Troja Festival 2026, jenž se odehrál v pražském geografickém trojúhelníku Troja – Bubeneč – Holešovice, si zvolil motto Mezi nebem a zemí. Nebylo to však jen tím, že úvodní projekt byl doslova pod hvězdami a festival se vrátil takřka do podzemí staré čistírny odpadních vod, ale i tím, že leckteré výkony se dotýkaly hudebního nebe. Shrnujícím mottem by mohlo být sousloví – netradiční tradice. (PH)
Fota Petr Kadlec.
Galaktické zahájení
Protože editor Polyharmonie nemohl být na zahajovacím koncertě 3. ročníku Troja Festivalu, poprosil mě, jestli bych tento večer nějak nepojednal z pohledu moderátora. Inu, pokusím se…
Kdo Troja Festival sledujete trochu víc, asi mi dáte za pravdu, že rozhodně nepatří k hudebním svátkům usedlým nebo nedej bože zkostnatělým. Je to naopak takový festivalový čipera – neposeda mezi festivaly. Zažili jsme to už loni, kdy mu byla pražská Troja natolik těsná, že se vydal na malý průzkumný výlet do Bubenče. A letošní zahajovací koncert nasadil té neposednosti korunu, protože festival srdnatě expandoval až někam k hranicím vesmíru. My u nás známe hudební přehlídky, které se pyšní přídomkem „národní“ nebo „mezinárodní“, ale kam se hrabou na tu trojskou, která se díky konání svého zahajovacího koncertu v pražském Planetáriu stala festivalem doslova „meziplanetárním“!
Všechny skladby doprovázely projekce na unikátní kopuli tvořenou speciálními LED panely, které posluchače a diváky vtahovaly do hlubin vesmíru; muzikanti a dokonce i dirigent proto museli sedět, aby se jim z 3D efektu nezamotala hlava.
Josef Špaček, umělecký šéf a dramaturg festivalu v jedné osobě, sestavil program večera originálně. Začínalo se předehrou k Haydnovu rozsáhlému oratoriu Stvoření, tedy hudbou, které vlastně pojednává o tom, co tu bylo ještě před samotným stvořením. Čili určitá beztvarost, bloudění odnikud nikam, situace, kdy ještě nevládne žádný řád. (Byl to takový Haydnův pokus o chaos samozřejmě v rámci velmi řádu- a pořádkumilovného klasicismu.)
Pak ale přišel první záblesk světla a Josef Špaček zahrál první část – Auroru – Ysaÿovy Páté sonáty pro sólové housle. Aurora neboli Jitřenka byla římská bohyně, která každé ráno otvírala nebe a přiváděla na něj slunce. V překladu z latiny ale „aurora“ neznamená jenom úsvit nebo rozbřesk, ale také polární záři. A tu jsme mohli při Josefově hře spatřit všude kolem.
Následovalo Concerto per Galileo Galilei, které se už podle názvu hodí do planetária náramně. Luboš Fišer tuhle hudbu pro smyčce napsal jako poctu slavnému italskému astronomovi. Galileo Galilei byl člověk, který stál na straně poznání a na straně rozumu. V 17. století patřil k těm, kteří říkali, že se celý svět netočí kolem naší planety, nýbrž kolem slunce – a za takovéto „kacířské“ názory se tehdy ještě upalovalo. Galilei tomuto trestu sice unikl, ale těžkých chvil s pronásledováním, s církevní inkvizicí nebo s výhrůžkami mučením si užil měrou vrchovatou. Vážný a svíravý tón Fišerovy hudby jako by právě toto sugestivně vyjadřoval.
Kdyby byl člověk dramaturgem Troja festivalu, lámal by si nejspíš hlavu, co po prvních třech kompozicích vybrat na završení zahajovacího večera, aby to pořád mělo ty správné kosmicko-galaktické rozměry. Dalo by se k tomu přistupovat různě. Mohl by zaznít třeba Debussyho Svit luny, jenže ten je trochu krátký. Ideálním titulem by přirozeně byly Holstovy Planety, jenže ty jsou zase moc dlouhé. Josef Špaček mi říkal, že jeho volba byla jasná od samého začátku – Straussova symfonická báseň Tak pravil Zarathustra. A proč? Samozřejmě proto, že její začátek použil režisér Stanley Kubrick ve svém kultovním filmu 2001: Vesmírná odyssea.
Straussův Zarathustra má ovšem háček. A to zejména pro účely festivalu komorní hudby, jakým Troja Festival je. Svoji symfonickou báseň napsal skladatel zhruba pro 100 hudebníků, prostě pro velký symfonický orchestr. Ale jak už jsme říkali, Troja festival není festivalem usedlým, ale čiperným… Už loni se na něm hrála Beethovenova Třetí symfonie „Eroika“ v úpravě pro deset hudebníků. A tak nebylo divu, že monstrózní Strauss zazněl ve verzi pro šestnáct, kterou na objednávku festivalu vytvořil (stejně jako vstupního Haydna) aranžér Tomáš Ille. S Josefem Špačkem jsme vtipkovali, že příští rok by to už možná bylo na Mahlerovu Osmou symfonii – Symfonii tisíců (to byl totiž počet účinkujících – instrumentalistů i zpěváků – při její premiéře). Troja Festival by určitě nějakou její redukovanější verzi zvládl!
Na celém večeru se podílela přátelská parta vynikajících hudebníků kolem Josefa Špačka. Částečně jsou to jeho spolužáci z Curtisova Institutu (Joel Link – dnes koncertní mistr Clevelandského orchestru, jeho bratr Alex nebo dirigent Lio Kuokman – nyní stálý dirigent Hongkongských filharmoniků), řecký violoncellista a spoluhráč z Tria Zimbalist Timotheos Gavriliidis-Petrin, Josefovi bývalí kolegové z České filharmonie (violistka Eva Krestová, hobojistka Barbora Trnčíková, hráčka na lesní roh Kateřina Javůrková – a její kolega z Belfiato Quintetu Oto Reiprich, dále kontrabasista Tomáš Karpíšek a trumpetista Stanislav Masaryk) a další sympatičtí hudebníci nastupující generace (klarinetistka Anna Paulová, fagotistka Michaela Špačková, na tympány Anežka Nováková, violoncellista Vilém Petras a houslisté Jan Novák a Matteo Hager). Byl to prostě hezký večer!
Petr Kadlec
Síla osudu?
Druhý projekt Troja Festivalu 2026 se uskutečnil 19. 6. v tradičně uvolněném rámci Trojského pivovaru nazvaném Troya. Pořadatelé mu dali logo Síla osudu, což je sice poněkud nadnesené, ale zní to dobře. Večer neměl nic společného s Verdim. Nejdříve zaznělo Šostakovičovo Klavírní trio č. 2 e moll. Notoricky známá hudba je vlastně skladatelovou intimní zpovědí, kdy si po předčasné smrti jeho největšího přítele Ivana Solertinského a hrůzách války, což jej totálně psychicky vyčerpalo. To vše vnímal existenciálně a byl vyprahlý. Není divu, že hudební jazyk dosahuje „makabrózní obraznosti“. Hudbu lze vnímat různě, například jako panychidu za přítele nebo hluboký odsudek války, vraždění… Skladatelova zápisu se chopila hudebně výjimečná trojice: Joel Link – housle, Timotheos Gavriilidis-Petrin – violoncello a Denis Kožuchin – klavír. Bylo to zasvěcené provedení s nepatrnými intonačními odchylkami (violoncello), vskutku mistrovské. Nejsilněji jsem vnímal Largo ve stylu requiem a finální židovský „tanec smrti“. Podobný zážitek jsem slyšel jen od Beaux arts tria v roce 1978 na Pražském jaru. (Samozřejmě nedosažitelné jsou nahrávky tria Argerich – Kremer – Maisky nebo Gilels – Kogan – Rostropovič.)
Dvořákův Klavírní kvartet č. 2 Es dur, op. 87, je kompozičně zralé dílo s přemírou silných melodií, lásky, pohody, dobré nálady, vůně a světla zahrady v letní vile ve Vysoké u Příbramě. Žádná síla osudu, ale vnitřní pohoda a soužití s přírodou. Aby toho pozitivna nebylo moc, tak kvůli kontrastu občas prokmitne dramatický nerv, ale vždy najde hudba katarzi. Projektový kvartet si skvěle rozuměl, takže z toho bylo nejlepší provedení této hudby, kterou jsem živě slyšel. Posvěcenými hudebníky byli klavírista Denis Kožuchin, houslista Josef Špaček, violistka Eva Krestová a violoncellistka Harriet Krijgh, která byla velmi empatická a doslova mě uzemnila nádherným sólem v Lentu… Byl to nádherný večer v příjemném prostředí a oba skladatelé, jestli to v nebesích slyšeli, se museli radovat. Největším objevem byly pro mě výkony pianisty, jehož řadím do světové elity! Za mě se vyrovnal i mým idolům minulosti a současnosti. Provedení Dvořáka bylo nejlepší, jaké jsem živě v životě slyšel!
V záři slunce
Koncert 20. 6. ve Staré čistírně odpadních vod 1906 Praha – Bubeneč mělo motto V záři slunce. Předpokládejme, že tím byl míněn Čajkovskij, i když ani u něho to není jednoznačné. U Mozarta bychom motto vztahovali více k jiné hudbě. Večerem provedli auditorium Josef Špaček, Joel Link, Jan Novák, Alex Link – housle, Eva Krestová, Alex Link – viola, Harriet Krijgh, Timotheos Gavriilidis Petrin – violoncello, Anna Paulová – klarinet. Byl to večer, na nějž jistě řada lidí jen tak nezapomene (zvláště ti, kteří podnikli předtím výpravu do podzemí chráněné čističky). Jak Mozartův Klarinetový kvintet A dur KV 581 (bezkonkurenční výkon klarinetistky), tak Čajkovského Souvenir de Florence byly ve „zlatém seku“. Kdybychom byli nuceni známkovat, pak lehce vyšší by dostal Mozart, ale jen kvůli hudebním kvalitám.
Snesitelná lehkost bytí
21. 6. 2026 se v areálu Troya odehrála kultivovaná hudební „show“ Lehkost bytí souboru s nepříliš kreativním názvem Cello Republic. Místo vymýšlení budeme citovat příhodnou festivalovou anotaci: „Když se čtyři violoncellisté rozhodnou, že vážná hudba nemusí být až tak vážná… vznikne Cello Republic. Soubor, který bourá předsudky, překračuje hranice žánrů a dokazuje, že i čtyři cella mohou znít jako celý orchestr – a k tomu vás ještě rozesmát. Jejich koncept no limits míchá bravurní techniku s lehkostí stand-upu: hudebníci vysvětlují, glosují, improvizují, a zároveň vás vtáhnou do světa, kde se Beethoven potkává s Beatles a Bach s Queen. Cello Republic se nebere vážně, ale hudbu bere smrtelně vážně – právě proto jejich koncerty fungují jako dokonalý most mezi světem koncertních sálů a klubovým večerem, mezi tradicí a současností, mezi uměním a životem.Tito kluci se proslavili u nás, ve světě, na YouTube a kamkoliv vkročili. Nechávají za sebou vyprodané sály, originální zážitky z koncertů a milióny zhlédnutí.“
Kvarteto Petr Špaček, Matěj Štěpánek, Jan Zemen, Ivan Vokáč jsou nejen mistři svých violoncell, ale projevují každým taktem hudební radost, zaujetí, cit pro styl, lidské emoce a humor.
Snění poblíž plameňáků, opic, lvů…
Opakem byl téhož večera pořad Snění v Zoologické zahradě Praha – noční obloha a ozvěny fauny v altánu Archa. To vše zarámované vhodnou hudbou: Camille Saint-Saëns – Fantazie pro housle a harfu, Claude Debussy – Sonáta pro flétnu, violu a harfu, Richard Strauss – Metamorphosen v úpravě pro sedm smyčců (Andrea Rysová – flétna, Jana Boušková – harfa, Joel Link, Jan Novák – housle, Alex Link, Josef Špaček – viola, Vilém Petras, Timotheos Gavriilidis-Petrin – violoncello, Tomáš Karpíšek – kontrabas).
Těžko popisovat něco tak unikátního. Z hlediska hudebního to byl netradiční pohled na tradici, z hlediska interpretačního by vnímavý člověk nic lepšího pod skutečnými hvězdami obklopen plameňáky a další faunou nemohl slyšet, i když zázrak Zjasněné noci z loňska těžko vyrovnat.
Podoby lásky
Třetí ročník festivalu opět nevynechal reprezentativní manýristický sál Zámku Troja. Festival zdá se miluje dobře vytvořené aranže. Suita Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva v úpravě Jiřího Kabáta byla vrcholem večera 22. června. Výkon projektového kvarteta Joel Link, Jan Novák (housle), Jiří Kabát (viola) a Vilém Petras (violoncello) měl mezinárodní kvalitu. Byl to nádherný zážitek. Jakkoli je pan Kabát je výborným violistou, jeho kompoziční talent mi připadá ještě silnější. (Mimochodem možnost spolupracovat s panem Linkem, koncertním mistrem Cleveland Orchestra a primáriem Dover Quartet, byla jistě pro talentovaného Jana Nováka, laureáta soutěže Pražského jara, k nezaplacení.)
Participace klavíristy Lukáše Vondráčka byla jako loni výrazná. Přirozeně se prosazoval v Rachmaninovově prvním Triu élégiaque, v němž spolupracoval s houslistou Joelem Linkem a cellistou Timotheosem Gavriilidesem-Petrinem. Schubertův přeslavný Klavírní kvintet A dur „Pstruh“, D 667, vrcholem v podstatě byl. Měl exkluzivní obsazení: Jan Špaček – housle, Eva Krestová – viola, Timotheos Gavriilides-Petrin – violoncello, Tomáš Karpíšek – kontrabas, Lukáš Vondráček – klavír. Byla to zvuková lázeň, kde k nebeské dokonalosti chyběla maličkost – maličko větší empatie, pokora a zvuková ukázněnost jinak bezchybného klavíristy (časy schubertovské dokonalosti à la Alfred Brendel či András Schiff jsou zatím zlatou minulostí).
Třetí díl Festivalu Troja, jehož duchovním otcem je Josef Špaček, umělecký ředitel projektu, potvrdil, že mezi komorními projekty Česka má pravděpodobně nejvyšší míru interpretační excelence a že nové pohledy v nezvyklých lokacích na víceméně tradiční repertoár mohou být magicky osvěžující, a to včetně „státního“ Českého spolku pro komorní hudbu. Doufejme, že Josefu Špačkovi neubere nadšení k jeho dalšímu rozvoji přesídlení do jiné části Prahy a opakující se ekonomické mantinely.
Ivana Stehlíková, Luboš Stehlík
