Praha versus Tsinandali

Ve dnech 1., 2., 3. května nabídla Česká filharmonie v Rudolfinu nejen svým abonentům Beethovenovu Devátou symfonii d moll, op. 125, ovšem s velevýznamnou předjímkou. V úterý 30. dubna totiž zahrála stejné dílo pro VIP hosty v čele s předsedou vlády Petrem Fialou a předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen a oslavila výročí 20 let vstupu České republiky  do Evropské unie. Poslechl jsem si jednak místo pálení čarodějnic televizní přenos, jednak živou interpretaci 2. května.

Základem byla České filharmonie a její neodmyslitelný partner Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek) plus sólové kvarteto, jehož kvalita je vždy s napětím očekávána: Iwona Sobotka (náhradnice za Ljubov Petrovu), Lucie Hilscherová, Norbert Ernst a Florian Boesch. Nad vším vládly duch, ruce a oči dirigenta Semjona Byčkova.

Fota Petr Kadlec / Česká filharmonie.

Nejdříve stručný exkurs do minulosti. Devátá není sice nejnahrávanější symfonií, ale jen snímků, které jsem slyšel živě nebo na LP deskách a cédéčkách, bylo čtyřicet pět. Co se týká živých provedení, kupodivu výše než ikonické provedení legendárního Leonarda Bernsteina z roku 1990 na Pražském  jaru (Lucia Popp, Ute Trekel-Burckhardt, Wieslav Ochran, Sergej Kopčák) hodnotím Andrewa Davise s BBC Symphony z roku 1996 na témže festivalu (možná podpořilo silný zážitek Rudolfinum). Z různých důvodů jsou dechberoucí nahrávky Toscaniniho, Furtwänglera, Ericha Kleibera, Bruna Waltera, Marisse Jansonse, Haitinka, Harnoncourta, Gardinera, Abbada… a nemohu nezmínit Karajana s Berlínskou filharmonií.

Kdysi jsem četl zajímavý výkřik jednoho kritika, že Devátá je nejněmečtější z Beethovenových symfonií a že je to větší „óda na radost“, než  původní óda v Pastorální. Popřemýšlejte, jak ji vnímáte vy… Jak ji přečetl šéfdirigent České filharmonie?  Složitou síť témat ústřední vstupní věty, kdy jsme zváni k „meditaci“, a promyšlený Beethovenův předpis 1. věty, Allegro ma non troppo, un poco maestoso, vyložil pan Byčkov skvěle.

Semjon Byčkov, hudební ředitel a šéfdirigent České filharmonie.

Jeden současník skladatele napsal, že Beethoven vyžadoval velkou preciznost ve způsobu výrazu, rovnováhu mezi  světlem  a stínem a také efektní tempo rubato. Dodávám, že vyžadoval i péči o „drobné nuance“.

Platí, že první věta začíná odnikud, jakoby bez harmonie a bez smyslu pro pohon vpřed, z mlhy a pak přijde zlom, kdy se vynoří skalní stěna. Interpretace první věty, která je klíčová, byla skutečně přesvědčivá. V Allegru, Scherzu a Adagiu bylo až podprahové vědomí tradice a silného pocitu vášnivé angažovanosti. Myslím, že duchovní étos díla byl naplněn. 

Devátá je vnímána jako revoluční dílo, jímž svým způsobem skutečně je. Převelice však záleží  nejen na schopnostech  vyrovnat se s nástrahami tektoniky celé obří symfonie, ale i na detailech. Příkladem může být maličký, ale vlastně ústřední kamínek Finale, který  mě oslovil – sugestivní „Seid umschlungen, Millionen“ s následným „Ihr stürznieder?“ v pianissimu byl báječný. Nikoliv kosmická prázdnota, ale sdělení tajemna a nekonečna… Budu-li parafrázovat Vaughana Williamse – „Nikdy nebylo tajemství vesmíru vyjádřeno v hudbě tak sugestivně.“ Jestliže pro Bernsteina byla radost v roce 1990  transformována ve svobodu, Byčkov se naštěstí vrátil k radosti a obřad v čistou hudbu.

Co se týká interpretace, sbor zpíval na své standardně vysoké úrovni, jen u sopránů jsem tentokrát (nevím z jakého důvodu) slyšel, jak ve fortissimu zpívají na hraně svého hlasového maxima. Orchestr byl skutečně velmi dobrý, nicméně dirigent jej měl na několika důležitých místech  přinutit k ještě tajemnějšímu pianissimu. (Třeba začátek Adagia měl být ve smyčcích „nebeský“, jako z jiné dimenze.)  Mimochodem ve fortissimových vzepjetích tympanista přebil dokonce i žestě (ve Finale už to bylo v pořádku). Rovnováha podle mě mohla být zajištěna zvukovou zástěnou. Skvělé byly lahodné sólové vstupy, například hornistky Kateřiny Javůrkové.

Už řadu let si přeji slyšet vyrovnaný, hlasově ideální sólový kvartet. Opět jsem se nedočkal.  Sopranistka Iwona Svoboda předvedla nevšední působivý hlas a všechny válcovala. Lucie Hilscherová zpívala jinak než v minulosti a její pěkný hlas se v podstatě vytratil. Basista Florian Boesch v prvním vstupu jemně distonoval a byl překvapivě nevyrovnaný, ale pak se jeho zpěv naštěstí stabilizoval. Nejspornější byl výkon tenoristy Norberta Ernsta – forsírovaný až mečivý, nevyrovnaný. Vzpomněl jsem si na tenoristy, které jsem v této skladbě slyšel (namátkou Padmore, Rolfe Johnson, Windbergh, Cole, Ochman,  Randle…) a bylo mi smutno. Abych si obnovil víru v tenory, pustil jsem si při návratu domů v autě novou nahrávku Michaela Spyrese In The Shadows a bylo mi zase dobře…

Možná se mýlím, ale 2. května jakoby na Devátou padl lehký závoj únavy, bylo to poněkud matné a navíc mě napadaly heretické myšlenky, jako třeba, že kdyby projekt vedl Jakub Hrůša, mohl být možná výsledek přesvědčivější a třeba by přinesl i něco nového.

Bohyní šťastné náhody je v řecké mytologii Týché. Jistě přispěla k tomu, že Česká filharmonie soupeřila o evropskou pozornost  s Berlínskou filharmonií, která 1. května oslavila tradičně výročí svého vzniku v roce 1882. Evropské koncerty pořádá od roku 1981, letos přitáhla pozornost Evropy ke Gruzii a malebnému Tsinandali.

Hudebně byl koncert nakonec zajímavější než pražská oslava Evropské unie. Předně dlouhodobě nemocného Daniela Barenboima skvěle nahradil Daniel Harding a  v Beethovenově Osudové  doslova exceloval. Hvězdou gruzínského projektu  byla v Brahmsově Houslovém koncertu gruzínská houslistka Lisa Batiashvili, jejíž výklad tohoto „orchestrálnímu koncertu s doprovodem houslí“ je mi v současnosti z celé houslově elity nejbližší. A navíc jsou tu hráčské přidané hodnoty, které možná nemá žádný orchestr světa,  jako třeba trio Emmanuel Pahud, flétna – Albrecht Mayer, hoboj – Daishin Kashimoto, koncertní mistr houslí.

Lisa Batiashvili a Berlínská filharmonie v Tsinandali. Foto Stephan Rabold.

Nahrávky Beethovenovy Deváté symfonie – výběr:

1935 VPO / Weingartner Naxos 8 110863 (11/35)

1951 Bayreuth Fest Orch / Furtwängler Orfeo C754 081B (8/08)

1952 VPO / E. Kleiber Archipel ARPCD0077 (10/52)

1952 NBC SO / Toscanini RCA 19075 96477-2 (4/53)

1955 Philh Orch / Karajan Warner Classics 2564 60903-0 (11/56)

1957 Philh Orch / Klemperer Warner Classics 2435 66797-5; EMI 404275-2 (11/58)

1959 Columbia SO / Walter Sony Classical 88875 12391-2 (11/60)

1962 BPO / Karajan DG 447 401-2GOR (2/63)

1967 LSO / Stokowski Decca 478 8336 (10/70)

1970 VPO / Böhm DG Eloquence ELQ463 197-2 (11/72)

1972 Chicago SO / Solti Decca 483 3093 (11/72)

1974 Leipzig Gewandhaus Orch. / Masur Pentatone PTC5186 146 (9/75)

1977 BPO / Karajan EuroArts 207 2408

1979 VPO / Bernstein DG 479 7708GM6 (3/80)

1991 COE / Harnoncourt Teldec 0927 49768-2 (11/91)

1992 Orch Révolutionnaire et Romantique / Gardiner Archiv 477 8643AB5 (11/94)

2000 BPO / Abbado DG 471 491-2GH (11/08)

2008 Leipzig Gewandhaus Orch / Chailly Decca 478 3497 (A/11)

2010 VPO / Thielemann C Major 737808; 737904 (4/12)

2015 BPO / Rattle Berliner Philharmoniker BPHR160093 (6/16)

2016 Basel CO / Antonini Sony Classical 19075 87096-2 (1/19)