Pražské jaro mělo zase jednou velkolepý závěrečný koncert, na kterém se sešli nejlepší hudebníci v závažném velkorysém díle. Zaznělo Verdiho Requiem pod vedením Daniele Gattiho se Staatskapelle Dresden, sborem vídeňského Musikvereinu a čtveřicí sólistů, která v dnešní době nemohla být lepší. Je to už přes dvacet let, kdy festival nekončí Beethovenovou Devátou, ale často po ní trochu zůstával prázdný prostor, zůstalo očekávání, že závěrečný koncert má být nějakým způsobem slavnostní. A velká kantátová díla či symfonie se sborem tuto roli plní dobře. Kromě toho Verdiho Requiem není žádná prvoplánová smuteční tryzna, je to vlastně životní bilance a slavnost. Jeho poslední část vznikla jako součást slavnostní mše za Rossiniho a celé dílo pak inspirovala smrt básníka a spisovatele Alessandra Manzoniho, což je „vůdčí postava hnutí za sjednocení Itálie“, jak píše Vlasta Reittererová v tradičně skvělém průvodním slovu v programu. To bylo v roce 1873 a na první výročí 22. května 1874 mělo dílo premiéru v milánském Chrámu sv. Marka a posléze na scéně Scaly. Zpívali Verdiho nejoddanější přátelé včetně české rodačky Terezy Stolzové… Více historických okolností teď nechci vyjmenovávat, jen jde o to připomenout, jak velký kulturně společenský náboj v tom díle je. A také toto provedení mělo rysy výjimečnosti už tím, že obsazení bylo mezinárodní a spojily se samé dobré síly.
Fota Pražské jaro / Michal Fanta.
Verdiho Requiem bývá také podceňováno jakožto duchovní dílo. Rádo se říká, že je to spíš opera, což se pak spojuje s „obrozeneckou“ dobovou kritikou italské opery jako něčeho povrchního… Samozřejmě existují hlubší a zejména intimnější duchovní díla, ale i toto provedení připomnělo, jak důsledně a pokorně Verdi sleduje latinský text a kolik jakési náboženské opravdovosti v tom díle může být. Vždycky se hodí připomenout, že vyjádření „duchovního rozměru“ může mít mnoho velmi rozdílných podob. Daniele Gatti se asi pětkrát za večer nebránil velkému společnému fortissimu, zejména v dramatických částech Dies irae, to ale neznamená, že provedení bylo málo duchovní – dal si naopak velkou práci a modelováním všech ztišených pasáží a precizně k tomu vedl i sólisty.
Největší hvězdou kvartetu sólistů byla mezzosopranistka Elina Garanča. Sice mě z principu štve, že její sláva a to, jak dobře vypadá na fotkách, stočí veškerou marketingem podporovanou pozornost na ni – ale zpívala opravdu výborně. Její hlas zněl vždycky nosně, dolní rejstříky měly osudovou závažnost, horní byly pořád jemné a čisté. V duetech lehce zastiňovala lyričtější hlas sopranistky Eleonory Burato. Ale i ta měla krásnou barvu a nosný hlas, schopný i dramatičtějšího výrazu, což ukázala v závěrečném Libera me. Tato nádherná scéna, která vznikla dříve než ostatní části (pro zmíněnou mši za Rossiniho), funguje jako mistrovské zakončení: byla hluboce strhující a pěvkyně dojemně střídala osudovou dramatičnost, lyrická ztišení i klidné osvobození, což je základní téma latinského textu. Dobře zpíval tenorista Benjamin Bernheim, měl pevný, ale mírně lyričtější hlas, kterému se zkrátka muselo odpustit, že není Domingo. A hlas basisty Riccarda Zanellata sice neměl temné charisma, měl světlejší barvu, ale technickou jistotu i výraz. Dirigent navíc postavil sólisty před sebe, nikoli na kraj pódia vedle sebe, aby na ně dobře viděl a oni na něj – pečlivě držel souhru a přirozeně modeloval všechny duety, tercety a kvartety. Sbor vídeňského Musikvereinu dostál své pověsti, byl tvárný, homogenní a přesný. A dalo se vzpomínat na jeho angažmá v Karajanových nahrávkách. Také Gattiho klidné, angažované a promyšlené vedení obrovského aparátu připomínalo éru velkých dirigentů.
Kdybychom hledali lepší provedení, dá se dnes sáhnout jen k nahrávkám. Dá se zmínit, že slavná Karananova televizní nahrávka s orchestrem a sborem Scaly, kde zpívá Leontyne Price, Fiorenzo Cosotto, mladý Luciano Pavarotti a Nikolaj Gjaurov zůstal nepřekonána. Nejen kvůli těmto hlasům století, ale i jakýmsi vnitřním tahem a citovou hloubkou. Ale to nevadí. Před deseti lety se to pokusil napodobit Daniel Barenboim (rovněž na scéně Scaly) a pozval si kromě Garanči také Anju Harteros, Jonase Kaufmanna a René Papeho, také tohle dopadlo mimořádně. Ale pokud jde o čistě dnešní živé provedení, nemohli jsme si přát lepší, v celosvětovém měřítku. Řečeno trochu schematicky, mělo jak italský oheň, tak německou preciznost. Slyšeli jsme vážnější zakončení Pražského jara, než bývá obvyklé, ale v této neklidné a válkami ohrožené době působilo o to silněji.
Jindřich Bálek
