Podobně jako Tour de France každý rok zaujme svět svým Grand Départ, Pražské jaro Mou vlastí, tak Letní slavnosti staré hudby (LSSH) rok co rok vtahují ctitele renesanční a barokní hudby do svého exkluzivního světa něčím neobvyklým, co jinak v Praze neuslyší.
Fota Petra Hajská / LSSH.
Ve čtvrtek 16. července se odehrál v kostele Panny Marie a slovanských patronů Emauzského opatství, v sousedství architektonické pohromy CAMP, zahajovací koncert LSSH a vzácného hosta – dvanáctičlenného britského vokálního souboru Stile Antico (nezaměňovat za styl renesanční polyfonní kompozice). Mají velkolepý životopis – Gramophone Award, trojí nominace na Grammy, účinkování na BBC Proms, Buckinghamském paláci, Concertgebouw…, provádí i současnou hudbu, nahrával pro prestižní labely Decca a harmonia mundi.
Jejich pražský program se zaměřil na hudební reflexe legend o svatých, proto titul Legendae sanctorum, o „velkých mužích a ženách víry“ – svatý Jakub, svatý Ondřej, svatý František z Assisi, svatá Kateřina Alexandrijská, svatá Cecilie. Vedle toho jsem slyšel i hudbu, jež se nevztahovala k legendám, ale inspirovala vznik vlastních mýtů. Skvěle sestavený řetěz renesančních kompozic pevně stmelily ukázky gregoriánského chorálu v provedení výběru mužů a také žen.
Program byl exkluzivní (většinu skladeb jsem slyšel živě poprvé): Palestrina – Credo (Missa papae Marcelli), Cantantibus organis, Victoria – O quam gloriosum, Tavener – O Wilhelme, pastor bone, Cotes – O lux et decus Hispaniae, Lobo – Defensor alme Hispaniae, Crecquillon – Andrea Christi famulus, Aliseda – Beatus Franciscus, Gombert – Virgo sancta Katherina, Byrd – Justorum animae, Allegri – Miserere mei.
Byl jsem vděčný za připomenutí letošního výročí smrti Františka z Assisi, jenž patří k několika svatým, na nichž se s katolickou církví shodnu – moteto Beatus Franciscus patřilo k vrcholům koncertu. Stejně mě dojalo moteto Cantantibus organis. Naopak jsem byl při renomé souboru nemile překvapen intonací v úvodním Palestrinově Credu, Victorovi i Tavenerovi. Přestože kostel má pro starší acappelovou hudbu akustiku, která se blíží ideálu, měl jsem pocit, že sbor byl překvapen odezvou plného prostoru a po několik skladeb se s touto novou zkušeností vyrovnával. Od Jéronima de Alisedy byl totiž výkon slyšitelně lepší, jakkoli jsem měl s výkonem sopránů a jednoho tenoristy problém do konce (naopak výborná byla jedna altistka; snad Cara Curran?), hlasově velmi příjemné bylo tenorové sólo v Allegrim.
Vrcholem měl být známý Allegri, jenž byl zazpíván samozřejmě dvojsborově a efektně se sólovým tenoristou snad v sakristii, ale provedení nebylo dokonalé (poněkud ostré sopránové sólo). Problém byl i ve známosti této efektní skladby, kterou jsem slyšel (v poněkud hybnější verzi) v Praze od Martinů Voices a Voces8. Chorálové ukázky byly zazpívány velmi pěkně, leč slyšel jsem lepší a stylovější podání od mužů Collegia Vocale 1704 či souboru Schola gregoriana Pragensis a ženské scholy Tiburtina. Za srdečný aplaus se sbor odměnil pozitivně sympatickým přídavkem: Giaches de Wert – Gaudete in Dominum.
Byl to koncert, který mě i přes dusno v kostele moc potěšil a osvěžil a byl pro mě objevem. Zároveň jsem si však uvědomil, že pěvecky a technicky se mi v tomto typu repertoáru maličko více líbily výkony Voces8 v Praze a v Ostravě. Nicméně od festivalu to byl parádní grand départ!
Luboš Stehlík
