První září nebylo letos jen zahájením školního roku, ale i otevřením 131. sezony České filharmonie. Kvůli tomu (i účasti České televize a internetových kanálů Mezzo a Medici.tv, řady politiků a byznysmenů) byl exteriér atraktivně nasvícen a interiér vyzdoben; záplava květin Dvořákovy síně trochu připomínala krásou novoroční Musikverein. Jemu se blížil i zájem politiků, kterým je jinak náročná klasická hudba více či méně ukradená. Měl jsem na dohled šéfa ČEZu, předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, místopředsedu Senátu Parlamentu ČR, předsedu vlády ČR a několik jeho podřízených – ministra kultury, ministra zdravotnictví, ministra práce (chyběl prezident republiky). Naštěstí skutečnými (geniálními) celebritami byli jiní – Antonín Dvořák a Dmitrij Šostakovič.
Fota Petr Chodura.
V první části bylo publikum podrobeno zkoušce klasickou modernitou 20. století – Šostakovičovým Prvním houslovým koncertem a moll. Po jeho skončení jsem viděl ve tvářích v auditoriu nadšení (skuteční milovnicí hudby) i kamenné tváře, rozpaky i zděšení (politici). Česká filharmonie ten večer hrála v obsazení, které je asi nejlepší, jaké dokáže sestavit, například houslisté Jan Mráček a Jiří Vodička, violistka Eva Krestová, cellista Václav Petr, flétnisté Andrea Rysová a Naoki Sato, hobojistka Barbora Trnčíková, fagotista Ondřej Roskovec, hornisté Jan Vobořil a Kateřina Javůrková, trumpetista Jan Masaryk, harfistka Jana Boušková; v Šostakovičovi mě příjemně překvapila úroveň hry tubisty Jakuba Chmelaře z orchestrální akademie. Zahrát tak dobře náročný „doprovod“ tohoto koncertu jsem živě slyšel podruhé v životě (Boston Symphony na Pražském jaru 2025), bylo to vpravdě dokonalé. I vedení díla Semjonem Byčkovem, šéfdirigentem a hudebním ředitelem českých filharmoniků, který načal předposlední sezonu v Praze, bylo kompetentní a v dobrém slova smyslu angažované.
Sólistkou měla být v Praze dobře známá osmačtyřicetiletá Holanďanka Janine Jansen. Kvůli nemoci za ní zaskočila o čtyři roky mladší Karen Gomyo, jež má japonské kořeny. V díle se snoubí náročná virtuozita (zvláště v Kadenci a Burlesce) a zvláštní melodický étos, který vyžaduje skutečně mimořádnou tónovou dispozici a cit pro pochmurný, místy sarkastický hudební jazyk geniálního díla. Každá fráze, každý tón se musí promyslet, rozeznít, pečlivě zvažovat míru vibrata či non vibrata (to jsem neslyšel), emoční vlny, poměr krásy tónu a drsnosti, pečlivě vážit dynamiku, smyky, symfoničnost partitury… Dirigent správně vnímal skladbu jako symfonický dialog mezi houslemi a orchestrem. Velmi oceňuji hru všech dřev, tuby a hornové skupiny (zvláště Kateřiny Javůrkové).
Od paní Gomyo bylo vše krásné. Byl to úhledně zabalený Šostakovič, radost poslouchat (lepší byl televizní záznam než zážitek ve čtvrté balkonové řadě). Nicméně: Nokturno zahrála zpěvně, bohužel mdle bez práce s agogikou a vibratem, málo vroucně. Scherzo mělo být rozhodně ostřejší, drsnější, útočnější (orchestr hrál světově). Limity se projevily v unikátní Kadenci, z níž mě rozhodně nemrazilo. Burleska byla efektní a technicky dokonalá. Dílo jsem slyšel v mnoha provedeních; mimo jiné Daniel Hope, Julian Rachlin, Baiba Skride, Itzhak Perlman, Renaud Capuçon a samozřejmě vlastně autentický David Oistrach, ale doslova nadšen jsem byl jen z několika lidí – Hilary Hahn, Leonidas Kavakos, Baiba Skride, Maxim Vengerov, Janine Jansen … a Jiří Vodička, který stejné dílo se stejným orchestrem a dirigentem a ve stejném sále, ovšem bez stradivárek, uvedl podstatně zajímavěji v březnu 2025. (1. září 2026 seděl na židli koncertního mistra. Nechci domýšlet, co si myslel.) Karen Gomyo hrála na skvostný nástroj Antonia Stradivariho „Aurora, ex-Foulis“ z roku 1703, přesto přídavkový Bachův Double z Partity č. 1 byl podobně mdlý jako Šostakovič.
Po vydatné pauze zahrál orchestr se zpaměti dirigujícím šéfdirigentem Dvořákovu Sedmou symfonii d moll. „V řadě jeho devíti symfonií zvláštní postavení. Její chmurná atmosféra je v příkrém kontrastu nejen ke dvěma sousedním symfoniím (č. 6 a 8), ale rovněž k valné většině Dvořákova díla jako celku. Je charakteristická svým dramatickým výrazem a temnou atmosférou bolestných pochybností i neústupného vzdoru… Navzdory dramatické síle, kterou tato hudba působí, se však zároveň jedná i o dílo hluboce intimní, ve kterém skladatel zkoumá zákruty své duše.“
Provedení pana Byčkova mi připadalo hodně zápasivé, jakoby hrdina bojoval s osudem. Druhá věta mohla být vřelejší, třetí tanečně vylehčenější. Stýskalo se mi po intimitě, melodickém laskání, po jemných detailech, které jsem znával v minulém a i tomto století… Nemile mě překvapila rezignace na nádhernou tradici, která započala Talichem a vedla až k Bělohlávkovi. Škoda frázování, agogiky a dynamických fines, které byly desítky let v genomu České filharmonie.
Na webu orchestru stojí: „V Sedmé symfonii se podle Semjona Byčkova stává Dvořák naplno Dvořákem.“ Je to sice nemalá hyperbola, ale pevně věřím, že ji nevztahoval na sebe. Česká filharmonie hrála Dvořáka kompetentně, nadšeně, na nejvyšší úrovni, ostatně jako každou jeho symfonii. Interpretace pana šéfdirigenta byla báječná, osobitá a užil jsem si ji, ale není lepší než například Václava Neumanna, Jiřího Bělohlávka či Jakuba Hrůši. Je prostě jiná. Sám za sebe musím dodat, že milejší mi je pojetí obou B. Bylo to příjemné vykročení do 131. sezony, ale s nostalgií jsem si vzpomněl na zahajovací koncerty České filharmonie například v letech 2023, 2022, 2017 či 2015.
Luboš Stehlík
