Hostování Evropského komorního orchestru s klavíristou Andrásem Schiffem bylo nominálně jedním z vrcholů XVIII. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Jeden z nejlepších světových komorních orchestrů má dílo Antonína Dvořáka (a také Wolfganga Amadea Mozarta) ve své DNA. Mezi prvními komerčními nahrávkami tohoto tělesa vůbec byly právě ty Dvořákovy skladby, které zazněly ve Dvořákově síni Rudolfina v pondělí 15. 9. 2025. Znalcem Dvořákova díla je i sir András Schiff. Nejenže má v repertoáru skladatelova komorní díla, ale je i zasvěceným interpretem klavírního koncertu g moll, a to vždy a důsledně v autorově původní verzi. Schiffovu interpretaci Koncertu g moll slyšeli před lety i posluchači Pražského jara s Budapešťským festivalovým orchestrem a Ivánem Fischerem a Schiffův živý snímek s Vídeňskými filharmoniky a nedávno zesnulým dirigentem Christophem von Dohnányi lze vedle stále považovat za referenční. Důvodů přešlapovat netrpělivě na schodech před otevřením Rudolfina bylo nespočet.
Na první pohled mohl program vyprodaného večera v Rudolfinu působit dojmem vyššího populáru. Ve skutečnosti však šlo o dramaturgicky promyšlený koncept protkaný jemnými nitkami historických a stylových souvislostí. Zatímco dvojice Mozartových Klavírních koncertů d moll a A dur stojí na samém prahu hudebního romantizmu, Dvořákovy Serenády E dur a d moll se ohlížejí do minulosti, ať již volbou serenády jako frekventovaného (a velmi experimentálního!) žánru hudebního klasicizmu, nebo gestikou a rétorickými figurami, jimiž komunikuje zvláště dechová serenáda d moll. Nemluvě o historických vazbách Dvořákovy a Mozartovy Serenády B dur K 361. Rudolfinum ale nejspíše zaplnil věhlas světového komorního souboru a sólisty, jemuž je pražské publikum očividně nakloněno. Nikdo z účinkujících nenechal posluchače na pochybách, že je svého renomé hoden.
Fota Dvořákova Praha / Petra Hajská.
V úvodu první poloviny večera zazněl Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur K 488, stručnější, introspektivní a ve zvuku až minimalisticky znějící kompozice, balancující na samé hraně komorní hudby. András Schiff usedl ke svému klavíru značky Bösendorfer, jehož křehký zvuk smysluplně podtrhával komorní rozměry díla. Osobně na mě zapůsobilo zvláště střední Adagio, protože rychlejší pasáže v první větě nevyzněly vždy zcela čistě a vyartikulovaně, úhoz se mně zdál místy poněkud tvrdý. Pokud to bylo možné, sólista vedl orchestr ve stoje. Hráči však neměli problém s ohleduplnou dynamikou a Koncert A dur, komponovaný mezi dvěma velkými Mozartovými mollovými Koncerty K 466 d moll a 491 c moll, vyzněl jako soustředěné dialogické dílo, prorocky koketující s hudebním minimalismem.
Ve finále večera naopak zazněl Mozartův Klavírní koncert č. 20 d moll K 466. Již svou rozlehlou orchestrální introdukcí, volbou tóniny, gestikou, emociální naléhavostí, zpěvnými tématy druhé věty a potemnělým finále (Schiffova kadence ve III. větě byla parafrází scény skurilní večeře ve II. aktu opery Don Giovanni) anticipuje velké klavírní koncerty 19. století. Na rozdíl od první poloviny večera bylo Schiffovo podání technicky brilantní a úhozově měkčí, než tomu bylo v úvodním koncertu A dur. Interpreti kladli důraz na odstíněnou dynamiku a časté návraty do nižší dynamické polohy. Použití přirozených trubek působilo ve strhujícím finále koncertu jako ostře kořeněná zvuková pointa.
V sousedství Mozartových klavírních koncertů zazněly obě Dvořákovy serenády, v první polovině večera Serenáda pro smyčcový orchestr E dur op. 22 B 52 a ve druhé polovině večera Serenáda pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas d moll op. 44 B 77. Smyčcová serenáda byla provedena ve známější revidované verzi z roku 1878, řízena od pultu prvních houslí koncertní mistryní Marieke Blankestijn, která náleží k zakladatelským osobnostem Evropského komorního orchestru. Volila hybnější, vždy však přirozeně znějící tempa, a dynamiku odstínila do jemných detailů. Dvořákova serenáda z autorova šťastného období vyzněla nenuceně, spontánně a jako zamilovaná pohlednice adresovaná Dvořákově manželce Anně v májových dnech roku 1875.
Skladatelova dechová serenáda je podobně jako Mozartův Klavírní koncert A dur kompozicí oscilující mezi komorní a orchestrální hudbou, prostoupenou humorem, dialogy a starosvětsky rozšafnými gesty. Půvabnou Sousedskou II. věty vystřídalo pozorně provedené nokturnové Andante con moto (III. věta). Většinu pozornosti však na sebe strhávaly krajní věty, zvláště finále, které nebylo v tempech zbrklé, natož exhibicionistické, a naopak kladlo důraz na pečlivé frázování a posluchačskou srozumitelnost. Dvořákova kompozice, která vznikla v lednu 1878 v reakci na vídeňské provedení Mozartovy Serenády Gran Partita v prosinci 1877, je dílem, které s Mozartovým vzorem sebevědomě měří síly. Hlavně je to však opus, jehož provedení je nutno vidět, nejen slyšet. Zvláště, když v ansámblu dechových nástrojů nepřehlédnutelně ční Dvořákem ad libitum předepsaný kontrafagot. Provedení řídil od svého pultu francouzský hobojista Philippe Tondre, proti němuž usedl u prvního klarinetu jeho krajan Romain Guyot. Mám pro tento orchestr a jeho hráče slabost. A tak laskavý čtenář promine, musím zmínit kontrabasistu Enno Senfta, který oddaně a se spokojenými pohledy šťastného instrumentalisty doprovázel Dvořákovo geniální dílo.
S festivalovým publikem se Evropský komorní orchestr a András Schiff rozloučili hned dvěma přídavky, chopinovským a schubertovským. Zatímco Schiff volbou Chopinova Valčíku a moll op. 34/2 naznačil trajektorie klavírních dějin po Mozartovi, orchestr se s Rudolfinem pod klavíristovým vedením rozloučil variačním Andante ze Schubertovy scénické hudby k činohře Rosamunda. Mozart a Chopin, Schubert a Dvořák tak utkali dramaturgicky promyšlenou pavučinu, z níž se aplaudující publikum vymotalo až po třech hodinách gurmánského zážitku. Byl to poslech poučný, uši a oči otevírající, i když v Rudolfinu zněla dobře známá díla známých mistrů, o nichž si publikum rádo myslí, že je dobře zná. Více takových večerů. Mozarta a Dvořáka nikdy nebude dost!
Martin Jemelka
