Letošní Letní slavnosti staré hudby, které už dvacet sedm let pořádá Collegium Marianum, měly přetěžký rámec. Kvůli vážným klimatickým problémům Země (a Evropy zvlášť) horko naplňovalo sály dusnem, všichni se potili, někteří (například já) měli problémy s dýcháním a relativně dobře na tom byly jen majitelky vějířů. (Viděno prizmatem tohoto léta a těžko udýchatelných sálů, přijdou mi výroky některých aktuálních i neaktuálních politiků, že neexistují problémy s klimatem, velmi hloupé.) Pořadatelé však udělali pro komfort a pohodu diváků a umělců maximum možného. Nakonec si festival podmanil Apollón, patron hudby a zpěvu.
Hendrick de Clerck (1560–1630), The Judgement of Midas, ca 1620. Soutěž mezi Apollónem
a Panem a Midasův soud. Apollón právě hraje, s Athénou po boku. Na druhé straně vidíme
krále Midase s oslíma ušima a Pana s Panovou flétnou, který radostně vyhazuje ruku do
vzduchu.
Naštěstí vždy zvítězila hudba, dramaturgická kreativita a interpretace. Celý festival byl protkán příběhy – duchovními, světskými, mytologickými a hlavně v podstatě věčnými. Stal se vlastně perlovým náhrdelníkem.
Fota Petra Hajská.
V kostele sv. Šimona a Judy se 5. srpna odehrálo festivalové finále, svým způsobem decentní teatrum – koncert domácího souboru Collegium Marianum a vzácného hosta, mladého basbarytonisty Andrease Wolfa. Slyšel jsem jej poprvé a byl překvapen. Je to pěvec s nejzajímavějším hlasovým potenciálem, který jsem v barokní hudbě v tomto století v Praze živě slyšel. Nebyl sice tak dokonalý jako basbarytonisté z některých nahrávek, jenže ty někdy matou. Jeho hlas byl lahodný a mé uši až na nepodstatné maličkosti nemálo potěšil.
Vybral si světskou alegorickou hudbu Händela a Bacha. Od prvního génia ukázky z Alexander´s Fest, Semeleho, Acis and Galatea, Hercula, od druhého génia Zerreisset, zersprenget, zertrümmert die Gruft, BWV 205, Geswinde, geschwinde, ihr wirbelnden Winde, BWV 201, a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten!, BWV 214. Jeho výkon byl pozoruhodně hlasově kvalitní, hýřící emocemi, nadšením i bezprostředností. Zpěv měl rovinu vážnou, odlehčenou, galantní i groteskně vtipnou. Prezentace byla natolik pozitivní, že jsem na konci zadoufal, že jej v Praze uslyším znovu, někdy, snad… Večer přinesl radost a muzicírování, jaké zažívám na koncertech profesionálů málokdy. Musím dodat, že několik tónů ve vysoké poloze a ve forte nebylo dokonalých, ale to se stávalo a stává i nejlepším pěvcům světa. Navíc byla možná na vině neregulérní cirkulace vzduchu a vysoká teplota v sále. Týkalo se to hlavně hudby Bacha, ale vše zahladily zmíněné emoce a výraz.
Collegium Marianum nabízí vždy vysoký instrumentální level, ale ten večer měl výkon neobyčejné parametry, takže i když sólista měl evropskou úroveň a hlas souzněl s jeho renomé, neobvykle početný ansámbl mě hladil na duši přece jen maličko víc. Šestnáctičlenné collegium zahrálo bez dirigenta veškerou hudbu skvěle. Samostatně se blýsklo v Händelovi, v hitové melodii Arrival of the Queen of Sheba, v Andante larghetto e staccato z upraveného Varhanního koncertu g moll, v zajímavé verzi Suity G dur „Water Music. Vrcholem však byla interpretačně nelehká Telemannova orchestrální suita „L´Omphale“, kterou jsem tak dobře zahranou dosud neslyšel. Nejvíce jsem byl okouzlen částmi Bourrée, Les Jeux a Les Magiciens. Rozhodně to bylo lepší provedení než například od souborů Arion, Tafelmusik a L´Orfeo Barockorchester. Odkazu Telemanna by se mělo Collegium Marianum věnovat intenzivně a koncepčně.
Oporami „barokního šramlu“ byli koncertní mistryně Lenka Torgersen, flétnistka a umělecká vedoucí Jana Semerádová a cembalista Filip Hrubý. Program měl u publika tak velký úspěch, že umělci přidali poslední árii z Händelovy kantáty Apollo a Dafne… Těším se na 28. ročník, snad s vlídnějším počasím a s vějířem v záloze.
Luboš Stehlík
