Poslední koncert letošní sezony Plzeňské filharmonie byl ve znamení skladeb, které v poslední době až tak často neslýcháme. A je to škoda. Bruchova Skotská fantazie patří mezi vrcholná díla Maxe Brucha a Sukova Praga pod vedením Chuheie Iwasakiho zaujala nejen variací na husitský chorál, ale v tom nejlepším slova smyslu promyšlenou volbou temp lyrických částí a sevřeností, která vyústila v závěrečnou gradaci. (Koncert Plzeňské filharmonie z 11. června 2026 se opakoval další den v Klatovech a na základě jeho poslechu je psána tato recenze.)
Nejdříve se ale představil houslový virtuos Ivan Ženatý, který v sobě nese všechny znaky české houslové školy. Způsob tvorby sametového tónu, vedení pravé ruky a umělecká koncentrace, to všechno jsou její přednosti. Při vizuálním sledování jeho práce se smyčcem nebylo možné nepostřehnout i znaky houslové školy belgicko-francouzské. V tomto ohledu je vlastně pokračovatelem houslového umění Josefa Suka. Známe jeho vynikající kreace ve fantazii Sukova dědečka. Tentokrát provedl, jak jednou sám uvedl, „dílo nejromantičtější z romantických, dojímající, místy jásavé a jindy skladkobolné.“
Skotská fantazie vznikala někdy v letech 1879-1880. Později byla věnována slavnému Španělovi Pablu de Sarasatemu. Jejím prvním interpretem se stal však Joseph Joachim, který byl také i určitým houslovým poradcem skladateli při vzniku díla. Premiéra v Liverpoolu 22. 2. 1881 s Josephem Joachimem pod Bruchovým vedením se však příliš skladateli nelíbila, a proto ji později věnoval Sarasatemu. Jeho specifické technice smyčce a celkově uměleckému naturelu zřejmě více vyhovovala. Ten ji se skladatelem za dirigentským pultem provedl 15. 3. 1883 v londýnské St. James Hall a později skladbu prosadil na koncertní pódia. Oblíbenou byla tato skladba i u Jana Kubelíka, který ji zařadil na poslední ze svých jubilejních koncertů ve Smetanově síni v Praze 7. března 1940. Z referenčních nahrávek a provedení této technicky náročné skladby je na místě jmenovat především tu s Jaschou Heifetzem, kterému také obzvláště vyhovovala i pro své „auerovské“ držení a vedení smyčce. Skladba ve druhé části a především v závěrečném Allegru guerriero vyžaduje velkou bravuru v ovládání odlehčených spiccatových a staccatových smyků. Ivan Ženatý zaujal krásným tónem, uměleckou poctivostí a viditelně i muzikantskou láskou, se kterou k tomuto dílu přistoupil. Volnější věty hrál pomaleji, než můžeme slyšet ve zmíněném podání Jaschi Heifetze nebo třeba i u dalšího legendárního houslisty Alfreda Campoliho. Spíše se blíží klasičtější koncepci Belgičana Arthura Grumiauxe, abych jmenoval pouze některého ze slavných interpretů tohoto díla. Je poctivé přiznat, že se velmi solidní technické založení Ivana Ženatého až tak stoprocentně nepotkávalo na onom večeru s poslední větou. To je poznámka na okraj a určitě výkon Ivana Ženatého a celkový dojem z jeho vystoupení nijak nesnižuje. Po vytrvalém potlesku se slovy dirigenta „máme rádi Klatovy, proto jsme připravili přídavek“ zahrál ještě Ivan Ženatý za doprovodu Plzeňské filharmonie Romanci z druhého houslového koncertu Henryka Wieniawského. A nádherně. Všechny jeho umělecké přednosti se v přídavku projevily měrou vrchovatou. Možná jsem nikdy neslyšel tak procítěný přednes této nádherné volné věty. Pouze na okraj dodávám, že by si posluchači v sále také možná zasloužili bližší uvedení tohoto přídavku. Je to ale v poslední době častým jevem na symfonických koncertech.
Po přestávce zazněla Praga. Šéfdirigent Chuhei Iwasaki, jindy až příliš okázale demonstrující svůj temperament, tentokrát veškeré své umělecké kvality vložil do interpretace této skladby. Může se v poslední době opřít o vynikající kvalitu smyčcové skupiny, jejíž významnou část především v houslích tvoří i členové se zahraničním původem. Ale v lyrických částech symfonické básně zněl zvuk smyčců velmi plasticky, intonačně bezchybně a také zřetelně. Praga se po právu stala nejen poslední skladbou letošní sezony Plzeňské filharmonie, ale také jedním z jejích vrcholů.
Vladislav Vilímec
Zleva: Ivan Ženatý, Lenka Kavalová (ředitelka Plzeňské filharmonie), Chuhei Iwasaki.
