Hlavním protagonistou Pražských hudebních večerů byl 3. února houslista Pavel Šporcl. Ten je v posledních letech i zasvěceným popularizátorem českých houslových tradic. Pražské hudební večery jsou letos ale ve znamení velkého italského mága Niccola Paganiniho. Každé umění má ve své historii pomyslný vrchol. V případě houslí je to právě Niccolo Paganini, byť v minulém století mu zdárně konkuroval Jascha Heifetz. V klavíru pak Franz Liszt a v cellové historii zřejmě Španěl Pablo Casals. Paganiniho vliv na techniku houslí je mimořádný. Koneckonců, jak zmínil Pavel Šporcl na svém koncertě, Paganini přivedl houslovou virtuozitu do podoby, ve které ji i dnes můžeme obdivovat.
Recitály pro sólové housle jsou vždy velmi zrádné. Zvuk houslí musí zaplnit posluchačský prostor bez možnosti nějakých harmonických doplňků. Proto jich zase tolik není slyšet. Úspěch takových recitálů závisí hodně i na akustických poměrech sálů, ve kterých se konají. Před 44 lety jsem byl přítomen dnes již legendárnímu podání Paganiniho všech 24 capriccií slavným houslistou a Paganiniho specialistou Ruggierem Riccim ve Smetanově síni Obecního domu v Praze na Pražském jaru. Právě akustika Smetanovy síně obnažila i zrádnost takových recitálů. Pro mne byl tento koncert sice nezapomenutelný, ale v té době by už trochu velkoryseji uchopené interpretaci Paganiniho capriccií slušelo více Rudolfinum. Koneckonců ukázalo se to pak o dalších pět let při posledním koncertě Ruggiera Ricciho v Praze.
Aula Profesního domu na Malé straně, kde se Pražské hudební večery konají, poskytuje pro takové koncerty vhodnou akustiku. Tón houslí je podepřen přiměřeným dozvukem. Zní však natolik konkrétně, že je možné i v zadních řadách slyšet čistý zvuk houslí.
Pavel Šporcl se vyrovnal s nelehkým úkolem úctyhodně a s jednoznačným úspěchem. Koncert zahájila Bára Kodetová rozhovorem se svým manželem o jeho nedávném uměleckém turné po Izraeli i jeho dalších uměleckých plánech. Pavel Šporcl pak doprovázel interpretované skladby sympatickým a pro mnoho posluchačů jistě poutavým a objevným komentářem. Při něm vzpomněl na slavné české houslisty dávnější minulosti, ale i na ty, které sám ještě osobně zažil. Mimo jiné na Josefa Suka či Václava Snítila, který byl ostatně jedním z nejvýznamnějších Šporclových pedagogů. Koncert zahájil Kreislerovým Recitativem a Scherzo Capricem pro sólové housle. Pokračoval pak přednesem Bachovy Ciaccony. Jak bývá často obvyklé, výkon sólisty se v průběhu večera stupňoval s každou další skladbou. Po čtyřech Paganiniho capricciích, přičemž třetí a šestou capriccii lze slyšet na koncertech jen vzácně, svůj výkon vygradoval v přednesu svých vlastních variací na hudbu naší národní hymny Kde domov můj. Mimochodem některé z těch variací jsou tak obtížné, že asi jejím interpretem zůstane nadlouho pouze sám autor.
Interpretačním vrcholem večera se pak stala skladba s názvem Paganiniana na téma capriccií od slavného houslisty Nathana Milsteina. Nathan Milstein častokrát vystupoval na recitálech pro sólové housle, přičemž povětšinou se jeho hlavním repertoárovým dílem stávaly Bachovy sonáty a partity, ve kterých byl sotva předstižitelný. Ale Paganinianu hrál celý život perfektně až do svých téměř osmdesáti let. Pavel Šporcl se v interpretaci této obtížné, ale na rozdíl od některých capriccií přece jen technicky přístupnější skladbě, Milsteinovi přinejmenším vyrovnal. Má tuto skladbu léta zažitou a to je také na její interpretaci znát. Po velkém potlesku, a to v zásadě po všech číslech programu, přidal ještě Pavel Šporcl nadšeným posluchačům Gavottu en Rondeau z Bachovy Třetí partity. Byl to určitě zajímavý a povznášející večer pro všechny, kdo mu byli přítomni.
Vladislav Vilímec
