V prvním srpnovém týdnu (2.-8. 8.) zněl Brnem již 35. ročník mezinárodního kytarového festivalu, který již tradičně přinesl nejen velmi různorodé a interpretačně vynikající koncerty, ale také kursy a náročnou soutěž. Hlavním pořadatelem byla Česká kytarová společnost. „Hudba je nejvíce universální a rozšířenou řečí na světě“, řekl ředitel festivalu prof. Vladislav Bláha, bez jehož schopností a aktivity si tato setkání s kytarami mnozí už nedovedeme představit. Účastníci festivalu z mnoha zemí světa tuto větu potvrdili snad v každém tónu.
Festival již tradičně otevřel večer s temperamentními rytmy, které výrazně patří ke kulturní tradici Španělska. Tentokrát na brněnském Biskupském dvoře hostovalo Flamenco de Andalusia, jehož členy jsou kytarista Raul Mannola, taneční pár Aylin Eleonora a Gabiel Matías, a zpěvačka Mercedes Cortes. Jistě netřeba zdůrazňovat, že přinesli zážitky plné strhujícího temperamentu a vůbec všeho co k tomuto žánru patří. Báječnou vřelostí výrazu vytvořili atmosféru vášnivého Španělska našich představ a snů. Tanečníci navíc disponovali virtuózní pohybovou technikou, která je neomezovala v žádném emotivně vyhroceném gestu. Mimořádnou osobností večera byl pak kytarista Mannola, a to především v úvodním a závěrečném „minikoncertu“, kdy jeho sólo utišilo emoce a nabídlo skutečnou virtuozitu.
Program festivalu nabízel vystoupení vynikajících interpretů z mnoha zemí. Uveďme například dánské duo flétna-kytara Rikke Petersen a Finn Elias Svit, Igora Klokova z Německa, sólistu Jorge Caballera, který reprezentoval současně Peru a Kanadu, Tali Roth a Leilah a Maoz Ezra z USA, Španěla Manuela Alonsu… Zvláštní pozornost si jistě zasloužil loutnista Nigel North z Anglie, který je dnes skutečně světově proslulým interpretem staré hudby. Pro brněnský festival si vybral dílo Johna Dowlanda (1563-1626) nazvané Radost a melancholie, v němž, jak už název napovídá, rozkoše lásky doprovázejí okamžiky tesknoty, což bylo pro danou dobu velmi typické.
Já jsem byla zvědavá na jižní hudební temperament kytarového dua Darko Nikcevic a Srdjan Bulatovic z Černé Hory. Celý večer svou atmosférou i úrovní dokonce předčil mé očekávání. Repertoár čerpající z černohorské hudební tradice zněl v úpravě obou kytaristů, kteří však do programu zařadili i své vlastní kompozice. Jejich virtuózní techniku jistě není třeba zdůrazňovat. Vedle této „samozřejmosti“ zaujala barevnost jejich projevu, od výrazných, dramatických momentů až po chvíle líbezné něžnosti. Posluchač si najednou uvědomil, že v tónech sdílí a objevuje určitý příběh. Ostatně interpreti většinou téma několika slovy naznačili: drama skalnaté krajiny, lyricky tiché moře, příběhy z černohorské historie a tradice. Výtečné byly rovněž chvíle čerpající s renesance a baroka. Byl to večer který voněl Jadranem.
Zuzana Ledererová
