Záznam z vídeňského koncertu, zachycující jedinečné umění čínské pianistky Yuji Wang, neobsahuje „velkou“ hudbu, až na dvě velké sonáty Skrjabina a Beethovena. Je to trochu bizarní směsice drobných náladových či tanečních kousků na způsob encores, uspořádaná bez nějaké vysledovatelné dramaturgické linie. Jediné, co tyto miniatury spojuje, je jejich nástrojová vděčnost, umožňující pianistce ukázat široké spektrum jejích výrazových a technických možností, ať už od pólu lyrického či oslnivě pyrotechnického. Ty možnosti nejsou pravda nekonečné, a protože Yuja Wang hraje s plným nasazením a často se pohybuje na jejich hranici, tak i zároveň naznačuje své limity. Ale není třeba se obávat: i v kontextu dnešní generace technicky nesmírně zdatných pianistů a pianistek představuje Yuja Wang třídu par exellence, takže ty její limity by brala všemi deseti většina světových pianistů dneška. Přesto si neodpustím poznámku, jak její hru sleduji již řadu let, že by někdy méně bylo možná více a sundat deset procent z někdy až freneticky běsného nasazení by mohlo celkovému dojmu spíše prospět. Jenže ona dobře ví, co dělá. Ví že právě toto efektní a plnokrevné nasazení její fanoušci oceňují nejvíce.
Pokud by toto byla výtka – což není – tak by to na hudební obsah tohoto titulu platilo ostatně jen částečně. A už vůbec ne na ony dvě skladby klíčové, tedy obě velké sonáty. Skrjabinova Sonáta fis moll je dílo zlomové jak ve smyslu ontogenetickém, tak i fylogenetickém. Představuje mezník v rozvoji Skrjabinova myšlení, stejně jako je významným dokladem nejzazšího výběžku pozdního romantismu na půdě stále ještě rozpoznatelně sonátového půdorysu. Artikulace velkých ploch u Wang usiluje o to, vyjádřit právě tuto bezbřehost hudebního proudu, jenž v prvé větě Drammatico připomíná vzedmutý oceán. Kontury tu jsou více splývavé, než je tomu třeba u Emila Gilelse (moskevský koncert v roce 1984), ale i u Daniila Trifonova, vědomí tektonické soudružnosti rozvolněno, takže čtyřvětý celek působí omamně básnivým dojmem neřízené, uchvacující reflexe. Je to rys, který můžeme vztáhnout na uměleclou osobnost Yuji Wang všeobecně. Čínská pianistka se poddává okamžité náladě dne a její výstup je vždy velmi spontánní, inspirovaný momentální dispozicí. O tomto médii velmi aplaudovaném koncertu říká sama, že jeho eklektická skladba jí vyplynula z okamžitého popudu. Možno se podivovat nad touto kaleidoskopickou pestrostí, jež preferuje kontrast až do míry, kdy hrozí ztráta větší soudržnosti, nějaké jednotící linie. Ale nelze Wang upřít, že umí pospojovat jednotlivé fasety této své mozaiky velmi umně, a nakonec se jí jakýsi celek přece jen podaří před konsternovanými posluchači vytvořit. Hned po amorfně vířivém Skrjabinovi zazní dvě jazzová preludia ruského komponisty a pianisty Nikolaje Kapustina. Spíše bych ta dvě dílka měl nazvat quasijazzovými, volně inspirovanými určitými jazzovými idiomy, při jinak klasickém formálním rozvrhu. Ani podání Wang jazzové elementy nijak zvlášť nevyzdvihuje. Působí tato část večera jako spíše jakési intermezzo, nutný oddych před nejzávažnější kompozicí večera, Beethovenovou Sonátou Es dur. Ještě před tím však zazní jeden ze tří latinských bonbónků, Lavapiés Isaaca Albénize, španělského folkloristicky orientovaného pianisty a skladatele, který už večer otevřel svou Málagou. Tím třetím pak bude transkripce orchestrálního tance mexického komponisty Artura Márqueze, slavný Danzón č. 2, která zachovává, zvláště ve strhujícím podání Wang veškerou témbrovou pestrost originálu.
Již Skrjabinem Wang vstoupila na pole bohaté na nejrůznější interpretace. Tím spíše to platí o Beethovenovi. Tady je za těch dvěstě let opravdu hodně nabito. Přidává do tohoto přebohatého kompendia nejrůznějších pojetí i Wang svůj hlas, a rozhodně není nezanedbatelný. Přistupuje k Beethovenovi po svém, je to pojetí osobité důrazem na rytmický živel, synkopické akcenty a pulsující temperament. Třeba tedy vzít zvláště zde, u této značně obtížné Sonáty, v úvahu, že je to živé provedení a že i Wang je jen člověk, a ne robot. Tím spíše, že ty nedotaženosti jsou skutečně minimální. Filigránská ornamentika samozřejmě klade velké nároky na přesnost, a ta by neměla nést stopy úzkostlivosti, to ať je raději nepřesná. Wang volí to druhé, a je to nejen pochopitelné, ale i sympatické. Specifickým rysem u Beethovena je, že všechna melismata jsou zpravidla přesně vypsána, a interpretovi nezbyde, než je přesně dodržet. Nic lepšího totiž stejně udělat nemůže, než respektovat promyšlený notový zápis. Ten je v prvé sonátové větě metrorytmicky velmi diferencovaný, střídají se zde nepravidelné hodnoty, jež třeba přesně zahrát a ještě vytvořit živý hudební proud. Začátek se Wang pravda nijak zvlášť nepovedl, hlava sonátového tématu, tečkovaný rytmus s odskokem na tón f, zazní nezřetelně – neboť Wang to s pianissimem trochu přehnala, takže se jí klávesa neozve, což sice hned v druhém taktu napraví, ale hladina nepřesnosti je spíš vyšší i nadále. Krystalická čistota klasicistní faktury, průhledná jako čirá studánka, je velmi zrádná. Slyšet je i sebemenší náznak nejistoty. Ale držme se zásady jisté shovívavosti u live koncertu. Převládne a zcela zvítězí temperamentní muzikant nad pedantem. Scherzo, rovněž v sonátové formě, je těžko odolatelným žertem, překypující svou nespoutanou energií, Menuett odzbrojí něžným půvabem své uměřené, dvorné tanečnosti a dynamické Presto con fuoco Sonátu efektně uzavře.
Program večera doplní ještě po zákonu dobře voleného kontrastu dvě Etudy Györgyho Ligetiho, významné kompozice významného autora. Polyrytmické vrstvy v Etudě č. 6 (Podzim ve Varšavě) ústící do brutálního klimaxu podány s obdivuhodnou samozřejmostí pianistky vychované na Ravelově Kašparovi noci. Stejně tak zapůsobí i neúprosná mechaničnost toccatového pohybu v Yuja Wang, The Vienna Recital.
Isaac Albéniz, Málaga
Alexander Skrjabin, Sonáta č. 3 fis moll, op. 23
Nikolaj Kapustin, Prelude č. 11 a 10
Isaac Albéniz, Lavapiés
Ludwig van Beethoven, Sonáta č. 18 Es dur, op. 31/3
György Ligeti, Étude č. 6 a 13
Philip Glass, Étude č. 6
Arturo Márquez, Danzón č. 2
Johannes Brahms, Intermezzo cis moll, op. 117/3
Christoph Willibald Gluck, Melodie z Orfea a Eurydiky
Yuja Wang – klavír
živý záznam koncertu ve vídeňském Konzerthausu, 26.4.2022
Hudební režie: Christoph Franke
Zvuková režie: Wolfgang Schiefermair
Text: A, N
Vydáno: 2024
TT: 78:20
1 CD
DG 486 4567
(Ďáblovo schodiště). Že když dva dělají totéž, není to totéž – o tom se můžeme přesvědčit hned v následují Etudě č. 6 Philipa Glasse. Přestože Wang dělá pro tento mechanicky vygenerovaný kousek vše, co udělat lze, jeho motoričnost je roboticky únavná, bez pointy a působí až nelidsky. Vliv softwaru na samotný kompoziční proces se prostě nezapře. Večer opojného pianismu pak uzavírají přídavky. Vedle již zmíněného Márqueze zazní ještě Intermezzo cis moll, op. 117/3 Johannesa Brahmse, aniž by ve mne vyvolalo silnější dojem, a velmi nevkusná úprava Glucka, Melodie z Orfea, od Giovanniho Sgambatiho.
Yuja Wang, The Vienna Recital
Isaac Albéniz, Málaga
Alexander Skrjabin, Sonáta č. 3 fis moll, op. 23
Nikolaj Kapustin, Prelude č. 11 a 10
Isaac Albéniz, Lavapiés
Ludwig van Beethoven, Sonáta č. 18 Es dur, op. 31/3
György Ligeti, Étude č. 6 a 13
Philip Glass, Étude č. 6
Arturo Márquez, Danzón č. 2
Johannes Brahms, Intermezzo cis moll, op. 117/3
Christoph Willibald Gluck, Melodie z Orfea a Eurydiky
Yuja Wang – klavír
živý záznam koncertu ve vídeňském Konzerthausu, 26.4.2022
Hudební režie: Christoph Franke
Zvuková režie: Wolfgang Schiefermair
Text: A, N. Vydáno: 2024. TT: 78:20. 1 CD DG 486 4567
Ivan Žáček
