Velká Británie dala světu řadu mimořádných houslistů a houslistek, ale jen málo stejně dobré hudby, kterou mohou hrát. Na vrcholu bezesporu stojí Brittenův Houslový koncert d moll a Houslový koncert h moll sira Edwarda Elgara. Jde o dílo výjimečné hudební krásy, hluboce emocionální, v mých uších pak převyšuje nejen jeho světově proslulý violoncellový koncert, ale i houslové koncerty Čajkovského a Sibelia. Měřeno výkonově, jde o jeden z neobtížnějších a nejdelších opusů houslového repertoáru.
V roce 1890 počal Elgar skicovat houslový koncert. Byl však se svou prací hrubě nespokojen a vše co napsal zničil. O 17 let později je požádal Fritz Kreisler, mimo jiné konkurent Jana Kubelíka, aby napsal koncert. Světová premiéra se uskutečnila 10. 11. 1910 a skladatel dirigoval v Royal Philharmonic Society právě Fritze Kreislera a London Symphony Orchestra. O jeho prosazení se však zásadně zasloužil nejslavnější britský houslista Yehudi Menuhin, který jej nejen rád hrával veřejně, ale několikrát nahrál, jako patnáctiletý s Elgarem na vinyl, později stereofonně se sirem Boultem.
Koncert oplývá úžasnou orchestrací, podmanivou melodikou a jako mořské vlny se proměňující harmonií. Sólistu pak skladatel rozhodně nešetří. Věřím, že inspirací ke koncertu musela být žena a různí odborníci se dohadují která. Upřímně řečeno je mi jedno, jestli to byla Alice Stuart-Wortley, kterou Edgar prý označoval jako „Windflower“, Helen Weawer nebo Julia „Pipa“ Worthington. Dokonce jsou tací „mediální kutilové“, kteří přiřkli různé osoby každé větě.
Jak hraje Elgara na novince labelu Warner Classics osmatřicetiletá norská houslistka Vilde Frang? Obecně – silně emotivně a smím-li soudit podle jiných relevantních nahrávek i velmi osobitě. Volí spíše rychlejší tempa, ale rapsodicky hodně svobodomyslně. V první větě si hravě poradila s nástrahami propojených témat v několika tóninách. Andante je vizitkou jejích jedinečných tónových kvalit, mimochodem účinným pomocníkem jí jsou guarnerky Rode z roku 1734, které jí zapůjčil utajený evropský filantrop. Tak vášnivé vyvrcholení jsem dosud neslyšel. Třetí věta je pekelně těžká a lehce připomíná hudbu, kterou posluchač už slyšel. Nicméně strukturálním a hlavně emocionálním vrcholem kompozice je velmi neobvyklá kadence se vstupy orchestru a tremolandem. Jakkoliv se koncert kupodivu moc často nenatáčí, mám okruh, k němuž se čas od času rád vracím – určitě stereo Menuhin, jistě Znaider, ale také Heifetz, Haendel, Hahn, s výhradou Kennedy a Perlman.
Zdroj: Warner Classics.
Vilde Frang jsem slyšel živě jen několikrát a nezapomenu na její provedení Korngoldova koncertu v roce 2015 na Pražském jaru (Jukka-Pekka Sarastre, Česká filharmonie). Znám řadu jejích nahrávek pro Warner Classics, na prvním místě byl dosud první Bartók. Nyní jsem k němu přiřadil Elgara. Houslistka o něm prohlásila: „Je to opravdu cesta… Tak rozsáhlé dílo s tak originální strukturou a tolika podněty a nápady… Musíte si udělat čas, abyste si všechny tyto okamžiky vychutnali.“ Dejte na její radu a čas si udělejte. Jsem si jist, že stejně jako já nebudete litovat.
Vídeňskou tečkou s opojným tónem houslí ve stylu skladbiček Fritze Kreislera je úprava čtyřminutové Elgarovy Carissimy, v níž si klavírní doprovod zahrál její aranžér Thomas Hoppe.
Důležitější je však zmínit skvělou spolupráci Deutsches Symphonie-Orchester Berlin a nadšeného dirigenta Robina Ticciatiho. I díky nim bych nahrávku Elgarova Houslového koncertu h moll nominoval na cenu Gramophonu nebo aspoň Grammy. (U nás žádná renomovaná soutěž/anketa pro české a zahraniční nahrávky klasické hudby už dávno neexistuje. Svět cédéček je sice už pro majoritu pasé, ale pozoruhodných nahrávek vychází každý rok stovky.)
Info: Koncert byl nahrán ve studiu Jesus-Christus-Kirche, Carissima v studiu Teldex, obé v Berlíně v roce 2024. Producentem byla legenda klasické hudby Alain Lanceron.
Luboš Stehlík
