Kulturní dějiny lidstva jsou protkány řadou mýtů a příběhů lásky muže a ženy, z nichž čerpali umělci od starověku a novověku až po současnost – Adam a Eva, Jákob a Ráchel, Boaz a Rut, Izák a Rebeka, Odysseus a Pénelopé, Orfeo a Eurydyka, Romeo a Julie, Tristan a Isolda, Tony a Maria… Jeden z nejsilnějších milostných mýtů evropské historie nabídly Letní slavnosti staré hudby 20. července v pražském Zámku Troja – Orfeo ed Euridice.

Fota Petra Hajská.

Svoje vidění  orfeovského mýtu představil renomovaný soubor Scherzi musicali, v němž roli principála, zpěváka a multiinstrumentalisty hraje Nicholas Achten (baryton, chitaronne, trojřadá harfa). Velmi zdatně a hlavně poučeně s ním spolupracovali sopranistka Wei-Lian Huang, Félix Verry (barokní housle), François Dambois, jenž dle potřeb střídal loutny, teorbu a renesanční i barokní kytaru, a Justin Glaie (lirone, viola da gamba).

Převyprávět celou operu Claudia Monteverdiho L´Orfeo by v tomto obsazení nemělo smysl, takže pan Achten vytvořil originální pelmel orfeovského mýtu, jenž „provází evropskou kulturu více než dvě a půl tisíciletí a tvoří její neodmyslitelnou součást“. Slyšel jsem hudbu jak Monteverdiho, tak Rossiho, Cavalieriho, Cacciniho, Kapsbergera, Saraciniho, Periho, Malvezziho a Sartoria. Výborně a stylově přesvědčivě interpretovaná hudba byla podpořena decentní teatrální gestikou a pohybem, kdy jediným rizikem bylo neublížit mikrofonům Českého rozhlasu. V pohybu byli nejen hlavní protagonisté, Orfeo Nicholase Achtena (celé „představení“ odehrál a odzpíval zpaměti!) a Eurydika Wei-Lian Huang, ale občas i houslista a teorbista. Tchaiwanská sopranistka zpívala technicky přesně a přestože její hlas není zrovna světový (i naše Hana Blažíková má podstatně zajímavější hlas a to raději nechám stranou komparaci s hlasy typu Cathy Berberian či Nancy Argenty), radosti a hlavně smutku, její Eurydice jsem uvěřil…

V případě pana Achtena jsem se poprvé živě setkal v barokní hudbě s tak extrémní, nakažlivě upřímnou, doslova charismatickou hlasově-hereckou erupcí. Byl to pro mě šok. Samozřejmě jsem slyšel v nahrávkách (audio, video) v roli Orfea o několik tříd hlasově lepší barytonisty či tenoristy (Nigel Rogers, Anthony Rolfe Johnson, Francisco Araiza…), ale spojení silných emocí, přímého kontaktu v malém sále, jiskrných očí, upřímnosti, lahodného témbru (to vše podepřené virtuozitou hry na nástroje, zvláště pak u atraktivní kopie barokní harfy) na mě silně zapůsobilo, přičemž nejpřesvědčivěji jeho hlas působil, když nehrál. Každopádně byl výrazně dominantní osobností večera. Právě umělecký vedoucí učinil ve spojení s hudbou z koncertu událost, na níž budu jistě nějaký čas vzpomínat a na nějž může být festival hrdý. Skvělý projekt! (Škoda, že podobně odvážné a kreativní jako LSSH nejsou v barokní hudbě festivaly s řádově vyššími rozpočty.)

Vadily mi jen dvě maličkosti: outfit umělců jistě nemusel být dobově autentický, ale měl být sjednocující, takto byl poněkud neladící; rušivé byly mikrofony. Maličkosti typu vibrující hry na chitarrone a totálně nevibrujících houslí nechám stranou, anžto jim nerozumím. Milý byl přídavek, kdy pan Achten vtipně uvedl píseň z Cacciniho L´Euridice, coby pozitivní protiklad tragického závěru Monteverdiho.

Luboš Stehlík