V pátek 26. června 2026 se v den 10. výročí uložení ostatků slavného českého houslisty Váši Příhody v jeho rodných Vodňanech uskutečnil mimořádný koncert. Milan Al-Ashhab, který na podzim minulého roku premiéroval s velkým ohlasem Příhodův jediný houslový koncert a nadto se stal dva dny před datem koncertu nositelem ceny Jiřího Bělohlávka, tentokráte vystoupil přímo v prostorách Smuteční síně městského hřbitova U Vojtěcha; tedy v samé blízkosti hrobu Váši, Růženy a Giovanniho Příhody. Stalo se tak v rámci Festivalu Váši Příhody, jehož iniciátorem je Institut Váši Příhody. Program koncertu byl také mimořádný. V sólovém houslovém recitálu zazněly totiž vedle Bachovy Partity d moll se slavnou Ciacconou, Milsteinovy Paganiniany i ty snad technicky nejtěžší Ernstovy skladby, které zná romantická houslová literatura.
Zařadit na jednom recitálu vedle sebe Ernstovu „Poslední růži“ a transkripci Krále duchů je samo o sobě počinem stojícím za zaznamenání. Navíc Milan Al-Ashhab, podobně jako tomu bylo u jeho slavného předchůdce, hrál i ty nejnáročnější pasáže jak s mimořádnou tónovou kulturou, tak i především s intonační čistotou. Koncert začal Bachem, jehož interpretace je dnes hodně ovlivněna rysy tzv. poučeného historizujícího přístupu. To má své klady, ale také i záporné momenty. Přece jen Bachova Ciaccona ve všech těch variačních gradacích zní lépe s plným zvukem a s větším dramatickým švihem. Ale současná interpretace Bachových skladeb se spíše vrací k Joachimovi než k Milsteinovi nebo Szeryngovi. Samozřejmě i Váša Příhoda vnímal Ciacconu více romantičtěji než Milan Al-Ashhab, ale to uvádím pouze na okraj.
„Poslední růže“ brněnského rodáka Heinricha Wilhelma Ernsta je repertoárovým kusem Milana Al-Ashhaba již od jeho mladistvých let. Má k této skladbě vynikající technické dispozice. Málokdy slyšíme tak čisté flageolety v poslední variaci nebo znělá pizzicata v hlavní melodii s doprovodem obtížných pasážových běhů. Pokud bych měl uvést alespoň nějakou malou drobnost, tak poměrně časté měnění temp v prvních třech variacích působí přece jen trochu vyumělkovaně.
Král duchů, který následoval hned poté, je snad ještě obávanější, na koncertech zřídkakdy slyšenou skladbou. Údajně prvním interpretem této velmi zrádné skladby byl po Ernstově smrti v lednu roku 1899 Jan Kubelík a podle dobové kritiky dosáhl v přeplněné Ehrbarově dvoraně ve Vídni naprostou senzaci. Ernstův Král duchů vyžaduje pro zdolání nejtěžších vícehlasých souzvuků hraných ve vysokém tempu velkou prstovou, téměř až gymnastickou dovednost. Proslulé je místo prokládané melodickou linkou hrané v obtížných umělých flageoletech. To je právě mnohdy kamenem úrazu. Kdysi jsem četl ve vzpomínkách Gobyho Eberhardta, že i slavnému Sauretovi na koncertě v Lipsku v tomto místě flageolety zcela selhávaly, načež Sauret údajně s omluvou „Je mi to líto“ opustil pódium. Milan Al-Ashhab se i s touto skladbou vyrovnal takříkajíc v technické pohodě. Přece jen ale celkový účin interpretace nebyl tak oslnivý, jak jej můžeme slyšet na dávnější nahrávce Leily Josefowicz nebo jsme ho mohli zažít svého času v dokonalém provedení Hilary Hahn na Pražském jaru v květnu 2003 v přídavku po provedení Stravinského koncertu.
Úprava Ravelova Kaddisch pro sólové housle je sice skladbou nevelkého rozsahu, ale po proběhlé pyrotechnice bylo její zařazení na program vhodně zvoleno a houslista u ní zároveň prokázal tónové přednosti svého vzácného nástroje.
Poslední skladbou programu byla Milsteinova Paganiniana. Nathan Milstein v ní velmi umně skloubil témata a úryvky z Paganiniho Capriccií a všechny ty jednotlivé části dokázal dovést až k závěrečné gradaci. Tato skladba se v posledních letech na pódiích objevuje docela často, ale s takovou technickou svrchovaností, jako tomu bylo v případě interpretace Milana Al-Ashhaba, ji dokáže přednést málokdo. Nedávno zazněla v Praze v refektáři Profesního domu také v podání Pavla Šporcla, dalšího z našich technicky výjimečně disponovaných houslistů. Snad mohu dodat, že obě podání byly na srovnatelné úrovni a těžko soudit, které z nich bylo zajímavější. Kdybych chtěl za každou cenu vytvářet nějaké pořadí, tak bych dal osobně přednost asi Šporclovi. Ale v případě Poslední růže by to zřejmě bylo opačně. Jsem si však vědom, že v hudbě ani interpretaci nelze vytvářet nějaké žebříčky, jak je známe třeba z tenisu.
Milan Al-Ashhab je v každém případě mimořádně technicky disponovaným houslistou až s omračující jistotou a máme v něm důstojného pokračovatele Váši Příhody. Jeho umění je vizitkou úrovně mezinárodní soutěže Fritze Kreislera, kterou před několika lety vyhrál. Jako interpret se významně zasadil o znovuoživení zájmu o díla Váši Příhody.
Velkou zásluhu je třeba přičíst i neúnavné aktivitě Pavly Žílové, z jejíhož popudu došlo k záchraně ostatků Váši Příhody a jejímu následnému převozu z Vídně do rodného města před deseti lety. S velkým zájmem určitě bude hudbymilovná veřejnost očekávat vystoupení Milana Al-Ashhaba i na podzimních koncertech Vodňanských hudebních dnů 2026, kdy přednese Příhodův milovaný houslový koncert Antonína Dvořáka a zároveň vystoupí i na recitálu s klavíristou Adamem Skoumalem. Váša Příhoda by si nemohl přát umělecky důstojnější piety, než které se mu dostalo 26. června v jeho rodných Vodňanech.
Vladislav Vilímec
