Nedávná světová premiéra baletu Maska, uvedená v Národním divadle Brno, je svým způsobem mimořádná: stala se symbolickým vyvrcholením výrazné éry tohoto souboru, neboť jde o poslední celovečerní autorské dílo uměleckého šéfa Mária Radačovského právě v jeho brněnském působišti. Inscenace má lidsky velmi závažné téma, které se dotýká osobnosti současného člověka a jeho časté snahy skrývat či přetvářet skutečné, přirozené Já. Ona maska, s níž chodíme světem, zajímala, možná vzrušovala či znepokojovala autora této inscenace již dávno před rozhodnutím postavit ji skutečně na scénu. „V Masce jsem se chtěl dotknout toho, co dnes všichni tak silně vnímáme pod povrchem naší doby. Střídání tváří se zkrátka stalo běžnou a tiše tolerovanou součástí naší společnosti. Proto je tahle inscenace hlavně o hledání opravdovosti. Je to výpověď o lidech, kteří v sobě nacházejí sílu masku strhnout.“
Inscenace baletu nevypráví příběh, divák tak nesleduje vývoj děje v obvyklém slova smyslu. A přece, nebo možná právě proto, má každá vteřina večera obrovský emoční náboj, napětí pramenící ze vztahů i subjektivních pocitů a dojmů. Vzpomínám si v této souvislosti na samotný začátek inscenace, kdy, v až neskutečném tichu a momentech nehybnosti, vystupuje na scénu Duch masky (na premiéře Joāo Gomez) V publiku snad nikdo ani nedýchal. Podobně zvláštní pocit sálal například z jeviště v momentě, kdy si divák uvědomil, že na něj „hledí“ maska umístěná na zadní straně tanečníkovy hlavy. To jen pár postřehů z atmosféry večera.
Dominantou inscenace jsou dva páry, z toho jeden muž s maskou a druhý bez masky. (V premiérovém obsazení Shoma Ogasawara, Arthur Abram, Se Hyun An a Gloria Benaglia). Jejich výkony působí neobyčejně živě a dávají příběhu určitý přirozený, nechci říct civilní rys. Jejich výstupy jsou logicky střídány s výkony celého baletního souboru, kdy tanec naprosto ovládne celé jeviště. Mário Radačovský zvolil klasický styl, sám říká, že miluje když dámy tančí na špičkách. Výsledek byl skvělý. Technicky dokonalý balet všech zúčastněných však neznamenal potlačení výrazu, který se v různých variacích vracel k autorovu tématu: uchránit se před přetvářkou, která nás obklopuje.
Kostýmy Alexandry Gruskové nabízejí choreografii značnou volnost a určitou střídmostí, řekněme i klasikou, dávají baletním kreacím naprostou dominanci. Velmi zvláštní, nesnadno popsatelnou náladu má scéna Marka Hollého. Prostor s jemně šedivou, snad i stříbřitou atmosférou snad vyvolává i pocit křehkého prostředí lidské duše…, které však dominuje monument oné masky.
Fota Národní divadlo Brno.
Autorská inscenace má kromě tanečního světa ještě jednu dominantu, kterou je hudba. Pro scénu poněkud neobvyklá komorní. Mário Radačovský pozval k účasti klavírního virtuosa Iva Kahánka, s nímž ostatně nespolupracuje poprvé, a vybrali si sklady Fryderyka Chopina a Franze Liszta. Tam, kde se v originále jedná o skladby s orchestrem, zasedli k notovým pultům členové skvělého Janáčkova kvarteta. (Ostatně, říká se, že kdysi když autoři skladeb neměli peníze na orchestr, řešili situaci podobně…) Zde byl pochopitelně důvod jiný: celek vyzněl nesmírně křehce a kultivovaně a s baletním projevem v dokonalé harmonii. Kahánkův klavír a kroky na špičkách zřejmě od přírody patří k sobě.
Zuzana Ledererová
