Americká společnost Parma Recordings vydala v dubnu na labelu Navona Recordings titul Antonín Dvořák – Early Songs. Písně rané i zralé nahrály dvě mimořádné osobnosti evropské hudební současnosti – švýcarská sopranistka s českými kořeny Martina Janková a německo-česká cembalistka, fortepianistka a klavíristka Barbara Maria Willi. Dramaturgie: Písně na texty Elišky Krásnohorské (B 23), Sirotek op. 5, Der Rosmarin (B 24bis), Vier Lieder nach serbischen Volksdichtungen op. 6, Vier Lieder aus der Königinhofer Handschrift op. 7, Šestero písní z Králodvorského rukopisu op. 17, Zwei Lieder auf Volkstexte (B 142) a V národním tónu op. 73. Některé cykly mají sice lecjaké nahrávky, nicméně u raných opusů nevím o žádné.
Výjimečné jsou pro mě tři atributy nahrávky: 1. Opět jsem konfrontován snahou sopranistky jít v notové a historické přípravě ad fontés (stejné to bylo u jejího předchozího chopinovského projektu). 2. Volba fortepiana místo moderního klavíru. 3. Mimořádná úroveň interpretace obou umělkyň; po několikerém poslechu zjistíte, že se zabývaly neskutečnými detaily. Nebudu dublovat jejich vysvětlující texty, takže je budu citovat:
Martina Janková
Své první písně pro tenor a baryton (Cypřiše z roku 1865), nesené v duchu německého romantismu schubertovského a schumannovského ražení, sám Dvořák sebekriticky nazval „nedorozeným výrobkem”, poté, co jej na jejich nesprávnou deklamaci upozornil jeho přítel, skladatel Karel Bendl. Mě osobně zaujaly rané písně divokého Dvořáka-experimentátora ze sedmdesátých let 19. století, jež znamenají jak hledání vlastní hudební řeči, tak i snahu správně zhudebnit český text, což nebyl v obrozenecké době vůbec jednoduchý úkol. Česká národní hudba totiž vznikala oproti polské či ruské až o jednu generaci později. Pojem „böhmisch” zachycoval do té doby běžnou německo-českou kulturní symbiózu, v níž bylo pro české skladatele naprostou samozřejmostí komponovat na německé texty. (Naše písňové album tuto skutečnost odráží a pohybuje se proto stále mezi těmito dvěma jazyky). Zhudebnit texty české znamenalo pochopit zcela specifické zákony deklamace dlouho potlačovaného jazyka a to především problém slovního přízvuku (např. v případě odchylek při užití předklonek a příklonek atd.).V roce 1871 vznikla tak na básnické texty Elišky Krásnohorské, autorky prvního zásadního pojednání o české deklamaci, řada Dvořákových písní, ze kterých se dochovalo pouze pět. Jedna z nich, Vzpomínání, donedávna známá jen jako fragment, byla i první Dvořákovou veřejně provedenou písní (10. 12. 1871). Díky edici Jonáše Hájka v nakladatelství Bärenreiter, jež vychází z dobové fotografie kompletního autografu (objevené v Národním technickém muzeu v roce 2004), ji máme poprvé k dispozici v celé své kráse. Do její tajnosnubnosti jako by Dvořák zanořil všechny své nevyřčené touhy předešlých let. Píseň je pro mě jakýmsi dovětkem za Cypřiši a zároveň začátkem nové fáze Dvořákova hudebního vývoje.Další písně jsou již cíleně prostší a lidovější, jako by si skladatel vzal k srdci radu Krásnohorské, podle níž si čeští skladatelé mají brát vzor z písní národních, kde lze nalézt „velmi pěkné příklady přirozené deklamace ryze české”.V písních na texty významných osobností národního obrození Elišky Krásnohorské, Karla Jaromíra Erbena (píseň Rozmarýna se taktéž dochovala jen jako fragment v německém jazyce), Václava Hanky a poprvé i lidové poezie (z let 1871-72) se zpočátku objevují ještě schubertovské ohlasy, ale zároveň již nové prvky lidových modulací, chromatické postupy, náhlé tempové zvraty či divoké synkopické rytmy, kterými se Dvořák osobitě staví po bok svého mentora Johannese Brahmse. Jejich kontinuálně zvětšující se duchovní spřízněnost (kde jeden jako by dokončil větu druhého) se odrazila nejen ve zvětšující se hudební suverenitě, ale také ve veřejném vnímání Dvořáka jako skladatele. K tomu významně přispěl i Brahmsův nakladatel Fritz Simrock, jehož vydání Dvořákových Moravských dvojzpěvů pomohlo skladateli dosáhnout mezinárodního ohlasu.Po jejich velkém úspěchu zkoušela slavná brahmsovská interpretka, Amalie Joachimová, v Simrockově vile na vybraném publiku také účinek dalších Dvořákových písní z cyklů Vier Lieder nach serbischen Volksdichtungen mit Begleitung des Pianoforte a Vier Lieder aus der Königinhofer Handschrift (Böhmen 13. Jahrhundert), které Simrock vydal (1879, rok po Moravských dvojzpěvech) jako opusy 6 a 7. Oba cykly Dvořák Joachimové nejen dedikoval, ale dovolil jí dokonce, aby do jeho tvorby několikrát i zasáhla. Rozhodla jsem se proto zmíněné písně nazpívat v této podobě, a to v německém jazyce. Dvě zbývající písně z původního cyklu Šestero písní z Králodvorského rukopisu, jež Simrocka nezaujaly, jsme ponechaly v původní podobě ve fantazijním archaizujícím jazyce Václava Hanky, ve kterém je v roce 1872 vydal jako op. 17 nakladatel Emanuel Starý v Praze.Simrock zaznamenal díky Dvořákovým písním obrovský komerční úspěcha žádal ho proto opakovaně, o další. Než se však skladateli podařilo najít vhodné texty (pro pozdější cyklus op. 73 –V národním tónu), složil na německé překlady českých lidových písní od Josefa Wenziga (jež je i autorem německého textu písně Rozmarýna a jehož překlady ze slovanských jazyků často používal Brahms) dvě další písně, které jsou psány již ve stylu op. 73. Šest posledních písní (komponovaných v letech 1885-86), uzavírajících naše album, tedy již nespadá do kategorie raných písní, ale tvoří tečku za inspirací lidovou písní a pomyslný most k Dvořákovým tak proslulým zralým písním op.83 a 99. Poslední píseň také symbolicky uzavírá oblouk od věčného Vzpomínání až k poznání: „ale ma sklamala strela v jej’ srdiečku!” a tvoří tak jakousi tečku i za vysněným vztahem.Při studiu tohoto repertoáru jsme vycházely s Barbarou Marií Willi ze svazku Písně II (2017) a nového svazku Písně I (2026), vydaných nakladatelstvím Bärenreiter Praha s.r.o. Druhý z těchto svazků, který vychází současně s tímto albem, završuje třináctileté úsilí věnované přípravě kompletního urtextového vydání Dvořákových sólových písní.
Fota Petra Hajská.
Barbara Maria Willi
Jako pro odbornici na starou hudbu je pro mě velkým darem, že mohu interpretovat velkolepou, experimentální a srdečnou hudbu mladého Dvořáka s přáním využít originální zvuk klavíru jeho doby, abych vykouzlila právě ty barvy, které musel mít na mysli Antonín Dvořák, když hledal svůj vlastní hudební jazyk. Na doporučení klavírního stavitele a restaurátora Paula McNultyho padla volba na kopii křídla Johanna Baptista Streichera přesně z doby, ze které pocházejí skladby nahrané na tomto albu. Originál nástroje z roku 1868 stál až do smrti Johannese Brahmse, velkého mentora a později také přítele Dvořáka, v jeho bytě ve Vídni. Paul McNulty přidal pro srovnání ještě dva podobné klavíry z dílny Johanna Baptista Streichera, potomka velké dynastie klavírních stavitelů Streicherů, kterou založila jeho žena, a podařilo se mu postavit nástroj, který zní jasně a transparentně, je barevný, umožňuje dynamické nuance až téměř k neslyšitelnosti zvuku a který se velmi osobitým způsobem mísí s lidským hlasem. Jako doprovázející pianistku mě tento nástroj vedl k tomu, abych zcela samostatně zacházela s vlastními barvami diskantu, středu a basového rozsahu. Zvláštní síla basu sloužila k podtržení dramatických momentů a suchá barva diskantu pomáhala nonverbálně vyjádřit zhudebněná slova.
V těchto šťastných chvílích, kdy jsem se zabývala Dvořákovými písněmi, mě překvapila především jeho odvaha experimentovat, například kdy některé písně ukončil tak, jak začaly, bez typických kadencí, které se běžně používaly k zakončení hudebních skladeb (např. ve Vzpomínání). Fascinující mi připadá také jeho radost ze hry s formami (např. v baladě Sirotek, tj. v té dramatické, epické písni, v níž sirotek oplakává smrt své biologické matky a vstupuje s ní do fiktivního dialogu). Napětí v této noční scéně je slyšet nejen v kontrastu rytmického tření figur levé a pravé ruky klavíru, ale také v náhlém zastavení pohybu a recitativních momentech, v nichž se deklamované slovo dostává do popředí, přičemž se nevyřčené emoce odehrávají v harmonizaci.Při studiu i při nahrávání Dvořákových raných písní bylo naším přáním co nejvíce zprostředkovat propojenost hudby s textem, ať už v češtině nebo v němčině, a Dvořákův originální způsob, jakým převáděl skrytá poselství poezie do hudby, která silně kontrastuje mezi zdůrazněnými a nezvýrazněnými notami či slabikami.
Martina Janková (54 let) mě minimálně 25 let udivuje, jakou má perfektní techniku, barevnost a oblost hlasu. Ve věku, kdy mnohé pěvkyně mají technické a intonační problémy nebo rovnou odcházejí, zní její hlas jako na počátku století. Navíc je v jejím zpěvu vřelost, obrovské srdce, bezprostřednost a nadšení pro hudbu, kterou právě interpretuje. Byl jsem tím uhranut ve starší hudbě, v Janáčkovi, Martinů, Chopinovi a teď ve Dvořákovi. S těmito atributy se na takové úrovni setkávám výjimečně…
A priori jsem fortepianu nevěřil, leč byla to správná volba a souhra (kopie) nástroje ze 60. let 19. století a jemného hlasu, který je schopen nejen kouzelných pian, ale i dramatických vln, byla ve zlatém seku.
Barbara Maria Willi, Peter Matthias Reuss, Martina Janková.
20. dubna 2026 otevřel německý velvyslanec Peter Matthias Reuss malostranský Lobkovický palác pro prezentaci titulu a malou ukázku Dvořákových písní. Odborný komentář převzala dr. Veronika Vejvodová, ředitelka Muzea Antonína Dvořáka. Pro kontext výběr z jejích přípodoteků.
Proč Dvořák německy?
Antonín Dvořák komponoval některé z písní na německé překlady původních českých textů, což je případ cyklu Cigánské melodie z roku 1880. Důvodem byl požadavek nakladatele Fritze Simrocka z Berlína. Pokud mu Dvořák dodal pouze píseň s českým textem, Simrock rovnou vyžadoval německý překlad, aby písni dobře rozuměl. Jinak nebyl ochoten píseň vydat. To bylo důvodem, proč některé texty, ačkoliv jsou původně české, Dvořák komponoval primárně na jejich německé překlady. Další důležitou okolností byl pro nakladatele německý trh, pro který byly noty prvotně určeny.
Proč vybral Simrock pro op. 7 jen 4 písně?
Tyto písně napsal Dvořák také ve velmi rané době, v roce 1872. Celkem napsal 6 písní, které vydal v Praze u Emanuela Starého. O sedm let později v roce 1879 Simrock v Berlíně vydal pouze čtyři z nich č. 1, 3 až 5 s textem v němčině a angličtině. Simrock vydal pouze čtyři písně, jelikož se mu příliš nelíbily a také možná výběr konzultoval s pěvkyní Amalií Joachimovou, manželkou slavného houslisty Josepha Joachima. Tato pěvkyně o písně projevila zájem a Dvořák jí také vydání dedikoval, a dokonce jednu z písní „Kytice“ podle jejích požadavků a hlasových možností i upravil.
Jak zacházel Dvořák s archaizujícími texty Hanky?
V Dvořákově době existoval požadavek na archaické zhudebnění a někteří kritici namítali, že Dvořákovy písně jsou příliš moderní. Pokud se tedy bavíme o hudebním pojetí, to volil Dvořák zcela nezávisle na starém hudební slohu.
Jak vypadal archaizující jazyk V. Hanky?
Jednalo se o uměle vytvořenou napodobeninu staročeštiny, která měla simulovat český jazyk 13.–14. století. Jednalo se o podvrh Václav Hanky, který byl v době národního obrození považován za středověký originál. Vyskytují se zde gramatické tvary, které neodpovídají vývoji češtiny v dané době, a často jde o slova přejatá z jiných slovanských jazyků, kterým obrozenci rozuměli. Tento padělek byl vytvořen ve snaze o podporu české národní hrdosti a později se stal předmětem mnoha sporů. Byl ale také inspirací pro mnohá umělecká díla.
Proč vybral Simrock pro op. 7 jen 4 písně?
Tyto písně napsal Dvořák také ve velmi rané době, v roce 1872. Celkem napsal 6 písní, které vydal v Praze u Emanuela Starého. O sedm let později v roce 1879 Simrock v Berlíně vydal pouze čtyři z nich č. 1, 3 až 5 s textem v němčině a angličtině. Simrock vydal pouze čtyři písně, jelikož se mu příliš nelíbily a také možná výběr konzultoval s pěvkyní Amalií Joachimovou, manželkou slavného houslisty Josepha Joachima. Tato pěvkyně o písně projevila zájem a Dvořák jí také vydání dedikoval, a dokonce jednu z písní „Kytice“ podle jejích požadavků a hlasových možností i upravil.
Jak zacházel Dvořák s archaizujícími texty Hanky?
V Dvořákově době existoval požadavek na archaické zhudebnění a někteří kritici namítali, že Dvořákovy písně jsou příliš moderní. Pokud se tedy bavíme o hudebním pojetí, to volil Dvořák zcela nezávisle na starém hudební slohu.
Jak vypadal archaizující jazyk V. Hanky?
Jednalo se o uměle vytvořenou napodobeninu staročeštiny, která měla simulovat český jazyk 13.–14. století. Jednalo se o podvrh Václav Hanky, který byl v době národního obrození považován za středověký originál. Vyskytují se zde gramatické tvary, které neodpovídají vývoji češtiny v dané době, a často jde o slova přejatá z jiných slovanských jazyků, kterým obrozenci rozuměli. Tento padělek byl vytvořen ve snaze o podporu české národní hrdosti a později se stal předmětem mnoha sporů. Byl ale také inspirací pro mnohá umělecká díla…
Antonín Dvořák některé z raných písní, o které neměl zájem nakladatel Simrock, vydal u českého nakladatele Urbánka v Praze. Tím ale začaly potíže a roztržka se Simrockem. Tyto písně si totiž později vyžádal anglický nakladatel Alfred Littleton, který výběr Dvořákových písní vydal v antologii Sixteen songs v roce 1887. Littleton krátce na to napsal Simrockovi, aby ho o celé záležitosti informoval. Jelikož Simrock již v roce 1879 vydal čtyři z Písní na slova z Rukopisu královédvorského s německými a anglickými překlady, jeho rekace byla velmi podrážděná. „Lieber Freund Dvořák, Novello & Ewer schreiben mir, daß sie für England ein ,Lieder Album Dvořák‘ herausgeben wollen und darein diejenigen Lieder aufnehmen wollen, welche von Ihnen in Böhmen er schienen sind (also bei Urbánek) und zu denen auch mein op. 7 gehört! Dies soll früher in Böhmen als op. 17 erschienen gewesen sein!? Sagen Sie mir bitte umgehend, wie es sich hiermit verhält und schicken Sie mir bitte ein Exemplar sämtlicher Lieder von Ihnen, die in Böhmen erschienen sind oder früher waren. Bitte, schicken Sie mir dies aber alles umgehend unter Kreuzband! Ich werde dann sehen, wie ich mich mit den englischen Spitzbuben und Dieben einige. Solche Sachen sind sehr unangenehm, und es wäre mir lieb gewesen, wenn Sie mir von der Absicht Novellos, ein solches Album zu edieren, Mitteilung gemacht hätten! Bitte, schicken Sie mir umgehend alle Lieder, die in Böhmen gedruckt sind, womöglich auch [den] deutschen Text dazu, ich muß das haben.“ Celá situace se uklidnila po několika dopisech. Dvořák svému nakladateli slíbil jako náhradu za vzniklé nepříjemnosti nový písňový cyklus.
Ve kterém cyklu použil Dvořák nejen lidové texty, ale i lidové nápěvy?
Lidovými nápěvy se při komponování písní Dvořák inspiroval patrně pouze v případě cyklus V národním tónu z roku 1886. Podle Jaromíra Boreckého je inspiraci u písně I Dobrú noc – zde Dvořák přebral první takt, ale první verš již dokomponoval po svém. V písni č. 2 Žialo diavča, žalo trávu se zase inspiroval rytmem. Skladatel pravděpodobně pracoval se sbírkou Slovenske Spevy. Tolik výběr z velmi zajímavého „expozé“ paní Vejvodové…
Technické informace: nahrávka vznikla ve Studiu Martínek, které je řízeno viceprezidentem Parma Recordings Janem Košuličem. Režie – Jiří Gemrot, zvukový mistr – Aleš Dvořák. Na coveru je snímek rozmarýnu, což je vtipný nápad, jen nevím, jestli vnímavého adresáta zvětšenina zaujme. Osobní pocit z takovéhoto rozmarýnu nebyl příjemný. (Dnes jsem zavezl moji manželku nejlepší ze všech, která bude mít za pár dní narozeniny, do zahradnictví ve Spomyšli. Věřte, že skutečný rozmarýn je mnohem hezčí.) Vadila mi velikost písma sleeve note, kdy jsem byl nucen použít lupu. Možná se to jeví jako nedůležité, nicméně cédéčka hrají ve světě zatím ještě významnou roli, zvláště v případě nominace například na cenu Gramophonu, kdy je hodnocen i design a polygrafie. Nicméně průvodní texty je možné najít na adrese martinajankova.com
Nová nahrávka je natolik výjimečná, že už nyní bych ji nominoval na ocenění česká komorní nahrávka roku 2026.
Luboš Stehlík
