Zahajovací koncert Plzeňské filharmonie řady Platina přinesl 15. října zajímavý repertoár s mladou talentovanou švýcarskou houslistkou Annou Naomi Schultzs. Na úvod koncertu zazněla Introdukce ze scénické hudby Josefa Suka Pod jabloní. Jedná se o čistě orchestrální část k Zeyerově legendě. Po úspěchu s Radúzem a Mahulenou Julius Zeyer oslovil Josefa Suka s dotazem, zda by nezkomponoval hudbu pro jeho další hru – dramatickou legendu Pod jabloní. Zpočátku Suk nepovažoval vypjatý mystický charakter textu vhodný ke zhudebnění. Po setkání s již nemocným básníkem však změnil názor a žádosti vyhověl. Premiéry se již ale Julius Zeyer nedožil. Scénická hudba k Zeyerově legendě Pod jabloní pak byla Sukem přepracována se záměrem z ní vytvořit suitu pro koncertní provádění. Premiéra konečné verze díla se pak konala až 31. ledna 1934 u příležitosti Sukových šedesátin. Provedení Introdukce ze suity Pod jabloní Plzeňskou filharmonií opětovně ukázalo, jaké melodické bohatství mladistvá hudba Josefa Suka obsahuje. Určitě by bylo zajímavé provést ale někdy také celou scénickou hudbu.
Introdukce tak tvořila především kouzelný vstup programu, na který navázal také v mnoha ohledech lyrický První houslový koncert D dur Sergeje Prokofjeva. Tento koncert byl zkomponován již v letech těsně před revolucí v Rusku. Kvůli revolučním událostem a s tím spojených nepokojích byla premiéra v Mariinském divadle odsunuta. Dalším důvodem odložení byl i chybějící houslista, který by byl ochoten tuto skladbu převzít. Nakonec to nebyl ani Pavel Kochanski, ani Bronislaw Huberman, oba proslavení houslisté, ale až 18. října 1923 v pařížské opeře francouzský houslista Marcel Dariieux. Dalším z vynikajících interpretů tohoto díla byl maďarský houslista Joseph Szigeti, který ho provedl v Praze 1. června 1924 pod vedením Fritze Reinera.
Foto Dominik Beránek.
Prokofjevův první houslový koncert přináší v první větě barevné, elegantní partie s intimní lyrikou. Naproti tomu rychlé Scherzo přináší pověstný Prokofjevův sarkasmus a mnoho kontrastů mezi intervaly v houslích na nejspodnější struně a orchestrálním zvukem žesťů. Poslední věta přebírá opět lyrický aspekt první věty, která pak v závěru přechází do Allegro moderata. Vynikajícím interpretem tohoto pro housle technicky nesnadného díla byl David Oistrach. Ten měl tu možnost konzultovat svůj interpretační přístup se samotným skladatelem. Sám také uváděl, že svému prvnímu provedení ještě před zmíněnou konzultací naslouchal zjevně nepříliš spokojený a zachmuřený Prokofjev, známý někdy i svým společensky netaktním vystupováním.
Mladá švýcarská houslistka Anna Naomi Schultzs se představila jako interpretka ušlechtilého tónu. Je však poctivé říci, že zvuk vzácných houslí Testore zněl sice elegantně, ale poněkud štíhle a někdy splýval s orchestrálním předivem. Houslistka zaujala barevným tónem v lyrických částech hraných na struně D i pěkně vibrovaným tónem ve vysokých polohách. Nemusela ani nahrazovat v lyrických částech nejslabší čtvrtý prst třetím, jak to mnozí houslisté často dělají. Přece jen se však lyrické plochy postupně nesly ve stále stejné barevné poloze. Rychlejší plochy v první větě hrála pečlivě. Po mém soudu to chtělo ale přece jen trochu více spalující energie a smykové vynalézavosti, jak jsme zvyklí v této skladbě z interpretace zralejších houslistů. Druhou rychlou větu hrála s dostatečnou energií. Nedostávala se však nad zvuk orchestru, soudě dle poslechu z místa na balkoně Měšťanské besedy. Na druhé straně kouzelně zněly trylkové pasáže v závěru věty poslední. Za pozornost stojí velmi vstřícná tempová spolupráce s orchestrem, který vedl Chuhei Iwasaki, původně začínající na pražské konzervatoři coby zdatný houslista. Úspěch sólistky byl zjevný. Mladičká dvaadvacetiletá Anna, na pódiu neokázale vystupující dáma, přidala opět Prokofjeva a sice jeho andante s variacemi ze Sonaty pro sólové housle. Je neuvěřitelné, kolik se v poslední době v Evropě objevilo mladých talentovaných houslistek. Zda se jednou Anna Schultzs přiblíží interpretačním kvalitám své pedagožky a mentorky, Julii Fischer, ale teprve uvidíme.
Závěr koncertu pak patřil Šostakovičově proslulé 5. symfonii d moll, jejíž vznik v roce 1937 byl považován za odpověď na stalinské výtky o údajné nesrozumitelnosti jeho hudby. Ať již posluchači ve své době chápali skryté významy této symfonie tak či onak, její hudební svět je prostě imponující. Imponujícím se stalo i provedení této padesát minut trvající čtyřvěté skladby. Chuhei Iwasaki, známý někdy hodně energickými až teatrálními gesty, se postupně dostával do naprostého souznění s touto geniálně psanou hudbou. Jeho dirigentská gestikulace tak nebyla samoúčelnou exhibicí, ale podtrhovala celkový dojem z niterného larga i ze závěrečných gradací s tympánovými údery. Chuhei Iwasaki řídil celou symfonii zpaměti a bylo znát, že ji do detailu bezpečně ovládá.
Plzeňská filharmonie předvedla výkon hodný velkého orchestru. Téměř nepostřehnutelné intonační diference ve vysokých houslových polohách pomalého larga nijak nesnižují skvělý výkon houslové sekce. Nový koncertní mistr Nishiya Nojiri zdařile odvedl ne úplně snadný sólový vstup houslí v Allegrettu s bezpečně zvládnutými přirozenými flageolety na struně A. Tak rozměrné a vypjaté dílo pro dechovou sekci se samozřejmě v některých momentech promítlo i do maličkých problémů s naprosto čistým souzněním všech nástrojových skupin. Ale to v žádném případě mimořádný dojem z provedení Šostakovičova díla neohrozilo. Potlesk posluchačů v sále byl velmi intenzivní. Pokud by šéfdirigent pokynem ruky nedal na srozuměnou, že již je orchestr ochoten z pódia odejít, možná by trval ještě další dlouhé minuty.
Vladislav Vilímec
