V Teatro Lirico Giuseppe Verdi di Trieste se hrála ve dnech 8. – 24. května neobvyklá série: šest představení opery Roméo et Juliette Charlese Gounoda se střídalo se šesti činoherními produkcemi Romeo e Giulietta od Williama Shakespeare. S týmž režisérem a na stejné jevištní konstrukci, podle slov režiséra inspirované dílem českého scénografa Josefa Svobody, ovšem s jinými scénickými detaily a v jiných historických kulisách. Ani v jednom případě v těch, které zamýšlel Gounod a Shakespeare. Jednalo se o koprodukci Teatro Lirico s Il Rossetti, Teatro Stabile del Friuli Venezia Giulia.
Režisér Paolo Valerio, současný ředitel Il Rossetti, přenesl děj opery do Terstu v době 1. světové války, kdežto činohra, ovlivněná mezinárodním dokumentárním filmem Romeo i Julija u Sarajevu zpracovávajícího skutečný tragický příběh dvou mladých lidí, se odehrává v době bosenské války na konci 20. století.
V programu ke Gounodově opeře režisér píše: „… v První světové válce … nebylo výjimečné, že v téže rodině v Terstu byl někdo, kdo bojoval za Rakousko, a někdo jiný, kdo toužil po příchodu Itálie.“ Operní Juliette je dcerou rakouského vysokého důstojníka, Romeo pochází ze vznešené italské rodiny. Byť se režie snaží zachovávat atmosféru díla prostřednictvím scénografie (Francesca Tunno), již charakterizují bohaté iluzivní projekce prostředí, velká šikmá odrazová zrcadlová plocha nad jevištěm a historizující podoba balkónu, příliš se to nedaří. Nesmyslný časový posun, dobové vojenské uniformy a civilní obleky všech aktérů (kostýmy Stefano Nicolao) však s charakterem opery nesouzní a ruší jej natolik, že kouzlo Gounodovy romantiky mizí. Romeo v trenýrkách a Julie v korzetu v rozměrné posteli či Romeo s kšandami nad katafalkem s mrtvou Julií působí vyloženě rušivě. Režisér se ve vedení pěvců soustředil spíše na vnější projevy s akcentem na dramatické situace, než na skutečné, plně přesvědčivé vypracování postav a vztahů. Výsledkem je popisnost postav a dějů. Tuto popisnost by bylo možné ´přebít´ silou a estetikou Gounodovy plastické hudby, to se však nestalo.
Jak popisná byla režie, tak povšechné bylo i hudební nastudování mladého Leonarda Siniho, mj. vítěze dirigentské soutěže Sira Georga Soltiho. Gounodova partitura (3. verze z 1888) vyniká intenzivní melodičností, hudební rafinovaností s důrazem na psychologii postav, hudba je smyslná, vznosná, lyrická, křehká i dramatická a zcela zřetelně vyjadřuje vývojový oblouk milenců, který skladatel geniálním způsobem vytvořil čtyřmi duety. Kontrastní jsou scény frátera Laurenta, které mají až meditativní charakter. Jen minimum z toho však proniklo k posluchačům. Romantickou partituru přehrál Sini s technicky kvalitním orchestrem Teatro G. Verdi v zásadě mechanicky, ve stereotypním tempu, s minimem agogiky a dynamických diferencí. Gounodovy finesy i hloubka hudby byly smyty.
Provedení zpěvních partů odpovídalo dirigentovu přístupu. A to přesto, že v titulních rolích vystoupili renomovaní pěvci hostující pravidelně v předních operních domech. Znovu se prokázalo, že krásné, velké hlasy ještě nejsou zárukou opravdového zážitku z hudby. Nina Minasyan má nádherný barevný soprán, ideální pro Juliette rozsahem i pohyblivostí. Nicméně jeho skutečné kvality byly zřejmé až od konce 1. jednání, kdy už byla zcela rozezpívaná, i potom však provedla part ne vždy vyrovnaně a hudební obsah mu chyběl až do posledního taktu. Na silové provedení (i řady lyrických míst!) se soustředil hlasově výborně disponovaný Galeano Salas jako Romeo, v dramatických pasážích dosáhl potřebného účinku, zpěvné nevynikly. Kvalitními hlasy se mohli pochlubit I představitelé dalších rolí, které by však potřebovaly být hudebně i režijně dotaženy. V Mercutiově baladě o královně Mab zaujal hlasově Christian Federici, celkově však nepůsobil výrazně, stejně jako Alessandro Abis jako fráter Laurent, který i jako postava postrádal potřebnou důstojnost. Podobně zanikal i Fulvio Valenti jako Vévoda veronský: bílá vojenská uniforma mu sice zajišťovala vizuální pozornost, nedodala však potřebné závažnosti. Lépe na tom nebyli ani Luca Dall´Amico (Capulet) a Caterina Dellaere (Gertrude, Juliettina chůva), Gillen Munguía (Tybald), Jorge Nelson Martínez Gonzalez (Pâris), Enrico Iviglia (Benvolio) a Nicolò Lautieri (Gregorio).
Pozitivně však na sebe upozornila Nina van Essen v epizodní roli Roméova pážete Stéphana (zde jakýsi mladý námořník) vyrovnaností hlasového projevu a přesvědčivostí jeho provedení, její přítomnost doslova prozářila jeviště. Také operní sbor pod vedením Paola Longa zapůsobil velmi dobrým dojmem.
Gounodova nádherná opera o lásce až za hrob, souhře nešťastných náhod a okolností, a především o zbytečné nenávisti, která plodí tragédii a smrt, v Teatro G. Verdi proběhla, zněly velké a krásné hlasy, ale podstata a síla hudební výpovědi zůstala v nádherném prostoru Teatro Lirico di Trieste nepostižena.
Gabriela Špalková
