Dva orchestrální koncerty klasického střihu se uskutečnily na Pražském jaru 31. května a 1. června. Přijely dva orchestry, které nejsou obvykle počítány mezi absolutní špičku, ale to nemusí nic znamenat. Nejprve přijel znamenitý DSO Berlin, neboli Německý symfonický orchestr Berlín – německé metropoli orchestr číslo tři po Berlínské filharmonii a Staatskapelle. A o den později nizozemská dvojka po Concertgebouw, Symfonický orchestr z Rotterdamu. První přijel s českým dirigentem Tomášem Hanusem a hrál znamenitě, ten druhý se svým šéfem Lahavem Shanim a hrál naprosto excelentně. Koncerty nevzbudily takovou mediální pozornost, jako když někdo zpívá a diriguje zároveň, ale to nic neznamená.
Tomáš Hanus přivezl do Prahy Brucknerovu Šestou, kterou tu v minulé sezoně uváděl s Českou filharmonií sir Simon Rattle a zdálo se mi, že tuto hudbu sám pro sebe objevuje. Šestá je nejenergičtější skladatelova symfonie v jasné tónině A dur a dirigent jí vtisknul všechnu svou citovou bezprostřednost. Provedení mělo jasnou mladistvou energii a čistý zvuk, méně charakteristického mysticismu. DSO má spíše objektivní a těžko specifikovatelný zvuk, je ale tvárný a hraje s německou profesionalitou a nasazením. Hanusova přímočarost dala skladbě hezkou atmosféru, i když jsem si říkal, jestli by nebylo potřeba lépe rozvrhnout síly a tempový i dynamický plán – skladba zněla pořád naplno a bylo by možná potřeba lépe rozvážit, kde přidat a kde ubrat. Tak, aby každá věta měla svůj jeden jasný vrchol a lépe vynikla práce s tématy. Přesto měla symfonie jakýsi religiózní entuziasmus, který má mít a jen je škoda, že dechová sekce nebyla všude perfektní. Jako přídavek zvolil Tomáš Hanus poslední Slovanský tanec, tedy č. 8 z druhé řady. To byla velmi hezká tečka, protože to je tanec lyrický a samostatně se hraje málo.
Koncert měl také svou první polovinu, o které se dá říci, že jí nic nechybělo ani nepřebývalo. Šostakovičův Violoncellový koncert č. 1 hrál loňský vítěz soutěže Pražského jara, Japonec Yuya Mizuno. Bylo to citlivé a technicky dobře zvládnuté provedení, které podtrhlo neoklasické rysy koncertu, ale charakteristické hluboké emoce a ironické momenty jsou světu asijských hudebníků pořád vzdáleny – a vlastně jim to nelze vyčítat. Hezky a uhlazeně vyzněl také přídavek z Bachovy suity pro sólové violoncello. Jinak jsme rádi za každý návrat Tomáše Hanuse, ale tak silný dojem, jako z jeho Mé vlasti na zahájení 2023 jsem si neodnesl. Jakoby měl konkrétní barvitost symfonických básní raději, než abstraktnější svět velkých symfonií.
Fota Pražské jaro / Václav Hodina.
O den později v pondělí jsem byl plný očekávání, jestli Lahav Shani nabídne podobný romantický rukopis, jako když tu opakovaně hostoval s Izraelskou filharmonií. A stalo se. I Rotterdamská filharmonie mu hrála ušlechtile, čistě a vroucně a výsledný dojem byl silnější, než v případě DSO. Méně známý orchestr podle všeho po léta skvěle pracuje a své mu vtiskl jak Gergijev tak Nézet-Seguin. Hlavním dílem večera byla Brahmsova Druhá, kterou hrál (podobně jako symfonii První v roce 2023 na Dvořákově Praze s Izraelskou filharmonií) ve velmi pomalém tempu a s vroucím romantickým výrazem. Tím dostalo provedení lehce starosvětský nádech, ale zároveň nechyběla prokreslenost všech hlasů, vyváženost smyčců a dechů, vysoká zvuková kultura. Bylo to citově bezprostřední a zároveň moc dobře vystavěné. A když se hraje takto přesvědčivě, jakoby čistý zvuk vítězil nad lehce neosobní akustikou Smetanovy síně. Symfonie začala hlubokým ztišením, ze které se zářivě vyklubalo téma ve smyčcích. Pomalá věta dokázala trochu zastavit čas a ani v závěrečné části se nikam nepospíchalo! To je na dnešních koncertech vzácný jev.
A něco z toho nabídla už první polovina. Po předehře Cyrano de Bergerac málo známého nizozemského skladatele Johana Wagenaara, který jakoby spojil R. Strausse a Rossiniho, totiž přišel slavný Klavírní koncert a moll Roberta Schumanna. Ten předvedl vítěz loňské soutěže ARD v Mnichově, rakouský klavírista Lukas Sternath. A po mém soudu vyhrál tak senzačně právem. Měl průzračný tón a zároveň velmi přirozené romantické cítění. V pomalé větě dirigentem podtrhli melodické linky, zatímco třetí větu vtipně rozehráli do vícehlasu. A i tady se spojilo mládí s něčím starobyle romantickým, což ještě podtrhl pomalý lyrický přídavek, Brahmsovo Intermezzo z opusu 118.
Rotterdam by se tedy v zážitku zařadil hned za Bavorský rozhlas, byl to krásný večer. Orchestry obvykle považované za druhou ligu se mohou díky motivaci a dobrému vedení rychle vyšvihnout do ligy první. Mimochodem, k Rotterdamské filharmonii rád jezdil i Jiří Bělohlávek a je s podivem, že na Pražském jaru vystoupila poprvé; zanechala dojem, po kterém se těšíme na brzký návrat.
Jindřich Bálek
