Mottem letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Smetanova Litomyšl je příroda – natura. Jen stěží bychom si dokázali představit emblematičtější dramaturgii, než jakou nabídl páteční koncert 19. června 2026. V nastudování Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK pod vedením jeho šéfdirigenta Tomáše Netopila zazněla Beethovenova Pastorální symfonie a Martinů znovunalezený operní mirákl Mariken z Nimegue. Zatímco Beethovenova Šestá symfonie představuje útěk osvícenského člověka z ruchu dobového velkoměsta na idylický venkov, Martinů operní fragment naopak zachycuje útěk středověké venkovanky do města plného lákavých svodů, do lesa obývaného ďábly. V podstatě vyprodaný koncert, na jehož druhé polovině se podílel také Pražský filharmonický sbor připravený sbormistrem Lukášem Kozubíkem, provázely tropické teploty. Ty však publikum neodradily od závěrečných ovací vestoje. V našich zeměpisných šířkách se jimi sice často plýtvá, tentokrát však byly zcela namístě. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že potlesk nepatřil jen účinkujícím v čele s oběma kolektivními tělesy, ale také autorům provedených děl, především Bohuslavu Martinů. Jeho Mariken z Nimegue zazněla po dvojím pražském uvedení ve Smetanově síni Obecního domu (17. a 18. června 2026) ve festivalové premiéře a stala se doslova festivalovou dramaturgickou lahůdkou.
Dirigent Tomáš Netopil se potkal s uměleckým ředitelem festivalu Markem Šulcem. Fota František Renza.
Přiznávám, že Pastorální symfonii F dur op. 68 Ludwiga van Beethovena, povinnou položku snad každé dramaturgie věnované přírodě, jsem před koncertem plánoval využít spíše jako příjemnou zvukovou kulisu k siestě před Martinů Mariken z Nimegue. Pražští symfonikové mě však už prvními takty vytrhli z tropické letargie. Od prvních frází totiž bylo zřejmé, že nastudování Tomáše Netopila sice nebude nijak převratně objevné, zato bude mimořádně precizní. A tak tomu skutečně bylo ve všech ohledech – ať už mám na mysli promyšlenou dynamiku, nebo stručnější frázování a artikulaci. V interpretačním prostředí zhýčkaném poučenou interpretací staré hudby není jednoduché servírovat „vysokokalorického“ Beethovena v plném obsazení moderního symfonického orchestru. Tomáši Netopilovi a Pražským symfonikům se to však podařilo. A to včetně rustikálně rozehrané kontrabasové skupiny či delikátních sólových vstupů dřevěných dechových nástrojů. Naprosto suverénní výkon předvedla u pultu prvního lesního rohu hornistka Zuzana Rzounková, která se v open-air akustice a v klimaticky nevyzpytatelných podmínkách rozpáleného červnového večera nebála riskovat. Inu, u Netopilova Beethovena s Pražskými symfoniky si jen tak nezdřímnete. S blížícím se beethovenovským jubileem roku 2027 se rozhodně máme na co těšit.
Po krátké přestávce, jejíž podstatnou část v Litomyšli tradičně vyplní přesuny posluchačů mezi prvním a druhým zámeckým nádvořím, následovala festivalová premiéra – raritní, znovuobjevená první verze operního miráklu Mariken z Nimegue H 236/2 I Bohuslava Martinů. Dílo zaznělo ve francouzském originálu, který předcházel české verzi s textem Viléma Závady, později začleněné do skladatelových Her o Marii. Kompozice poličského rodáka zazněla v Litomyšli pouhé dva dny po své evropské premiéře v Praze, a festivalové publikum tak bylo svědkem skutečně výjimečné události – znovuobjevení působivého a dlouho opomíjeného operního díla. Jednoaktovou operu na námět středověkého nizozemského mariánského miráklu zkomponoval Martinů během svého pařížského pobytu v roce 1933 na francouzský text Henriho Ghéona. Francouzská a česká verze se neodlišují pouze jazykem, ale také instrumentací a řadou pasáží, které již nebyly do české verze převzaty. Bez ohledu na jednotlivé verze se však jedná o strhující kompozici se silným existenciálním námětem a nadčasovým poselstvím. Klíčovou roli hraje skladatelova afinita k principu „divadla na divadle“. Právě deklasovaní potulní herci svým představením Mariken znovu otevřou oči, probudí v ní svědomí a navzdory ďáblově zuřivosti jí ukážou cestu k očistci a ke spáse.
Role vypravěče se znamenitě zhostil činoherec Vladimír Polívka, jehož introspektivní podání a světlejší témbr hlasu dodaly nastudování mrazivou přirozenost bez jediné stopy přehrávání. Ženské party byly obsazeny přímo ideálně: sopranistkou Simonou Houda Šaturovou, která s dirigentem Tomášem Netopilem na martinůovských projektech nespolupracovala poprvé (před lety ztvárnila titulní roli v Ariadně), a mezzosopranistkou Bellou Adamovou (Naše Paní / Panna Maria). Při poslechu jejich hlasů i výkonu Pražského filharmonického sboru jsem si nepřál nic jiného, než aby z pražského provedení vznikl – pokud možno studiový – zvukový záznam. Mladými hlasy byly obsazeny také mužské role: Ďábla ztvárnil Jiří Brückler, Syna Božího Pavel Švingr a Maškaróna Daniel Matoušek, jehož světlý tenor dodal postavě zvláštní přesvědčivost a kabaretní přímočarost.
Martinů si v Litomyšli opět získal srdce i plnou pozornost zdejšího publika. Dojal melodičností své hudby i jejím hlubokým étosem. Zároveň však dokázal strhnout energickými orchestrálními rytmy a sugestivním výkonem sboru. Více takových festivalových večerů. Někdy k nim totiž stačí jediné – dílo litomyšlského krajana Bohuslava Martinů.
Martin Jemelka
