„Botaurus – rod ptáků z čeledi volavkovitých. Vyznačuje se zvučným hlasem.“
Violista Vladimír Bukač sice oslavil šedesátiny 17. června, ale hudební dárek mu přátelé nachystali kvůli logistice na 11. říjen. Ten den se setkali v pražském Anežském klášteru jeho přátelé, špičkoví hudebníci, a večer zahráli podivuhodný koncert na vpravdě podivuhodné nástroje. Tolik skvostných italských, francouzských a českých houslí, viol a jednoho violoncella jsem už dlouho živě neslyšel.
O hudební cestě pana Bukače si můžete přečíst na jeho webu (vladimirbukac.com) nebo v dostupných rozhovorech. Připomenu několik zajímavých faktů. Byl žákem Nory Grumlíkové, nesporně je nejlepším českým violistou a řadu let učí v Drážďanech a v Bruselu. Některé obrysy kariéry má podobné s houslistou Bohuslavem Matouškem – působení v Japonsku, dlouhé sepětí se smyčcovým kvartetem, vášeň pro hudbu Bohuslava Martinů (nejpřesvědčivější interpretace Rhapsody-Concerta jakou znám) a věrnost přátelům.
Už první opus večera v hlavním sále Anežského kláštera byl výjimečný zážitek pro hudební gurmány. Se svým o dva roky starším přítelem Ivanem Ženatým (oba kdysi studovali u Nory Grumlíkové) uvedli zdánlivě jednoduché, ve skutečnosti převelice těžké a choulostivé Duo G dur pro housle a violu, KV 423, Wolfganga Amadea Mozarta. Bylo to nádherné muzicírování, které si oba užili – noblesní, kultivované, bezchybné a naštěstí „neautentické“. Potom udělal hrdina večera stylový střih a se svým kolegou z drážďanské vysoké školy, ukrajinským klavíristou Robertem Umanským, bravurně zahrál neklasicistní Sonátu (čtvrtou z opusu 11) z roku 1919 Paula Hindemitha. Postromantická Fantasie pro violu a klavír, op. 54, Brita Yorka Bowena byla sice působivě melodickým dovětkem, ale hluboký zážitek z Hindemitha nepřekonala. Právě ten byl pro mě vrcholem večera.
Nicméně na publikum nejvíce zapůsobilo po pauze provedení Dvořákova Smyčcového kvintetu Es dur, op. 97. Vladimír Bukač bez problému splynul s Bennewitzovým kvartetem (Talichovo kvarteto jsem po dramatickém rozchodu v roce 2017 nečekal), generačně sice mladším, ale se stejným muzikantským laděním. Nástrojově se blýskl nejen primárius Jakub Fišer, ale i Vladimír Bukač.
Škoda, že ve své domovině hraje tak sporadicky. Po delší době hudební laudatio, které mělo smysl.
Luboš Stehlík
