Svou první operu Šárka dokončil Leoš Janáček roku 1888 s doprovodem klavíru, teprve o desítky let později, v roce 1919, operu přepracoval a instrumentoval dvě jednání (třetí jednání Osvald Chlubna). Libreto napsal skladatel podle textu Julia Zeyera. Pustil se do práce, aniž by měl Zeyerův souhlas, a i když mu jej spisovatel ani později nedal, pokračoval v práci na opeře. Festival Janáček uvede jak první podobu díla, tak i verzi pro orchestr, tu koncertně.
Původní podoba opery Šárka doprovázená klavírem inspirovala pana režiséra Jiřího Heřmana hned dvojnásobně. Na diskusi po představení vzpomínal na svůj zážitek z festivalu Janáček Brno 2022, kdy slyšel Janáčkův Zápisník zmizelého v podání britských umělců, tenoristy Nickyho Spenceho s klavírním doprovodem Julia Drakea, a říkal si, že by s touto dvojicí rád spolupracoval i v budoucnu. A teď ta chvíle nastala. Role Ctirada sedí Nickymu Spenceovi jako ulitá (stejně jako role Šárky Elišce Gattringerové) a klavírista Julius Drake je pro klavírní part Šárky stvořený. Janáčkova operní prvotina v sobě pochopitelně nenese vyzrálé znaky jeho vrcholných hudebně dramatických prací, čtyřiatřicetiletý skladatel svou originální hudební řeč teprve hledal a definitivně ji nacházel teprve v průběhu dalších let. I jeho prvotina však už oplývá dramatičností a napětím.
Není divu, že Leoš Janáček, který původně uvažoval o dráze klavíristy, zkomponoval svou Šárku nejprve s klavírním doprovodem. Povaha díla přivedla režiséra Jiřího Heřmana k navázání na jeho vlastní umělecké počátky, na dobu, kdy po malé opeře v „divadélku“ HAMU Inspirace pokračoval ve své počínající kariéře právě v mimo divadelních prostorách. Nejprve to byly Lamenti s hudbou Michala Nejtka v pražském NoD (2004), potom česká premiéra Brittenovy Curlew River v prostranné hale Českého muzea hudby v Praze (2005). K site-specific inscenacím se i později rád vracel – připomeňme jeho inscenaci Schubertovy Zimní cesty ve filmovém ateliéru č. 4 na Barrandově (2013) a Smetanovu Libuši na brněnském Výstavišti (2018). Prostředí, do kterého režisér přivádí svou inscenaci je s ní vždy velmi úzce provázáno, scénografie v nejširším smyslu toho slova hraje v Heřmanově pojetí divadla podstatnou roli. Právě proto, podle jeho vlastních slov, zvolil pro inscenování Janáčkovy Šárky brněnský Besední dům. Je to budova, s níž byl Leoš Janáček těsně spojený, protože Besední dům sloužil jako dějiště českých koncertů a Janáček v něm po dvanáct let dirigoval sbor Beseda brněnská.
Propojení diváků s účinkujícími jsme pocítili už po vstupu do foyeru Besedního domu. Procházely se tu ženy s nápisy propagujícími emancipaci, každý divák dostal hlasovací lístek s textem: „Volba budoucí hlavy státu (Election of the future head of state) Muž /Man, Žena/ Woman.“ No nehlasovala jsem, protože jsem přesvědčená, že pohlaví hlavy státu opravdu není podstatné a přehnanému feminismu nepropadám. Prý vyhrála s velkou převahou žena.
Diváci postávají nebo posedávají na obvodu sálu, účinkující se pohybují mezi nimi. S klavírem se manipuluje podle potřeby, dirigent si obratně udržuje své vedoucí postavení. Prostor hlediště zaujal dlouhý stůl pokrytý bílým ubrusem, u něj sedí pánové v černých oblecích a černých tričkách s výraznými bílými kresbami zbraní. Kolem stojí černě oděné ženy (s výjimkou červené Šárky), mají pod jednoduchými rozepínacími šaty bílá trička s černými feministickými nápisy, na Šárčině rudém tričku byl nápis ROVNOST. Obsazení stolu se střídá. Když muži drsně vyhazují sedící ženy, jejich silová převaha je víc než průkazná. Rudě je zahalená mrtvola kněžny Libuše, na ní leží posvátný Trutův mlat a štít (modré tričko s jejich zobrazením), které si později obléká Ctirad. Pohřební výjevy jsou ponořeny do náhle žhnoucích rudých světel. Tak končí i mrtvý Ctirad, s nímž vstupuje do pohřebního ohně na konci opery také milující Šárka, jež způsobila jeho smrt.
Obecenstvo se shromažďuje kolem místnosti nebo i na balkóně. Klavír je ve středu dění, jeho postavení se mění, resonanční desku má sundanou. Proměny dějiště ovlivňují i pohyb obecenstva. Akustika je měkká, přesvědčivá. Sbory, jichž je požehnaně, znějí přirozeně, sólisté nemusí nijak tlumit objem svých hlasů. Zejména party Šárky (Eliška Gattringerová) a Ctirada (Nicky Spence) jsou mimořádně obtížné, hlasový projev Šárčin putuje od kontraaltu až ke výšinám dramatického sopránu, Ctiradův tenor je na tom podobně. Také menší role knížete Přemysla (Daniel Kfelíř) a pěvce Lumíra (Ondřej Koplík) nejsou právě snadné. Před výkony sólistů a sboru se musíme v úctě sklonit, jejich souhra s dirigentem (Dominik Pernica) byla přes obtíže dané nezvyklým prostředím bezchybná, inscenace byla připravena s velkým nasazením. Festival Janáček Brno našel pro Janáčkovu dramatickou Šárku velmi inspirativní site-specific scénografii, která propojila skladatelovu prvotinu s prostředím, jež jí bylo jakoby předurčeno. Myslím, že by byl jistě i více nebo méně šokovaný Leoš Janáček upřímně zaujat. Bravo!
Festival Janáček Brno. Leoš Janáček: Šárka.Opera o dvou dějstvích. Libreto skladatel podle Julia Zeyera. Premiéra v brněnském Besedním domě 28. října 2026. DirigentDominik Pernica, klavír Julius Drake, režie Jiří Heřman, scéna a kostýmy Dragan Stojčevski, light design Jiří Heřman, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Martin Buchta. Šárka Eliška Gattringerová, Ctirad Nicky Spence, Přemysl Daniel Kfelíř, Lumír Ondřej Koplík. Sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno.
Olga Janáčková
Fota Festival Janáček Brno 2026.
