Žebříčky lze v hudbě aplikovat maximálně na prodej nahrávek a možná i ceny nástrojů a výše honorářů. Přijde mi absurdní vytvářet pořadí houslistů, klavíristů, dirigentů či orchestrů. Nechci vyhlašovat, kdo je nejlepším českým houslistou současnosti, ale vím, že Josef Špaček patří mezi nejužší elitu. Způsob, jakým podmanivě hraje jak Ernsta nebo Ysaÿe, tak Suka a Martinů, mě pokaždé okouzlí. Jsem rád, že si po delším vábení udělal čas na exkluzivní rozhovor. 

Fota archiv Josefa Špačka a Makropulos Music.

Jak jste prožíval Rok české hudby 2024? Je dobře oslavovat českou hudbu v desetiletých periodách?

Vzhledem k tomu, že máme tolik významných skladatelů, tak desetiletá perioda pro jejich speciální připomenutí světu, že tady máme tak neuvěřitelné bohatství, je přiměřená. Je to taky skvělá značka se čtyřkou na konci. No a nejen pro mě byl ten rok taky důležitý, protože my muzikanti jsme z toho vytěžili, že jsme ji mohli vyvézt do světa a měli silnější důvod ji v cizině prosazovat. Když jsem se koukal, co všechno jsem loni hrál v zahraničí, zjistil jsem, že to byly mnohokrát  Dvořákův koncert, Sukova fantazie, Janáčkův koncert a oba Martinů koncerty. Zahrát to vše v jednom roce byla pro mě mimořádná událost.

Hlavním hrdinou byl  Smetana. Není vám líto, že nevytvořil velkou koncertantní kompozici pro housle? 

Nesložil sice žádný koncert, což je ohromná škoda, ale chci připomenout, že v minulém roce  premiéroval na Smetanově Litomyšli Honza Mráček (virtuos a koncertní mistr České filharmonie) druhou část Z domoviny pro housle a orchestr v úpravě Tomáše Illeho. Viděl jsem to jen v televizi, ale strašně se mi to líbilo a hned jsem Honzu požádal o noty, abych to mohl hrát (smích).  Je to velmi zdařilé aranžmá a mohlo by svět zaujmout.

Vloni v červnu se uskutečnil první ročník festivalu Troja, jehož jste zakladatelem, uměleckým ředitelem a tvůrcem obsahu. Festival měl nevšední atmosféru a genius loci. Naplnil vaše očekávání? 

Když jsme festival vymýšleli, měl to být nultý, zkušební ročník. Prostě jsme vůbec netušili, co nás čeká – jak to bude znít v Trojském zámku, Trojském pivovaru, v plenéru zoo, jaký bude ohlas. Nakonec to byl velký úspěch, a tak se z nultého ročníku stal první. Letos tedy bude druhý a víme už, do čeho jdeme. Co se týká formy, přidáváme další místo. V souladu s naší vizí neomezovat se na Troju, vystrčíme chapadlo přes řeku až do Bubenče a zahájení bude ve v historické Staré čistírně odpadních vod. Jinak nejvíce koncertů budeme dělat v pivovaru, kde je příjemné prostředí a tvárná akustika, pódium i auditorium. A budeme doufat, že v sousedním zámeckém parku nebude výstava supersportů (smích).

Příjemně mě překvapily výkony muzikantů na prahu kariéry. Budete v tom pokračovat?

Určitě. Plánujeme koncert Akademie komorní hudby, vlastně crème de la crème české hudební mládeže. Zapomněl jsem předeslat, že letošní festival má téma Mýty a legendy, což konvenuje s mýtickou Trojou, takže uvedeme dost programní hudby. Například budeme dělat Stravinského Příběh vojáka s vypravěčem Martinem Myšičkou, v zoo zazní mimo jiné Ravelova Introdukce a allegro, Dvořákův Měsíček v úpravě pro housle, Debussyho Syrinx… Jen doufáme, že nebude pršet a bude svítit Měsíc.

Co další perličky dramaturgie? Co bude znít pod bohatě iluzivním stropem hlavního zámeckého sálu?

Na závěrečném koncertu se rozvine mýtické téma – Szymanowského Mýty pro housle a klavír, Smyčcové trio Gideona Kleina. Jestli to vyjde, zahraje Lukáš Vondráček Skrjabinovu Fantasii b moll a tečkou za festivalem bude Dvořákův Klavírní kvintet.

Vloni bylo skvělým nápadem hostování vašich amerických přátel. Bude Troja vždy mezinárodní tvůrčí dílnou?

Mezinárodní bude určitě. Přijede opět Joel Link, primárius Dover Quartet, s bratrem Alexem, George Xiaoyuan Fu, klavírista z našeho Tria Zimbalist, a snad ještě pár dalších hostů.

Budete se držet dramaturgického konceptu různých poloh hudby? 

Trošku jsme tomu přistřihli křídla. Samozřejmě chci, aby byl festival pestrý. Vloni to bylo kvarteto Epoque, letos ale nikdo takový zvnějšku nepřispěje, bude to vnitřně sofistikované, Příběh vojáka nebo Martinů Kuchyňská revue, také s vypravěčem. Ostatní nabídka s geniem loci je „klasičtější“. Možná se tomu ještě vymyká úprava Schubertova Smyčcového kvartetu Smrt a dívka pro smyčcový orchestr v podání Akademie komorní hudby.  Mimochodem s Mirkem Sekerou uvedu Mendelssohnův Koncert pro housle, klavír a orchestr.  V Pivovaru nabídneme i zcela klasický recitálový večer – violového Schumanna, Ravelovo Ondine a světovou premiéru aranže Ravelovy baletní hudby Dafnis a Chloé pro klavírní trio od  George Xiaoyuan Fu.

Na chvilku odskočím k vašim studiím v Americe. Nedávno jsem slyšel hrát po delší době  Pinchase Zukermana. Připomnělo mi to, jak různorodí jsou američtí houslisté a jak je vaše houslová filozofie jiná. Co vám obecně dali vaši američtí učitelé?

Z mého pohledu – američtí učitelé velmi dbali, abychom se zaměřili na svou individualitu, rozvíjeli naše silné stránky. To se tedy říká… Co jsem tedy v reálu slyšel? Tzv. old school – Perlman, Zukerman, Milstein, Mintz, Gingold,  Heifetz a další – preferuje vibrování každé noty, hůlku nad žíněmi, tedy plné žíně,  ohromný velký zvuk, individualitu vyjadřuje na prvním místě tón. Když jsem se pak vrátil do Evropy, zjistil jsem, že tady docela frčí, že není nutné permanentně vibrovat a hodně vykvetla takzvaná dobová interpretace. Nemám přehled jak teď, ale tehdy v Americe v tom byli dost pozadu. My napodobovali vzory staré školy. Naštěstí i tam jsem šel vlastní cestou, která nějak navazovala na to, čím jsem prošel doma a nakonec to akceptovali.

Josef Špaček s rodinou – Joel a Alex Linkovi u Curtisu.

Čím byla tedy Amerika pro vás důležitá?

Skvělá byla už totální změna prostředí a samostatnost. Budu-li mluvit o Curtisově institutu – bylo hrozně těžké tam nejen studovat, ale vůbec se  dostat někam, kde jsou všichni studenti, až na pár výjimek, absolutně výjimeční… Když máte kolem sebe dalších třicet houslistů, kteří hrají minimálně stejně dobře jako já nebo ještě líp, tak to se mnou muselo něco udělat. Vlastně možná jsem se paradoxně naučil víc od svých spolužáků než od kantorů. Tady je to přece jen jinak, víc čerpáme od učitelů. Na Curtisu vynikají jen ti co nestačí, protože je jich málo, a na Juilliardu jen ti dobří.  (smích)

Juilliard School 2011.

Proč jste tedy  pokračoval na Juilliardu?

Dobrá otázka. V té době, dnes je to jinak, nabízel Curtis jen bakalářské studium a jako člen tradiční české rodiny, která „vyžaduje“, aby syn měl titul, tedy plné vysokoškolské vzdělání, mi bylo silně doporučeno, abych někde pokračoval v magisterském studiu. (smích)  Byl jsem přijat jak na Juilliard, tak do Bostonu na New England Conservatory, vybral jsem si Juilliard. Proč? Především kvůli Perlmanovi. (smích)

S Itzhakem Perlmanem před absolventským koncertem na Juilliard School.

S rodiči po graduaci na Juilliard School.

Curtis Institute of Music je legenda. Má stále tak vysokou úroveň?

Když jsme to nakousli… Myslím, že se v posledních letech změnila a ne k lepšímu. Jako kdejaká instituce v Americe si prošla bouřlivým obdobím „me too“ a všelijakými skandály. I tady se snažili spravit si pověst proměnou učitelů, víc se hledí na genderovou vyváženost a podobně. Bohužel mezi novými tvářemi nejsou takové legendy, jaké jsem znal. Ale třeba se mýlím a kvalita se v budoucnu ukáže. Zatím to ale není ten starý Curtis, který jsem zažil.

 Jaké koncerty doma a ve světě se těšíte v roce 2025 zvlášť silně? 

To je vždycky pro mě nejhorší otázka. Najednou mám okno a nevím, co říct.

Tak jinak. Chtěl byste si zahrát třeba na BBC Proms?

Samozřejmě zahrát si sólově v Londýně by bylo super. S Royal Albert Hall mám jen jednu zkušenost, když jsme tam kdysi hráli s Jiřím Bělohlávkem Janáčka a Beethovena a byl to ohromný zážitek.

Máte pro svět jen jednu agenturu?

Ne, mám jich celou řadu. Kromě generálního manažera hodně lokálních agentur – pro německy mluvící země, kde mám zatím nejvíc koncertů (Intermusica), v Japonsku, v Číně, v Americe mám agenturu pro naše trio, ale funguje tam i můj hlavní manažer. Je dobré mít lokálního agenta ve specifických trzích jako je třeba Španělsko a Portugalsko. Mám to tak diverzifikované, že je někdy těžké sladit kalendáře. A nemohu zapomenout, že pro Česko a Slovensko mám Makropulos.

Kolik koncertů v průměru ročně odehrajete?

Nevím… Řekl bych, že jich bude kolem stovky. Ale třeba vloni od září do prosince jsem měl každý měsíc přibližně deset koncertů. Kdybych takhle jel každý rok, tak nevím, nevím, jak bych dopadl.

Vaše někdejší rozhodnutí vzdát se existenční jistoty v prvním českém orchestru a přesunout se ve věku tuším 34 let z role koncertního mistra do pozice uměleckého partnera bylo pro váš život klíčové. Nikdy jste toho nelitoval?

Ne! Jak jsem žil bych teď už nestíhal. Příklad: letos jsem našel asi dva týdny, kdy můžu hrát s Českou filharmonií. Teď jsem dělal Bacha a v dubnu jsem zapojen do projektu Jakuba Hrůši se studenty. Kalendář mám skutečně hodně plný a jsem za to vděčný.

Přestože média tvrdí, že cédéčka jsou minulostí, zaujal mě váš Martinů. Před časem jste hrál s rozhlasovým orchestrem Martinů druhý koncert. Mám pocit, že Martinů je vám bytostně blízký. Čím je pro vás specifický?

Tomáš Jamník říká, že je Haydnem 20. století.  Martinů má hodně specifický hudební jazyk. Už jsem toho od něj přehrál docela dost a vím, co od něj čekat. Když poprvé otevřete noty Martinů, napadne vás, že to bude hodně těžký – náročné rytmické postupy, krkolomné hmaty, ale když se do not ponoříte, zjistíte, že to jde do ruky, všechno dává smysl a hodně z toho je možné, když to řeknu nezdvořile,  „zalistit“, zahrát z listu. Je to prostě hudba velmi vstřícná k interpretovi a je znát, že byl houslista a smyčcovým nástrojům rozuměl. Třeba první koncert je náročný, ale není to nic co by nešlo za pár týdnů nastudovat… Líbí se mi prolínání rytmických pasáží, melodických horizontál a výbuchů požitku a štěstí, což je třebas ve violové rapsodii, kterou mám moc rád… Jednou ze skladeb Martinů, která se mě emočně dotkla nejvíc, byla opera Čím lidé žijí s Jiřím Bělohlávkem, kterou jsem nikdy nehrál, ale účastnil jsem se jí v roli Vypravěče.  

Někteří houslisté mají rádi komplety. Vy jste na počátku domácí kariéry natočil všechny sonáty Ysaÿe. Uděláte v příhodnou dobu jiný komplet?

Upřímně – nic takového neplánuji. Ani v případě Martinů. Nicméně dokončili jsme s Petrem Popelkou nahrávku obou koncertů, jakkoli co se týká provozovacího materiálu to bylo velmi složité, neboť v něm bylo hodně chyb.

Kdy Martinů vyjde?

Snad na počátku příští sezony.

Nejste jen sólistou, ale i členem Tria Zimbalist. Jste si nejen muzikantsky blízcí, ale i přátelé. Povězte mi o něm a jak se bude rozvíjet?

Náš příběh začal na Curtisu. Na počátku byla finanční podpora z  mecenášského fondu, který škola spravuje na podporu uměleckých turné studentů i profesorů po USA, Jižní Americe, Asii a Evropě – Curtis on Tour. Nedávno fond jedna mecenáška podpořila dvaceti miliony dolarů a dokonce vznikla agentura, která zajišťuje management a logistiku všech turné. Ta chtěla mít nějaké stálé umělce. Prvními byl Dover Quartet, kteří naši přátelé založili také na půdě Curtis Institutu. Naše trio pak bylo druhým tělesem této agentury. Nejdřív jsme objeli na podzim 2021 s prvním programem pět evropských zemí. Lidé v agentuře usoudili, že to fungovalo dobře a my se nechali rádi přesvědčit, aby vznikl stálý soubor, přičemž si byli vědomi, že působíme v různých koutech světa. Máme tedy specifický modus operandi, kdy se sejdeme přibližně  čtyřikrát v roce a uděláme menší turné v délce deseti, dvanácti dnů. Vize je jasná – každý máme svoji  kariéru, ale přitom milujeme komorní muziku, takže koncept občasného setkávání, studia programu a jeho krátké prezentace nám dává smysl.

Klavírní trio má oproti smyčcovému kvartetu zásadní výhodu – může mít svobodnější režim,  nemusí spolu soustavně žít a cvičit. Jsme společenstvím individualit, které spolu vytváří harmonický (ve vašem případě polyharmonický) výsledek. Jsme jakýmsi manželstvím na dálku. (smích) Momentálně plánujeme naše společné akce s dvouletým horizontem. Většinou je to tak, že v říjnu a listopadu jezdíme do Ameriky, něco máme v květnu a v létě nějaký festival. Turné v Evropě neplánujeme, protože tady žijeme a můžeme se rychle přesunovat.

Hrajete současnou hudbu?

Odpovím takto – mám ji rád, ale aktivně ji nevyhledávám. Jestliže mě nabídka zaujme, pak se to rád naučím a snažím se zařazovat na recitály. Třeba loni jsem s nadšením uvedl Fazila Saye a Sofii Gubajdulinu. Relativně hodně hraji Arvo Pärta. Co se týká 20. století, tak třeba o Vánocích jsem připravoval Szymanowského druhý koncert, i když to už je hluboká klasika.

Vloni bylo pro mě objevem, s jakým potěšením hrajete muziku, která je silně ovlivněna jazzem. Je to jen relax vůči vaší „vážné“ kariéře nebo se jí budete v budoucnu nějak věnovat?

Je to spíše relax. Myslím, že pro muzikanta je občas dobré se přizpůsobit. Je pro mě zásadní, že hraji-li baroko, jdu aspoň v náznaku směrem dobové interpretace, ačkoli nejsem expert. Stejné je to třeba s Piazzollou nebo Gershwinem i s jazzem, kdy se snažím přizpůsobit. Kdybych to nedělal, bylo by to podobné, jako když operní pěvec zpívá rozvibrovaným hlasem muzikálovou píseň.

Uvažujete tím směrem i co se týká vašeho festivalu v Troji?

Jo. Například moc rád bych pozval Janoška Ensemble, navíc se znám s Ondrejem Janoškou, s kterým jsem byl kdysi na Kociance.

Zvídavá nástrojová otázka: jaký smyčec používáte ke svým guarnerkám?

Asi nejvíc používám pevnější smyčec Émila Augusta Oucharda, občas  lehkého Josepha Alfreda Lamyho, který je skvělý na klasicismus a baroko. Ve futrále mám i Sartoriho, ale toho teď  používám nejméně… Guarnerky jsou univerzálky a styl obstarávají smyčce. (smích)

Legendárního François Xavier Tourta nemáte?

Ne. Měl jsem jej půjčený a odehrál s ním několik koncertů. Byl to zážitek!  Jestli mi někdo věnuje minimálně 200 000 eur, ta si ho koupím. (smích)

Jaké struny preferujete?

Jsem věrný značce Larsen, která mě sponzoruje od let teenagera.

Vaše housle máte stále ještě půjčené?

Guarnerky jsou dlouhodobá zápůjčka.

Chcete je vlastnit?

Sen je něco jiného než realita. Ale kdybych měl dvě stě milionů a víc, možná bych o tom začal uvažovat… (smích)  

Učíte?

Jen výjimečně. Vlastně hlavně v Ševčíkově akademii, kde je to poměrně náročné, ale dává mi to smysl.

Jsou pro vás důležité emoce? Třeba ve volné větě Martinů druhého koncertu jsem měl pocit, že se vás hudba v tu chvíli silně dotýkala…

Nevím, co na to říct. Je to hodně osobní. Možná to není vidět, ale hudba na mě vždycky působí… Velkou roli u mě hraje konstelace. Je nejen skladba, ale i nástroj, orchestr, dirigent, sál, kde hudba zní a lidé, kteří ji poslouchají. A jistě i genius loci. Jinak vnímám atypické noční prostředí zoo a v něm Zjasněnou noc se zvuky ptáků, kdy máte mrazení v zádech, jinak nějakou uniformní halu v Americe, která vypadá jako kantýna. Přesto i tam musíte nalézt inspiraci. Osobní prožitek tedy odvisí i od konstelace.   

Na veřejnosti z vás vždy vyzařuje optimismus a klid. Čím to je?  

To mě těší, ale myslím, že je to v genech. Moji rodiče jsou usměvaví, neznají stres… Nastavení mám tedy od narození.

Na trojském festivalu jsem si všiml, že máte kouzelné děti, takže vaší mimo hudební vášní určitě není jen cyklistika. Zjistil jste už u nich nějaké hudební  a sportovní geny?

Nějaké geny po nás určitě mají. Moje paní má také blízko k hudbě a oba chceme, aby na něco hrály a stejně tak chceme, aby dělaly nějaký sport. Kultura a sport patří k základnímu vzdělání. Ale rozhodně je netlačíme, aby každý den hodinu dvě cvičily nebo se věnovaly profesionálně hudbě. Tak takoví rodiče nejsme. Naštěstí dvě ze tří dětí cvičení docela baví. (smích) Třetí musíme nutit, ale když hraje, věnuje se hudbě s velkým zápalem… Takže pracujeme s nimi, dáváme jim čas a uvidíme, co z toho bude. Doma máme juniorské klavírní trio (smích).

Coda: Se svou okouzlující paní se Josef Špaček potkal v Montpellier na houslových kursech když jí bylo 14 a jemu 17. O pár let později potom spolu začali chodit. Je z Washingtonu DC, asi dvě a půl hodiny autem od Filadelfie. Na univerzitě studovala ekonomii, na housle teď hraje jen pro radost.

Luboš Stehlík