Druhou symfonii c moll Gustava Mahlera, která dostala název Vzkříšení, jsem v průběhu let živě prožil s mnoha mistry taktovky, mimo jiné to byli Václav Neumann, Libor Pešek, Petr Altrichter, Zdeněk Mácal, Ken-Ichiro Kobayashi, Iván Fischer, Michael Tilson Thomas, Sakari Oramo, Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Kent Nagano.
Fota Matěj Komár / SOČR.
V pondělí 12. ledna 2026 k nim přibyl Tomáš Hanus, šestapadesátiletý, tedy v nejlepších dirigentských letech. Ve Smetanově síni Obecního domu byl hostem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a po posledním akordu mě napadlo – nádhera, škoda, že nebude jeho šéfdirigentem, tedy pokračovatelem Petra Popelky… Je to z hlediska pana Hanuse absurdní, když má tak dobré hudební bydlo v cizině, ale jeho návrat do Česka by pomohl jak rozhlasovým symfonikům nebo jinému špičkovému českému orchestru, tak české hudbě.
Byl to výklad Mahlera, jaký jsem slyšel jen málokdy. Maximálně zpěvný, extrémně hluboce duchovní, prožitý. Emoce a agogiku dirigent nepřeháněl, jak jste mohli slyšet třeba od Bernsteina nebo Kubelíka. Přišlo mi, že stojí někde mezi Haitinkem, Abbadem a Celibidachem. Orchestr udělal přesně to, co po něm chtěl; hrál přesně, soustředěně, angažovaně, mnozí hráči vypadali nadšeně. Heroický výkon podali smyčcové skupiny, horší den měly žestě. Paradigma magického Prasvětla bylo sugestivní. Volba obou sólistek byla šťastná – jak sopranistka Kateřina Kněžíková (pozor na sklon o forzi ve vysoké poloze), tak mezzosopranistka Václava Krejčí Housková (občas mi scházela sytější barva hlasu a charismatická sonorita) zpívaly výborně. Pianissima Českého filharmonického sboru Brno mě mrazila. Nicméně nad celým interpretačním aparátem vévodila dirigentova taktovka. Pro mě bylo jeho tvarování každé fráze a velkých oblouků zážitkem, který jsem nečekal. Bylo to provedení plné naděje. Vzkříšení Tomáše Hanuse řadím k nejzajímavějším orchestrálním zážitkům této sezony, kterých jsem byl přítomen.
Luboš Stehlík
