185. narozeniny Antonína Dvořáka připadly na 8. září. Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha letos toto jubileum ve svém programu nijak neakcentoval, zato do Dvořákovy síně Rudolfina pozval jeden z nominálně nejlepších světových orchestrů, Tonhalle-Orchester Zürich s šéfdirigentem Paavem Järvim. A dobře dramaturgové učinili.
Fota Dvořákova Praha / Petra Hajská.
První polovina večera patřila Šostakovičovu Houslovému koncertu č. 1 a moll op. 77, jednomu z pilířů houslové literatury 20. století. Pražskému publiku se dostalo během jediného týdne neobvyklé možnosti slyšet toto dílo ve Dvořákově síni Rudolfina hned dvakrát. Jen několik dní před festivalovým koncertem jím Česká filharmonie zahájila svou 131. sezonu. Pod taktovkou Semjona Byčkova vystoupila Karen Gomyo, která nahradila nemocnou Janine Jansen. Na Dvořákově Praze se sólového partu ujal Josef Špaček. Dvojí setkání s jedním z nejvýznamnějších houslových koncertů minulého století během nemnoha dnů tak bylo pro pražské publikum mimořádnou příležitostí k poslechu i srovnání.
Josef Špaček podal v technicky extrémně náročné kompozici suverénní výkon. Obdobně silný dojem zanechalo provedení jako celek. Paavo Järvi totiž věnoval mimořádnou pozornost dynamické a rytmické stránce partitury a Tonhalle-Orchester vedl tak, aby sólista nebyl ani jednou zvukově překryt. Špaček nemusel s orchestrem bojovat o zvukový prostor a mohl se plně soustředit na mikrokosmos sólového partu na pozadí Šostakovičova orchestrálního vesmíru.
Zvláštní kapitolu představovalo Scherzo. Jeho rytmický náboj strhl i samotného Järviho, který se v této větě stal (alespoň vizuálně) druhým sólistou. Järviho gesta, fyzická energie a zaujetí Šostakovičovou rytmickou motorikou přitahovaly pozornost stejně jako Špačkovy housle. Nebyla to ale samoúčelná dirigentská exhibice. Järviho energie se totiž okamžitě přenášela na orchestr a Scherzo získalo tah, ostrost a rytmickou naléhavost. Šostakovič byl v tomto podání skutečně strhující.
Před přestávkou se atmosféra Dvořákovy síně během několika okamžiků zcela proměnila, když Josef Špaček připomněl, čí narozeniny se toho dne slaví, a to přídavkem v podobě Dvořákovy Humoresky Ges dur op. 101 č. 7 v úpravě pro sólové housle. Po vypjatém Šostakovičovi následovaly tři minuty dvořákovsky odzbrojující prostoty. Špačkovo provedení bylo technicky precizní, výrazově jímavé. Důvěrně známá melodie poutala i pozornost hráčů curyšského orchestru. Dvořákovi naslouchal celý sál.
Pokud se zdálo, že strhující Šostakovič bude vrcholem večera, Beethovenova Sedmá symfonie A dur op. 92 po přestávce posunula večer k ještě vyšším metám. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy slyšel v Rudolfinu tak suverénní nastudování tohoto díla. Järvi vedl Tonhalle-Orchester Zürich k virtuózní hře, spojené s respektem ke skladatelovu zápisu, včetně všech předepsaných repríz a repetic. Järvi důsledně pracoval s dynamickými rozdíly, zřetelným frázováním a důraznými akcenty. Partituru rozehrál jako živý dialog nástrojových skupin. Skvěle fungovalo rozmístění prvních a druhých houslí proti sobě po obou stranách pódia: jejich dialogické pasáže dostávaly nejen zvukovou, ale i prostorovou plasticitu. Järvi vytahoval z orchestrálního přediva střední hlasy.
A pak tu byla tempa. Žádná těžkopádnost, žádný monumentální Beethoven shlížející z piedestalu. Rovněž druhá věta měla výrazný pohyb vpřed, aniž by ztratila svou celebrální závažnost. Järviho Beethoven byl hybný, artikulačně ostrý a rytmicky neúprosný, ale nikdy nepůsobil uspěchaně. Pocit jediného hudebního proudu ještě umocnilo propojení všech čtyř vět attacca.
Byla to skutečná posluchačská lekce v Beethovenovi. A současně hozená rukavice do ringu dnešních debat o způsobu beethovenovské interpretace – strhujícího, rytmicky živého, artikulačně přesného a ke skladatelovu zápisu pokorného Beethovena lze hrát i bez dobového instrumentáře. Järvi nepotřeboval historické nástroje, aby se zbavil nánosů monumentalizující interpretační tradice. Zkušenost historicky poučené interpretace svébytně vstřebal a přenesl do hry moderního symfonického orchestru. Výsledek byl strhující.
Po takovém Beethovenovi by další virtuózní přídavek snad ani nebyl žádoucí. Tonhalle-Orchester s Järvim sáhl po Elegii ze suity Gustav Adolf II. švédského skladatele Huga Alfvénа z roku 1932. Večer tak vyzněl do ticha.
Martin Jemelka
Josef Špaček a Andreas Janke, 1. koncertní mistr Tonhalle Curych.
