaše jméno v portugalštině nějaký další význam?

Ano, mé předposlední jméno Pereira by se dalo přeložit jako Hrušeň. Jméno Teixeira je také zároveň druh stromu, ale ne ovocného, jde o tis. U nás v Portugalsku je poměrně obvyklé, že jsou lidé pojmenovaní po nějakém stromě.

Jste tedy „dvojstrom“, který pochází z hudební rodiny, nebo je vaše vášeň pro hudbu ve vaší rodině spíše výjimečná?

Myslím, že jsem v naší rodině jediný, kdo se věnuje hudbě. Určitě jsem jediný nadšenec pro klasickou hudbu. Neměl jsem v rodině žádné hudební zázemí, svou cestu k hudbě jsem si prošlapal sám.

Jak vaše rodina tuto cestu přijala? Bylo to od počátku v pořádku nebo jste si musel svá rozhodnutí vybojovat?

Věnovat se historicky poučené hudbě je vždy o to těžší, když nemáte v rodině nikoho, kdo by do toho alespoň trochu pronikl. Hudbě jsem se intenzivně věnoval od čtvrté třídy základní školy. V osmnácti letech jsem ale nastoupil na studia práv a téměř jsem je dokončil, chyběl mi jediný předmět. Ani později se mi je nepovedlo dokončit, v té době už jsem studoval hudbu. Nicméně můj začátek studia hudby byl těžký, moji rodiče se tvářili podezřívavě, protože v té době v Portugalsku nebylo mnoho slavných hudebníků v oblasti klasické hudby, natož ve staré hudbě. To bylo kolem roku 1995, vlastně už v minulém století. Ale moji rodiče to přijali. Měl jsem nakročeno k práci v pojišťovně, kde pracovala moje matka, ale měl jsem silný pocit prázdnoty, skoro až takový „blackout“, a pak jsem si řekl, že to není práce pro mě a nešel jsem ani na pohovor. Jen o pár měsíců později jsem dostal pozvání řídit sbor. Od té doby jsem věděl, že se nechci věnovat ničemu jinému než hudbě. Považuji se za šťastlivce, že mi tahle cesta vyšla.

Zvažoval jste i jiné kariérní alternativy? Co pro vás byl rozhodující bod?

Kromě právničiny a hudby ne. To byly dvě cesty, mezi kterými jsem se rozhodoval. K rozhodnutí paradoxně přispěl rok mého života během studia práv, kdy jsem nechodil na žádné hudební lekce. Na nějakou dobu jsem hudbu úplně vypustil a věnoval jsem se jen právům. A nastal zvrat. Ještě jsem nevěděl, že budu sbormistrem, ale zjistil jsem, že hudbu ve svém životě nutně potřebuji.

Měl jste nějakého učitele, který zásadně ovlivnil vaše rozhodnutí věnovat se hudbě profesionálně?

V našich životech občas potkáváme zázračné lidi. Pro mě to byli hned dva. Prvním byla moje učitelka hudby na základní škole, jmenovala se Maria Amalia; objevila a podpořila můj talent pro hru na zobcovou flétnu. Promluvila s mými rodiči a navrhla jim, aby mě dali na hudební školu. Tím to všechno začalo. Nepřeháním, když řeknu, že jí vděčím za svoji kariéru. Chodil jsem pak do hudební školy v Lisabonu, kde jsem se toho mnoho naučil. Hrál jsem také na klavír a později jsem objevil kouzlo zpěvu. Druhým osudovým učitelem byl vedoucí sboru lisabonské univerzity, ke kterému jsem začal chodit na lekce sbormistrovství. Jeho jméno je José Robert. To je mimochodem španělské jméno, měl předky v Katalánsku. Měl jsem i mnoho jiných učitelů, ale on mě ovlivnil nejvíce. Ukázal mi, jakým živlem hudba je. Jemu vděčím za dráhu sbormistra, i když rozhodnutí stát se sbormistrem u mě přišlo až později. Jako mladík jsem byl poměrně plachý. Nebyl jsem zvyklý na představu, že bych měl stát před tolika lidmi a říkat jim, co a jak mají dělat. Nyní jsem se svou volbou velmi spokojený.

Co byste poradil dnešním studentům sbormistrovství?

Aby se soustředili a zkrátka dělali dobře to, do čeho se pustili. Při dirigování se snažím, aby hudba lidi propojila. To je můj hlavní cíl. Tedy dva hlavní cíle – hudba samotná a pak její sociální aspekt. Většina sbormistrů začíná s amatérskými sbory, které třeba nezpívají tak skvěle, jak by si přáli. Já jsem měl to štěstí, že všechny amatérské sbory, které jsem řídil, už měly dovednosti na poměrně vysoké úrovni, ale i tak jsem vždy usiloval o dvě věci: O kvalitní hudební provedení a o kvalitní propojení lidí, kteří ve sboru jsou. Když máte ve sboru dobrý kolektiv, můžete si dovolit se pouštět do těžšího a zajímavějšího repertoáru a postupně posouvat možnosti tělesa. Dobrý networking lidi motivuje k práci na sobě a lepším výkonům. Je to také dobré pro jakési „zdraví“ sboru a působí to i zpětně: přijímání společných výzev posiluje mezilidská spojení.

Jste stále aktivní zpěvák nebo už se soustředíte jen na sbormistrovství?

Pro sbormistra je dobré, když je sám také schopným zpěvákem, protože může lépe předvést, co potřebuje slyšet od ostatních. Zpíval jsem ve sborech, absolvoval jsem zpěv na konzervatoři, ale nyní jsem převážně sbormistr. Jako sólista příliš často nepůsobím, s výjimkou sól v Coro Gregoriano; ale to je velmi specifická oblast. Osud mě zkrátka zavál k řízení sborů. Zpívání v ansámblech mi samozřejmě chybí, to byla vždy moje srdcová záležitost.

Zpíval jste s tělesy, jako je Coro Gulbenkian nebo Capella Portuguesa… Jste stále členem nebo s nimi ještě občas spolupracujete?

Nejsem členem, ale s ansámblem Capella Portuguesa jsem absolvoval řadu koncertů. V Coro Gulbenkian jsem zpíval tuším v letech 2006 až 2012, kdy jsem se stal profesionálním sbormistrem v Madridu, a proto jsem z ansámblu odešel. Ale mezi lety 2017 a 2021 jsem opět s Coro Gulbenkian několikrát vystoupil, tentokrát už ne jako zpěvák, ale jako sbormistr.

Připravoval jste sbory pro řadu renomovaných dirigentů. Které spolupráce pro vás byly zásadní?

V Coro Gulbenkian jsem se setkal s řadou dirigentů, ke kterým cítím velký respekt. Například pro amerického dirigenta Lawrence Fostera jsem připravoval Beethovenovu Missu solemnis. Velmi na mne zapůsobil jeho styl práce. Je velice přímočarý, neztrácí čas zbytečnostmi, dává hudbu dohromady opravdu pozoruhodným způsobem. Velice mě inspiroval Michel Corboz, sbormistr v Coro Gulbenkian, který bohužel před pár lety zemřel. Vybavuji si mnoho vzpomínek a poznatků o řízení sboru, které mi předal ještě v době, kdy jsem tam působil jako zpěvák. On tvořil to, co nazýváme opravdovým uměním. Hudební laťku měl velmi vysoko a dokázal přimět každého z ansámblu, aby s ním do těch výšin vystoupal. Také jsem pracoval s člověkem, kterého bych nazval sborovým kouzelníkem. Jmenuje se Fernando Eldoro. Je velmi vzdělaný a dokáže ze zvuku vytvořit úplnou magii. Připravoval jsem s ním Beethovenovu Devátou a soprány pod jeho vedením dokázaly zazpívat všechno o malou tercii výš, než to ve skutečnosti mělo být, a k tomu s neuvěřitelnou lehkostí, bez sebemenší známky stresu v hlase… Jistě bych mohl zmínit mnoho dalších inspirativních jmen.

Jak vznikl soubor Officium Ensemble?

Nebyla to jen moje iniciativa. Psal se rok 2000, ještě jsem nezpíval v Coro Gulbenkian, ale znal jsem jednoho člena, který se jmenuje José Bruto da Costa. Byl to on, kdo přišel s nápadem založit soubor, který se věnuje portugalské staré hudbě. V té době v Portugalsku takový soubor vyloženě chyběl. Společně jsme tedy soubor vytvořili a první koncert měl v dubnu 2001. Zpočátku jsem zpíval i dirigoval, ale pak jsem zjistil, že je velice náročné zastávat dvě role a že i souboru by prospěl sbormistr, který se může plně soustředit na jeho řízení. A tak to je dodnes. Ve sboru už se mi za ta léta proměnili lidé, ale já jsem zůstal sbormistrem. Snažím se pro sbor hledat lidi, kteří jsou nejen skvělí zpěváci, ale také skvělé osobnosti, se kterými se dobře spolupracuje. Přestože se lidé proměňují – přicházejí mladí a tak dále – mám stále určitou představu zvukového jádra, které by měl tento sbor mít a které se nám daří držet. Lidé se mění, ale zvuk zůstává.

Jak vznikl název Officium Ensemble? Podle čeho jste soubor pojmenovali?

Officium znamená v latině bohoslužbu. Vzhledem k tomu, že se věnujeme téměř výhradně sakrální hudbě, nebylo těžké najít jméno; zkrátka to k nám přišlo samo. Nejprve jsme ale měli název Grupo Vocal Officium, až později jsem si řekl, že by bylo lepší, aby název byl mezinárodní, a vyměnil jsem portugalská slova za jednoduchý výraz Ensemble.

Kolik stálých členů má váš soubor?

Nyní máme osm stálých členů. Před pandemií covidu jsme obvykle vystupovali ve třináctičlenném obsazení. Během pandemie jsme museli počet zredukovat. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli koncertovat, ale kvůli epidemiologickým opatřením po nás často pořadatelé požadovali, aby nás nebylo víc než deset. Dodnes často vystupujeme v základní osmičlenné sestavě, ale v závislosti na repertoáru oslovujeme ke spolupráci další spřízněné zpěváky. Může nás být šestnáct nebo ještě více.

Kolikačlenná sestava v lednu přijede do Prahy?

Pro tento koncert budeme mít šestnáct členů. Máme totiž na programu několik kusů, kde se hlasy dělí a každý zpívá jinou linku. Mám rád, když jsou všechny hlasy zdvojené, zní to lépe, než když některý hlas zpívá jen jeden člověk. Například skladba Crucifixus od Lottiho je osmihlasá. Pro vyrovnaný zvuk tedy potřebujeme 16 zpěváků.

Je to váš první koncert v České republice?

Pro ansámbl ano. Pro mě osobně ne, já už jsem v Čechách před lety vystoupil.

Už jste zmínil část repertoáru vašeho lednového koncertu v kostele sv. Šimona a Judy. Zařadili jste na program rovněž Palestrinu vzhledem k jeho výročí, ale také čtyři portugalské skladatele – pro nás Čechy téměř neznámé – Lopes Morago, Duarte Lobo a další. Můžete nám je trochu představit?

Pro nás, Portugalce, jsou to v rámci staré hudby velmi významní skladatelé. Hlavní místo v našem pražském programu patří s ohledem na výročí 500 let od narození samozřejmě Palestrinovi, zařadili jsme jeho slavnou mši Missa Pappae Marcelli, ale vedle něj jsme chtěli představit autory, které řadíme k tzv. zlatému věku portugalské polyfonie. Lopes Morago byl původem Španěl, narodil se u Madridu a shodou okolností v roce 2025 uplyne 450 let od jeho narození. Tento program je plný výročí, ačkoli to nebyl záměr. Lopes Morago přišel studovat do katedrály v Évoře na jihu Portugalska. Tahle katedrála byla hlavním dějištěm portugalské renesanční hudby, byla to hudební škola, kterou prošli snad všichni podstatní portugalští autoři té doby. Mluvíme o 16.─17. století. Morago se potom stal kapelníkem v katedrále ve městě Viseu. Pak máme na programu hudbu Manuela Cardosy, od jehož smrti uplyne v roce 2025 375 let. Tenhle skladatel se narodil v malé vesničce Fronteira v regionu Alentejo, ve kterém se nachází Évora. Působil v Évoře a následně v Convento do Carmo, karmelitském klášteře v Lisabonu. Pak tam máme skladatele jménem Duarte Lobo, který využil své vzdělání z Évory v katedrále v Lisabonu, kde se stal kapelníkem. Poslední, Estêvão de Brito, byl zase kapelníkem v Badajoze, ve městě na portugalsko-španělské hranici a kapelníkem v Málaze na jihu Španělska. Je zajímavé, že jeho hudba se od ostatních portugalských autorů odlišuje, jsou v ní patrné vlivy španělských skladatelů té doby. My od něj budeme zpívat dvojsborovou skladbu O Rex Gloriæ, která možná není tak bujará jako některé jeho jiné skladby, ale je v ní přeci jen jiný hudební jazyk v porovnání s autory, jako je třeba Cardoso. V nedávné době jsme nahráli celé album děl Estêvão de Brita, ještě nevyšlo, chystáme se ho vydat v blízké době. Je zajímavé sledovat, jak je jeho hudba od portugalských autorů odlišná, například často používá rychlé rytmické figury, které portugalští autoři nepoužívají.

V čem se vlastně liší portugalská škola polyfonie od té španělské?

To je otázka za milion dolarů (smích). Slýchám ji poměrně často a nemám na ni úplně jednoznačnou odpověď. Ale instinktivně cítím, že určité estetické rozdíly mezi španělskou a portugalskou renesancí existují. Například když porovnáte dílo od španělského skladatele Guerrera, tak uslyšíte spoustu rychlých rytmických figur, které odpovídají rytmice textu. Když si vybavím jeho vánoční moteto, kde je slovo ‚festinantes‘, které znamená ‚slavnost‘, používá v něm tečkovaný rytmus; pro zpěváky je to bláznovství, ale na posluchače to působí velmi emocionálně. Emoční náboj v portugalské hudbě je jiný, v obecné rovině bych řekl, že portugalská hudba je hlubší. Španělská renesance je naopak odlehčená a prosvětlená. A například Cardoso ve svém Requiem využívá augmentace akordů a technicky jde na hranu možností své doby. To ve španělské hudbě nenajdete. Nechci někomu křivdit, ale obecně bych řekl, že co se týká harmonie a dobových pravidel komponování, Portugalci je často využívali až do krajnosti, zatímco Španělé zůstávali uvnitř osvědčené struktury.

Zmínil jste katedrálu a klášter v Évoře. V čem přesně tkví její historický význam? Jak to, že nebyla významnější katedrála v Lisabonu – v hlavním městě?

Arcibiskup z Évory byl svého času velmi významnou osobností, spřízněnou s králem. Bylo politickým rozhodnutím krále, že vytvoří kulturní centrum mimo Lisabon. Lisabon měl svou „kapelu“ v katedrále a později i královskou dvorní kapelu s instrumentální i vokální složkou. Ale byl to arcibiskup, komu se podařilo přitáhnout pozornost k Évoře a vytvořit z ní opravdovou hudební školu.

Takže zlatý věk portugalské polyfonie se váže k éře Évory?

Ano, zlatý věk opravdu začal s touto hudební školou. Ale zároveň souvisí se sjednocením koruny Španělska a Portugalska – bavíme se o době kolem 1580─1640, kdy jsme měli společného krále se Španěly. Vlastně to byli tři po sobě jdoucí králové – Filip I., II. a III. Tedy pro nás, Španělé je číslují jako Filip II., III. a IV., ale jde o tytéž osoby. Zlatý věk naší polyfonie souvisí s érou španělské nadvlády, která skončila roku 1640.

Nicméně já jsem zastáncem teze, že existuje něco jako druhý zlatý věk Évory, který končí mnohem později. Víme, že až do roku 1834, kdy došlo ke zrušení klášterů v Portugalsku, se v Évoře stále provozovala hudba a vyrůstali zde noví umělci. Ale samozřejmě tato hudba už více využívala přístup seconda pratica, tedy byla ovlivněná italským stylem 18. století. Tahle éra je nyní předmětem bádání mnoha doktorandů. Když jsem byl studentem já, myslelo se, že toto období končí přesně rokem 1700, tedy smrtí nejvýznamnějšího představitele této doby Dioga Melgáse. Ale dnes už víme, že i po něm tu byla zajímavá skladatelská jména a že zlatá éra pokračovala.

Je zde tedy stále mnoho neobjeveného repertoáru?

Je to tak. Ale jak jsem už řekl, je to spíše repertoár ve stylu seconda pratica, tedy repertoár pro sólisty a basso continuo. Nicméně stále je také dost neobjeveného repertoáru z toho prvního zlatého věku Évory. Mnoho prací Moraga bylo přepsáno, ale ještě nebylo publikováno. I u tohoto autora, o kterém dnes máme tendenci si myslet, že už byl zcela prozkoumán, je stále co nalézat.

Jak ovlivnilo vývoj hudby pověstné zemětřesení, ke kterému došlo v roce 1755 v Lisabonu?

Nejsem muzikolog, ale vím, že mnoho hudebních rukopisů v Lisabonu zemětřesení nepřežilo, zatímco v Évoře ano. Král João IV de Portugal (česky Jan IV. Portugalský) byl velkým přítelem Manuela Cardosy, jejich přátelství začalo ještě před tím, než se stal králem, tedy v době španělské nadvlády. Byl také patronem umění, jeho rozsáhlá knihovna obsahovala téměř všechny hudebniny, které byly zkomponovány v Portugalsku a mnoho další evropské hudby. Většina z toho shořela, protože po zemětřesení knihovnu zachvátil požár. Přišli jsme tak o stovky a stovky hudebních děl mnoha autorů. Mezi nimi například mnoho dvojsborových skladeb od Cardosy. Z číslování jeho děl víme, že byly napsány, ale nedochovaly se. Kdyby k zemětřesení nedošlo, dochovalo by se mnohem více hudebních rukopisů či opisů děl z Évory.

Nachází se v Portugalsku ještě nějaké hudební centrum z té doby?

Ano, vedle Évory byl významným hudebním centrem také klášter Santa Cruz v městě Coimbra. Leží severně od Lisabonu na půl cesty k Portu. Zásadním skladatelem, který z tohoto kláštera vzešel, byl Pedro de Cristo. Tomuto klášteru nebyla věnována příliš velká badatelská pozornost, proto je dnes možná trochu ve stínu Évory. Ale v poslední době byl tak trochu znovuobjeven historiky. Évora byla v tomto smyslu znovuobjevena už začátkem 20. století, proto je probádanější.

Ještě otázka na Porto. Je mezi městy Lisabon a Porto nějaká rivalita?

Ano, rozhodně (smích). Je zajímavé, jak se lidé z těchto dvou měst liší osobnostními rysy. Lisabon je samozřejmě rozlohou mnohem větší město, je to hlavní město, ale Porto má jakousi dravou energii, která možná Lisabonu chybí. Co se týče hudby, v Lisabonu lidé nemají ponětí, co se děje v Portu, a naopak. Chybí komunikace. Pracovně se nyní v Portu pohybuji a znám tam velmi talentované zpěváky, dříve, když jsem do Porta nejezdil, jsem o nich vůbec neslyšel. V Portu se nachází vynikající pěvecká a estetická škola.

Nyní, když spolu mluvíme, jste v Portu?

Přesně tak. Nyní žiji v Portu a do Lisabonu jezdím tak jednou za měsíc. Diriguji tady v Casa da Música, tady vedu místní sbor. Jsou tu také tři orchestry. Vedu také druhý portugalský polyfonní ansámbl, Cupertinos. S Cupertinos jsme vydali řadu skvělých nahrávek, možná jste o nich také slyšel. Je to trochu zvláštní, v Portugalsku jsou dva významné polyfonní ansámbly a oba vedu já (smích).

Jak velké je v Portugalsku pole staré hudby? Kolik souborů se jí věnuje? Znáte se navzájem s jejich vedoucími?

Není jich moc. Mimo Officium Ensemble a Cupertinos, jsou tu další dva vokální soubory: Ansámbl Olisipo a ještě Capella Duriensis, kterou vede varhaník Jonathan Ayerst z Casa da Música. Pak jsou tu ještě instrumentální soubory: Os Músicos do Tejo, nebo třeba Real Câmara. Jsme prostě malá země.

Jste také učitelem. Jsou na portugalských univerzitách také oddělení staré hudby?

Učím na hudební škole Polytechnické univerzity v Lisabonu, kde je i oddělení staré hudby. Bohužel zatím není moc aktivní. Ale v Portu je velmi činorodé oddělení staré hudby na škole Escola Superior de Música e Artes do Espectáculo, které se zkraceně říká ESMAE – to je asi nejaktivnější v pořádání koncertů staré hudby v Portugalsku. Pak máme velké muzikologické oddělení na Univerzitě v Coimbře, na kterém probíhá mnoho výzkumů v oblasti staré hudby. Co se týče výzkum, je tato univerzita jedničkou v rámci Portugalska. Má neuvěřitelně rozsáhlou knihovnu plnou renesanční hudby. Po požáru v Lisabonu je to asi nejlépe vybavená knihovna v Portugalsku, je v ní uloženo mnoho manuskriptů, ale i tištěných materiálů. A další univerzita, kde se věnují staré hudbě, je v Évoře.

Je u vás obor staré hudby na vzestupu?

Rozhodně ano. V posledních letech se víc a víc lidí začíná o starou hudbu zajímat, přibývá studentů, kteří si vybírají toto zaměření. Mladá generace se s chutí pouští do objevování rukopisů a provozování staré hudby na koncertních pódiích v rámci univerzit. Když to porovnám se situací, kdy jsem se starou hudbou začínal já. Tehdy se jí soustavně nevěnoval téměř nikdo.

Jak jste na tom v Portugalsku s festivaly a dalšími příležitostmi k uvádění staré hudby?

Není jich dostatek. Myslím, že v poslední době jich dokonce ubylo. Například Festival Nadace Gulbenkian už se v dnešní době nekoná. Nevybavuji si vlastně žádný festival, který by se věnoval pouze staré hudbě, kromě minifestivalu, který pořádá můj soubor Cupertinos. Ten se koná v červenci a trvá dva víkendy. Obvykle na něm vystupuje Cupertinos a nějaký hostující varhaník, někdy pozveme i další vokální soubor, například v roce 2026 budeme hostit britský soubor Contrapunctus, který vede Owen Rees. Jinak v Portugalsku máme festivaly, které zahrnují starou hudbu, ale nikoliv výhradně, například festival v Marvau. Myslím, že publikum pro festival, který by se specializoval výhradně na starou hudbu, bychom měli.

Četl jsem o vás, že kromě staré hudby jste také velkým příznivcem současné hudby. Nebije se to ve vás?

Potkal jsem mnoho umělců s tímto dvojím extrémním zaměřením. Věnuji se současné hudbě se sborem v Casa da Música v Portu, a především s ansámblem Coro Ricercare v Lisabonu. Je to mladý sbor, mnoho z jeho členů u mě studuje. Tento sbor byl založen přímo s vizí, že se bude věnovat současné portugalské hudbě a je na to patřičně hrdý. Nedávno uplynulo výročí 15 let od založení tohoto sboru. Ale musím přiznat, že stará hudba je mému srdci přece jen bližší. Hodně jsem ji poslouchal v dětství, hráli ji tehdy často v rádiu. Ještě jsem tehdy nevěděl, že se této hudbě jednou budu profesionálně věnovat, ale už tehdy jsem ji vnímal jako něco magického. Je pravda, že když diriguji starou hudbu, dělám v podstatě to samé jako u současné hudby. Vždy se musím ptát, co měl autor na mysli, když tohle napsal, a co se skrývá za notami. Je to sice pokaždé jiný estetický vzorec, ale tohle je společné pro všechnu hudbu. A to je to, co mě baví.

Kombinujete ve svých koncertních programech někdy starou a současnou hudbu?

Ano, dělám to často. Například s Coro Gulbenkian jsme měli koncert, jehož cílem bylo pátrat po těch nejhlubších, nejniternějších lidských touhách a emocích. Začali jsme kusem Introitus z Cardosova Rekviem a skončili současnou skladbou. Mezi tím jsme měli Monteverdiho, řadu portugalských skladatelů staré i současné hudby, jednu světovou premiéru a nakonec jsme zařadili Hvězdy od Ērikse Ešenvaldse. Když mám koncert s Officium Ensemble nebo se souborem Cupertinos, tak se držím pouze staré hudby, na kterou se tyto soubory specializují. Ale jinak tíhnu k tomu míchat různá hudební období v jednom programu. Rozdílné estetické styly nutí lidi k zamyšlení a spojení s ostatními. Se sborem Casa da Música jsem například propojil renesanční polyfonii s tvorbou portugalské autorky konce 20. století jménem Constança Capdeville. Byla velmi významná v 70. letech, bohužel zemřela poměrně mladá, takže po ní nezůstalo mnoho děl. V té její skladbě, kterou jsme uvedli, se kromě všeho toho hudebního chaosu nacházejí citace renesanční hudby, a to byl důvod, proč jsem ji zařadil na program společně se starou hudbou.

Což mne přivádí k poslední otázce – co je pro vás v hudbě nejdůležitější? Co je její esencí řekněme?

Všechny složky hudby jsou velmi důležité. Ale řekl bych, že pro mě je nade vším výraz. Nemyslím tím pouze dynamiku a frázování, ale určitou expresi, kterou v sobě obsahuje každá hudba, nejen ta stará, a kterou musíte vydolovat. Někteří lidé si myslí, že stará hudba je emočně vyrovnanější než pozdější tvorba. Ale to není pravda. Když zkusíme uvažovat v dobových mantinelech, objevíme, že i tato hudba má svoji emoční hloubku. To se mi stalo v průběhu mé kariéry. Objevil jsem ve staré hudbě věci, o kterých jsem na začátku neměl tušení. Nalézal jsem spojení mezi hudbou a textem, důležitá slova, která skladatelé záměrně zhudebnili s nějakým zvláštním důrazem a podobně. Například když latinský text hovoří o obloze, nebi, tak obvykle melodie stoupá; to není náhoda. Když diriguji, snažím se výraz vytvořit neustálým proudem energie, která pramení z té hudby, z expresivity, která je v ní ukrytá. Musíte si to prožít, abyste to mohl předat. Nejde to nasimulovat. Jedině tak se můžete plně propojit s lidmi, kteří vás poslouchají.

Na tento hluboký dojem si právě pamatuji z festivalu Oude Muziek v Utrechtu, kde jsem vás slyšel poprvé. Proto koneckonců přišlo pozvání do Prahy, na které se už moc těším! Díky za rozhovor!

Martin Rudovský