„Ježíši Kriste! To je krása! Krása hudebních myšlenek, krása stavby i krása zvuku! Chodil to jistě pán Bůh sám po české zemi, když nám jeho pokorný sluha Dvořák zpíval dílo téhle jakosti, tohoto posvěcení…“ Těmito slovy charakterizoval dirigent Václav Talich v jubilejním dvořákovském roce 1941 Smyčcový sextet A dur op. 48 Antonína Dvořáka. Citaci neopomněl připomenout ani Vojtěch Stříteský, autor průvodního slova k odpolednímu programu mezinárodního hudebního festivalu Smetanova Litomyšl v sobotu 27. června 2026. Rozpálenou Litomyšlí toho odpoledne vanulo scirocco, před Zámeckou jízdárnou se však tísnily zástupy posluchačů, kteří si nechtěli nechat ujít program sestavený z Dvořákových děl v příbuzných tóninách A či As dur. Jejich interpretace se ujal Pavel Haas Quartet, jenž se až do příštího roku 2027 pyšní titulem rezidenčního souboru festivalu.
Fota Majda Slámová.
V první polovině koncertního odpoledne zazněl poslední dokončený smyčcový kvartet Antonína Dvořáka – Smyčcový kvartet č. 14 As dur op. 105 z roku 1895, vůbec poslední Dvořákovo komorní dílo. Skladatel jej začal komponovat ještě během svého amerického pobytu, krátce před definitivním návratem do Evropy. Práci však přerušil, mezitím dokončil Smyčcový kvartet č. 13 G dur op. 106, a teprve poté se vrátil ke kvartetu As dur.Složitou genezi skladby však posluchač při jejím provedení vůbec nevnímá. Kvartet působí jako dílo ulité z jednoho kusu kovu – plné rétorických gest, významotvorných zámlk i tempově-rytmických zvratů, na jejichž modelaci si členové Pavel Haas Quartet dali mimořádně záležet. Místo údajně „typicky dvořákovské zpěvnosti“ – opravdu jsem napsal takové klišé? – staví tato skladba především na výrazných dynamických kontrastech a promyšlené harmonické práci, hodné Dvořákova komorního opus ultimum.
Pomalou introdukci první věty kvartetisté vystavěli s rozvahou a pečlivostí, kladli takt za taktem. Druhá, scherzová věta s ostře rytmizovanými akcenty jim byla doslova šita na míru. Narativně pojatá třetí věta, evokující atmosféru intimního dialogu, milostného dostaveníčka či italské serenády, potměšile komentované štěbetavými figurami druhých houslí, posluchače přenáší do zcela jiného zvukového i výrazového světa než předchozí dvě věty. A pak je tu finále, které mi nedalo spát už ve chvíli, kdy jsem kvartet As dur objevil v programu letošního ročníku Smetanovy Litomyšle. Haasovci závěrečnou gradaci quasi perpetuum mobile téměř masochisticky oddalovali takt po taktu, aby se v samotném závěru rozpoutala zvuková bouře. V sále jako by se chystaly vznést židle pod kvartetisty i posluchači. Po doznění posledních akordů propukl aplaus a publikum jen nevěřícně pomrkávalo, zda se mu to všechno přece jen nezdálo.
Ve druhé polovině koncertního odpoledne, kdy se publiku výjimečně nechtělo opouštět klimatizovaný sál Zámecké jízdárny a hledalo v něm útočiště před nemilosrdnými slunečními paprsky, přišel na řadu Smyčcový sextet A dur. Dílo vzniklo v roce 1878, v jednom z nejplodnějších a nejšťastnějších období Dvořákovy tvorby, v bezprostředním sousedství Serenády d moll pro dechové nástroje op. 44, Slovanských tanců a rapsodií, Maličkostí op. 47, České suity op. 39 či houslového Mazurku e moll op. 49. Sextet představuje emblematické dílo Dvořákovy slovanské periody: sousedská se zde střídá s furiantem, variační téma závěrečné věty evokuje metrum i melodiku vánoční koledy Ejhle, chasa naša a úvodní věta svou rozmáchlostí i melosem předjímá první větu o půldruhého roku mladší Symfonie č. 6 D dur op. 60.
V této skladbě všechno hřeje. Není v ní jediný stín. Ani stopa smutku. Snad jen nepatrná příměs středoevropské melancholie. Publikum během provedení ani nedutalo a instrumentalisté si hudbu od prvního taktu viditelně užívali. Potěšilo mě opakování expozice v první větě i její klidně plynoucí tempo, které působivě kontrastovalo s pohybově živější sousedskou druhé věty a s drajvem – jak jinak v případě Haasovců – furiantu, jenž v sextetu supluje scherzo. Účinkující s obdivuhodnou samozřejmostí balancovali na pomezí křehké komorní intimity a zvukově syté ansámblové virtuozity a plnými hrstmi rozdávali radost z bezedné studnice Dvořákovy invence.
Ježíši Kriste, to vám byla zase jednou při Dvořákovi krása…
Martin Jemelka
