Fota Petr Kadlec.
Co se vám vybaví při vyslovení názvu česká Troja? Strmé stráně s vinohrady, malebné vily pražských milionářů, zámecký areál, Botanická zahrada, Zoologická zahrada, prostě poněkud separovaný skvost pravobřežního toku Vltavy? To vše je velmi atraktivní, zároveň má tato malá část metropole velkou kulturní potenci, která je využívána skromně, možná i z důvodu vyčleněnosti a dopravy.
Docela tristní je to s náročnou hudbou. Vrcholem bývává hostování Letních slavností staré hudby, pominu podivné pokusy různých pořadatelů a firem. Troja je pro nás zajímavá i domicilem elitního houslisty Josefa Špačka, jemuž bylo líto, že tak unikátní lokalita je nepolíbená „vysokým uměním“. Vloni byl iniciátorem tvorby nového projektu – Troja festivalu. První ročník, možná spíše zkušební nultý, se uskutečnil od pátku 21. do neděle 23. 6. s ouverturou 14. 6. 2024. Jeho motto … tak trochu jiný festival byl výstižný, zajímavý nejen geniem loci, ale i lokacemi – zámecký sál, atrium (možná trochu světská apsida) – kolovna omšelého pivovaru, vinotéka sv. Kláry v Botanické zahradě, divadélko Archa v Zoo.
Údajně vydařenou předehru obstarali členové Kukalova kvarteta na zahradním koncertě u Trojského koně, což mohlo být stylové vyladění pro festival (Beethoven, Mozart). Bohužel jsem jej neslyšel.
Na zahajovací koncert 21. 6. v Trojském zámku zařadil dramaturg Josef Špaček dva známé romantické opusy – Dvořákův Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97, možná coby upomínku na Rok české hudby, a juvenilní Mendelssohnův Smyčcový oktet Es dur, op. 20. Obě díla měla pozoruhodně vysokou interpretační úroveň, vrcholem večera byl kompozičně zralý Dvořák, který měl detaily, jaké slýchávám zřídkakdy. Přestože provedení, podobně jako většina projektu vznikla na bázi tvůrčí dílny, kdy se sejdou nadstandardně flexibilní a tvůrčí muzikanti, kteří jsou si hudební cestou víceméně „cizí“, a vytvoří během pár zkoušek společné dílo, výsledek měl pozoruhodně vysokou úroveň. Nástrojově jsem musel obdivovat umění houslisty Joela Linka (primárius Dover Quartet, někdejší laureát Johansen International Competition ve Washingtonu a Yehudi Menuhin International Violin Competition v Anglii), violistů Jiřího Kabáta a Evy Krestové, cellisty Viléma Vlčka a samozřejmě hlavně Josefa Špačka. Večer vtipně moderoval Petr Kadlec, jinak vedoucí edukací České filharmonie, který připomněl kontrast mezi negativním poselstvím Trojského koně a pozitivním dopadem uměleckého ředitele festivalu coby Trojského špačka – vše, do čeho investuje energii, se v dobré obrátí.
Sobotní odpolední koncert se odehrál v Kolovně ZOOna, kde k mému překvapení byla velmi dobrá akustika. Byla to opulentní oslava zvukové krásy smyčců, posluchačsky vstřícná, elegantní a interpretačně téměř dokonalá. Překvapila mě citlivá úprava Smetanovy Vltavy pro 23 smyčců, kdy se Jiří Kabát projevil i jako výborný aranžér a skladatel. Tři Dvořákovy Valčíky se velmi hodily k atmosféře horkého letního dne. Dominantou bylo provedení Čajkovského hitové Serenády op. 48, která má téměř vždy neselhávající účinek. Bylo tomu tak i tentokrát a musím speciálně ocenit maximální snahu členů Akademie komorní hudby, které dobře připravil její ředitel Tomáš Jamník. Vše by bylo ve zlatém seku, nebýt souběhu se setkáním motorových veteránů v areálu blízkého zámku. Čajkovskij si s túrováním motorů nerozuměl.
Sobotní večer patřil vínu a cimbálové hudbě na vinici sv. Kláry. Pořadatel pozval šraml Ivana Heráka. Kdybych neznal horňácké cimbálové muziky Petra Mičky, Martina Hrbáče, Petra Galečky, Kubíky a řadu dalších, prožil bych pěkný večer, ale po 15 minutách jsem odešel…
Druhou podivnou zkušeností byl nedělní podvečerní recitál Epoque Quarteta v Kolovně, pro multižánrový background skupiny ideální prostor. Jsou to velmi dobří muzikanti (zvláště pak primárius David Pokorný, jehož specifický způsob hry byl pro film a jazz ideální), ale opět jsem si potvrdil, že filmové melodie mám pevně spjaté jen s obrazem a originální jazzové standardy žádné aranže nahradit nemohou. A tak jedinými zajímavými okamžiky koncertu bylo letmé jazz session s Josefem Špačkem, který během jedné skladby vystřídal violu a housle a zajímavě se pokusil napodobit Stéphana Grapelliho a prasklá struna violisty a aranžéra Alexeje Aslamase.
Finále Troja festivalu pořadatelé odvážně přesunuli do velmi komorního prostoru Archa uprostřed zoologické zahrady. Přiznávám, že to byl pro mě šok. Ještě nikdy jsem neposlouchal milovanou hudbu mezi zvířaty a za doprovodu pelikánů. A troufám si myslet, že překvapeni (snad pozitivně) by byli i Josef Suk, Richard Strauss a Arnold Schönberg.
V temné atmosféře ZOO osvětlené jen citlivě směrovanými reflektory na noty a tablety zněla Sukova Meditace na staročeský chorál Svatý Václave magicky a podobné to bylo se slavnou Straussovou písní Morgen. Do jiné existenciální dimenze jsem se dostal při poslechu sextetu Verklärte Nächt (Zjasněná noc), kde mi v tu chvíli vůbec nevadil zbytečně přidaný kontrabas. Byla to interpretace, na jejíž emocionalitu a unikátní atmosféru budu dlouho vzpomínat. Její úroveň se v mé mysli téměř vyrovnala provedení Quatuor Ébène s hosty v Praze. Kdo se zasloužil o tento jedinečný prožitek? Josef Špaček, Alex Link, Henry Flory, Petra Brabcová – housle, Eva Krestová, Joel Link (!) – viola, Vilém Vlček, Tomáš Jamník – violoncello, Bella Adamova – mezzosoprán. Báseň Zjasněná noc Richarda Dehmela přednesl Martin Myšička… Inaugurace Troja festivalu, jehož jsem rozhodným stoupencem, byla úspěšná, nicméně její tvůrci by se mohli zamyslet nad jeho dalším rozvojem a obsahem.
Luboš Stehlík
Luboš Stehlík
