Devátého června upořádalo pro mě jeden z nejsympatičtějších českých souborů Stamicovo kvarteto v pražském sále Martinů poslední koncert  festivalu Euroart 2025/2026. (Festival komorní hudby patří i po letech k nejzajímavějším českým komorním projektům a dobrou šancí pro mladé muzikanty. Je smutnou realitou, že  ekonomický fundamentální boj narostl pro příští rok do existenciální dimenze, takže se nad pořádáním Euroartu 2027 rýsují otazníky. Nicméně chci být optimistou a těšit se na něj.)

Pro oživení historie několik dat: vzniklo v roce 1985, kdy navázalo na Doležalovo kvarteto. Sklízelo uznání za provádění a nahrávky mimo jiné hudby Dvořáka, Martinů a Janáčka. Soubor kdysi patřil mezi nejlepší evropská smyčcová kvarteta; mě se nejvíce zvukově líbilo obsazení z první poloviny 90. let – Bohuslav Matoušek, Josef Kekula, Jan Pěruška, Vladimír Leixner. V současné době hraje v sestavě: Jindřich Pazdera, Josef Kekula, Jan Pěruška a Petr Hejný.  Pro pana Pazderu, který se stal primáriem v roce 2001,  to byl zdá se poslední koncert, neboť rezignoval na post primária a od září jej vystřídá Bohuslav Matoušek. Pro něho to bude návrat, ale do jiné „řeky“, neboť byl prvním houslistou Stamicovců v letech 1985 až 1995.

Konzervativní program představoval tři základní proudy jejich repertoáru – ukázkou jejich zažité interpretace klasicismu byl Mozartův „haydnovský“ Kvartet d moll č. 15 a objevitelství raný Kvartet G dur č. 1  Vítězslava Nováka. Oporou opor byl pro ně, stejně jako pro většinu českých hudebníků, Antonín Dvořák. Odvážně se vrátili k jeho poslednímu kvartetnímu opusu – Kvartetu As dur op. 105.

Pro mě jednoznačným vrcholem byl Novák, jehož jsou Stamicovci věrozvěstem (viz jejich báječná nahrávka pro Supraphon). Do nedávné doby stál na okraji zájmu českých kvartet, ačkoli je to úžasná hudba, která může hrdě stát i vedle jeho učitele. Zahráli jej skvěle – zaujatě, kompetentně, s entuasiasmem a kontrolovanou emocionalitou, tónově vzletně, v podstatě bezchybně, prostě referenčně. Obdivoval jsem mimo jiné sólové vstupy hlavně violy a hru primária. Byl to gurmánský požitek. Zvuk Stamicova kvarteta byl velmi kultivovaný, měkký a homogenní (housle – Laurentius Storioni, 1761, Casper Strnad, 1791, viola – Jean Baptiste Collin-Mezin, 1922, violoncello –  Peregrino Zanetto, 1582).

Velmi kvalitní výkon odvedli i v Dvořákovi, jakkoli bych přivítal více vroucnosti, tónové opojnosti, vzletu a nadšení, které slýchávám u některých mladších ansámblů. Mozart na mě nepůsobil dobře. Byl nudný, zvukově bez jiskry. Kvalitní usedlé hraní. Bohužel seniorní kvarteto je neúprosně podrobováno srovnání s mladšími konkurenty a výsledek, co se týká vídeňského klasicismu, není ideální – viz například Bennewitz Quartet, Ébène Quartet, Dover Quartet…

Nevím, jaká a jak dlouhá bude budoucnost Stamicova kvarteta, ale velmi bych si přál, aby tato legenda na českém hudebním kolbišti zůstala a příchodem nového primária nasála novou vitalitu a snad i impulsy. Vnějším by mělo být dvojí  výročí Jana Václava Stamice v roce 2027! Bohužel ekonomická hrozba soumraku visí, kvůli stavu ministerstva kultury a priorit současné vlády, nejen nad tímto kvartetem, ale i nad řadou hudebních institucí a jejich plány – od profesionálních orchestrů po poloprofesionální subjekty a amatérské aktivity.

Luboš Stehlík