Čtvrtstoletí existuje cyklus, jehož záměrem bylo obnovit zachované i obnovované synagogy v Plzeňském kraji. Každoročně tak probíhají v Radnicích, Kasejovicích, Kdyni, Hartmanicích a také v plzeňských synagogách pravidelné koncerty cyklu, na nichž vystupují vynikající sólisté i komorní soubory. Ač je vítané provádění skladeb autorů s židovskými kořeny, repertoár těchto koncertů klasické hudby není nijak ohraničen. V průběhu cyklu také docházelo k renovacím některých synagog, proto v některých případech koncerty probíhaly i v náhradních prostorech. V prvních letech ještě nebyla rekonstruována tzv. Stará synagoga, takže se koncerty v Plzni konaly povětšinou v synagoze Velké. K hvězdným událostem cyklu patřilo dvojí hostování legendární polské houslistky židovského původu Idy Haendel v roce 2009 a 2011 nebo jedny z posledních koncertů, na kterých vystupoval houslista Josef Suk. Pisatel této recenze je ostatně vděčný za to, že si mohl při té příležitosti s Josefem Sukem a dalšími kolegy zahrát klavírní kvartet jeho dědečka. Ale na koncerty přijela i vynikající rusko-řecká houslistka, žijící ve Švýcarsku, Natasha Korsakova se svým životním partnerem, vynikajícím švýcarským houslistou s italskými kořeny Manrico Padovanim. A mnoho dalších skvělých interpretů bychom mohli dále jmenovat. Houslisty Václava Hudečka, Miroslava Vilímce, který je jakýmsi duchovním otcem vzniku tohoto pravidelného cyklu, klavíristy Martina Kasíka, Jitku Čechovou, tehdy ještě mladičkého Lukáše Vondráčka, Ivana Klánského, Smetanovo trio, Guarneri trio i nezapomenutelnou cembalistku Zuzanu Růžičkovou, která provedla na památném večeru v ještě v tehdy plně neobnovené Staré synagoze Bachovy Goldbergovské variace. Festival v průběhu let zaštiťovala o.p.s. Úhlava, později Židovská obec v Plzni, Český svazu ochránců přírody v Radnicích a nyní spolek, jehož název je téměř identický s názvem festivalu (Spolek pro hudbu v synagogách o.p.s.). Od jeho samotného začátku je festival také finančně podporován Plzeňským krajem, z nadačních fondů Židovských obcí, ale také dalších obchodních společností. Postupně vznikla idea vyjíždět s cyklem i do bavorského Flossu a od té doby se také na jejím financování podílí prostředky přeshraniční spolupráce. V každém případě vznik tohoto cyklu koncertů byl šťastným krokem, který, jak se ukázalo, je již zavedeným a dlouhodobým kulturním počinem v Plzeňském kraji.
Letošní ročník zahájilo v Radnicích 21. června klavírní trio Orbis ve složení Stanislav Gallin – klavír, Petra Brabcová – housle a Petr Malíšek – violoncello. Koncert započal Beethovenovým klavírním triem zvaným také „Gassenhauer trio“, skladatelem věnovaný Marii Wilhelmině von Thun. Závěrečná část tria přináší variace na populární popěvek z dramma giocoso Josepha Weigla (v překladu „Než půjdu do práce“). Tento popěvek se stal dobovým šlágrem, který si zpívali lidé na vídeňských ulicích. Od toho je odvozen také název Gassenhauer trio op. 11 B dur.
Po skvěle zahraném Beethovenovi s muzikantskou svěžestí, vtipem i lyrikou pak ve druhé části večera následovaly slavné Dvořákovy „Dumky“. Nebylo to poprvé, co Dumky zazněly v tomto cyklu. Před již mnohými lety zařadilo tento slavný opus na program svého koncertu i proslulé Guarneri trio. Tehdy se tak stalo ve Velké plzeňské synagoze. Byť nepřímo, je možno srovnávat. Orbis Trio v tomto srovnání obstálo. Stanislav Gallin je rodákem z Petrohradu, který studoval klavír na Akademii múzických umění u prof. Toperczera. Dlouhodobě žije v České republice. Stal se jedním z nejuznávanějších komorních partnerů a v tom dobrém slova smyslu klavírních „doprovazečů“. Dnes se tento termín sice již moc neužívá. Nevidím v něm ale žádné snižování úlohy klavíristy. Vždy si vzpomenu na proslulého Alfréda Holečka, jak mluvil o umění „doprovázečském“. V každém případě je Stanislav Gallin jeho důstojným nástupcem. Podstatou tohoto umění je dotvářet umělecký výkon, být sólistovi oporou, dýchat s ním a vědět, kde lze jeho part umocnit či mu ho někdy i ulehčit. Vždy je výhodou, pokud je klavírní doprovazeč obeznámen se specifikou všech obtíží sólistova nástroje. Málo se ví, že např. první klavírní doprovazeč Jana Kubelíka Ludwig Schwab byl vynikajícím violistou a posléze i členem newyorského kvarteta. V případě klavírních trií však rozhodně není klavír upozaděn, ale naopak je někdy téměř jeho dominantním členem. U Dvořákových „Dumek“ to sice až tolik neplatí. Všechny tři nástroje dotváří zvukovou stránku ve vzácné vyrovnanosti.
Stanislav Gallin je skutečně technicky i výrazově velmi zdatným pianistou, který má velké zkušenosti z komorní hudby. Petra Brabcová je členkou a zároveň vedoucí skupiny druhých houslí orchestru České filharmonie. Petr Malíšek ze Symfonického orchestru FOK ukázal, že je violoncellistou průrazného tónu a nevšední muzikálnosti. Bylo radostí sledovat interpretační zaujetí členů klavírního tria, které se vystupňovalo do přesvědčivého a přitom přirozeného podání Dvořákových Dumek. To se oprostilo od snahy hledat nějaké vyumělkovanosti, které by Dumkám určitě neprospěly. Bylo to podání, jak má být. Technicky naprosto svrchované a radostné. Za zmínku stojí zvukově velmi opojný „jásavý“ tón Petry Brabcové s intonačně naprosto čistými a také znělými oktávami v první Dumce či cituplnost violoncellové linky v pomalé části Dumky druhé. Radost z muzicírování se přenášela i na posluchače, kterých se dostavilo do radnické synagogy i v letních horkých dnech slušný počet. Vděční posluchači si také vyžádali přídavek, kterým byla melodicky senzitivní Elegie Josefa Suka „pod dojmem Zeyerova Vyšehradu“. V ní naplno vynikly tónové kvality Petry Brabcové a sametově světlý témbr jejího vzácného italského nástroje. Radnickou synagogu opravilo a příkladně spravuje spolek Český svaz ochránců přírody. Bylo to důstojné zahájení jubilejního ročníku cyklu.
Vladislav Vilímec
