Když bylo 15. srpna 1684 v Řezně uzavřeno příměří mezi francouzským králem Ludvíkem XIV. a císařem Leopoldem I., jímž skončila tzv. sjednocovací válka, šlo pro francouzský dvůr o příležitost k velkým oslavám. Nejen, že se podařilo rozšířit území pod vládou krále Slunce, ale díky zisku důležitých měst, jako byl Štrasburk či Mety, byla také lépe zajištěna bezpečnost hranic království. K pořádání slavnostních událostí docházelo již od října 1684, kdy bylo příměří oficiálně vyhlášeno, ale k hlavním událostem došlo až v následujícím roce. V lednu 1685 byla ve Versailles provedena opera Roland od Jeana-Baptiste Lullyho a libretisty Philippa Quinaulta, 5. a 6. června pak došlo k zahájení velkolepých dvorských slavností, které se i díky aktivitám dvořanů protáhly na řadu měsíců. Významné osobnosti dvora totiž nehodlaly zůstat jen pasivními účastníky, ale samy se zařadily mezi organizátory nejrůznějších festivit. Právě pro takové oslavy vznikla i dvě díla, která zachycuje projekt Boston Early Music Festival, vydaný na kompaktním disku u německého vydavatelství cpo (katalogové číslo 555 678-2) v roce 2025.
Dne 16. července 1685 král přijel na oslavu, kterou na zámku Sceaux jižně od Paříže pořádal ministr námořnictva Jean-Baptiste Colbert, markýz de Seignelay, syn slavného ministra financí Colberta. Vrcholem programu bylo divadelní představení Idylle sur la Paix na text Jeana Racina s hudbou dvorního skladatele Jeana-Baptisty Lullyho. Jednalo se o velkolepou podívanou odehrávající se v připraveném amfiteátru s efemérními kulisami v zámecké oranžerii, ze které byla zahrada vyzdobena množstvím dřevin (např. jen pomerančovníků bylo 280). Libreto oslavovalo velikost králova vítězství a úspěch právě dosaženého míru. Alegorické představení, v němž účinkovalo velké množství umělců, mělo mimořádný úspěch a podle dobových svědectví plně uspokojilo králův vkus. Časopis Mercure Galant uvedl, že Idylle je dosud nejzdařilejším zhudebněním od Lullyho, a skutečně grandiózní podívaná v účastnících zanechávala působivé vzpomínky i s odstupem několika let. Popisy události se prostřednictvím diplomatů rozšířily do celé Evropy a stejně jako Ludvíkův dvůr ve Versailles se staly inspirací pro dvorské ceremoniální oslavy. Samotné dílo se dočkalo řady dalších provedení a uznání si získal také další Lullym přikomponovaný tanec, Chaconne pour Madame la Princesse de Conti. Dedikace směřovala k jedné z předních žen Ludvíkova dvora, jeho vzdálené sestřenici Marii Tereze, kněžně de Conti, z vedlejší větve vládnoucí dynastie Bourbonů.
O poznání méně štěstí potkalo slavnost, kterou se rozhodl uspořádat Armand-Jean de Vignerot du Pléssis, vévoda de Richelieu, na svém zámku v Rueil. Jeho záměrem bylo využít výročí jednoho roku od uzavření řezeňského příměří spolu se sto lety od narození jeho příbuzného a někdejšího prvního ministra králova otce Ludvíka XIII., proslulého kardinála Richelieua, a měla být také odhalena socha Ludvíka XIV. v životní velikosti. Hudbu vévoda objednal u Marca-Antoina Charpentiera, který zkomponoval ballet La Fête de Rueil na libreto, jehož autor není znám. Charpentierův skladatelský talent si zde musel poradit s textem, jehož kvalita nedosahovala vysoké úrovně Racinovy Idylle sur la Paix, přesto se mu podařilo vytvořit zajímavé dílo opěvující nejen velikost panovníka, ale i krásy Rueil. Ačkoliv vévoda Richelieu neměl ambici soupeřit s velkolepou slavností na zámku v Sceaux, musel svoji slavnost několikrát posunout a král nakonec odcestoval na zámek Chambord. 26. srpna 1685 do Rueil přijela jen menší delegace od dvora, pro niž byl uspořádán slavnostní oběd. Při té příležitosti došlo k provedení redukované verze La Fête de Rueil a další drobné Charpentierovy skladby La France au Roi, která již podle názvu také představovala oslavu panovníka.
Marc Nattier d´après Claude Lefébre – Jean Baptiste Colbert, marquis de Seignelay (1676).
Dnes jsou uvedená díla Lullyho i Charpentiera unikátním dokladem hudební složky příležitostných festivit, jimiž francouzští aristokraté oslavovali Ludvíka XIV. Na koncertních pódiích se tyto skladby neobjevují příliš často, v České republice pak v podstatě vůbec, proto jsou jejich nahrávky cennou příležitostí k reflexi této tvorby. Nahrávka Boston Early Music Festival Vocal & Chamber Ensembles v nastudování loutnistů Paula O’Dettea, Stephena Stubbse a houslisty Roberta Mealyho je však nejen pozoruhodným dramaturgickým počinem. Hudebníkům se podařilo velmi zdařile uchopit interpretační styl francouzského baroka a instrumentální i sborové provedení je tedy na velmi vysoké úrovni nejen díky technické souhře, ale i díky zvládnutí specifické artikulace a ornamentiky. Témbrově zdařilé jsou vedle sborů například i jemnější plochy s příčnými flétnami. Z jinak kvalitního provedení vyčnívají jen sopránové zobcové flétny v preludiu Que je sens de plaisir k Charpentierovu La Fête de Rueil, které se navzdory krátkým vstupům potýkají se slyšitelnými intonačními problémy. Sólistům jsou zde z podstaty žánru skladeb určeny jen menší airs, kterých se však všichni ujali velmi zdařile. Patrná je na jejich interpretačních výkonech také dramatická příprava, na níž se podílel Gilbert Blin, která bezesporu pozitivně přispěla k celkové úrovni.
Problém je však skryt ve velmi komorním obsazení, které sestává z pouhých osmi vokalistů, dvou houslí, dvou viol, continua (violoncello, viola da gamba, fagot, cembalo a dvě theorby), dvou fléten a hobojů. Je jasné, že dnes není možné za všech okolností provádět díla se stejně početnými ansámbly, pro které byla určena, přesto je však vhodné se snažit vždy hledat přijatelný kompromis mezi zamýšlenou podobou skladeb a ekonomicky i organizačně realizovatelnou podobou. To se podle mého názoru minimálně u Lullyho Idylle nepodařilo. Pompézní dílo, jehož plenérového provedení se musely zúčastnit vyšší desítky hráčů, přičemž dechové nástroje byly minimálně zdvojeny, zde naopak vyznívá jako komorní záležitost kantátového typu, která jen místy dává tušit nákladnost a velkolepost slavnostního představení. To je podstatné i proto, že právě Lully autoritativně formoval programovou podobu hudební reprezentace Ludvíkova dvora. Naopak Charpentierovy skladby jsou už samotným komponistou zamýšleny poněkud komorněji a na nahrávce tedy vyznívají ve většině částí autentičtěji a přesvědčivěji. Tato nahrávka je tedy zároveň příležitostí k tomu zamýšlet se nad způsobem a podobou, jak hudební díla provádíme a jak jsme schopni v rámci žánru historicky poučené interpretace pracovat nejen s interpretačním stylem, ale i s historickými informacemi o podobě a obsazení ansámblů, pro které byla daná hudba určena.
Lukáš M. Vytlačil
Text vznikl ve spolupráci s Českou Händelovou společností
