Po mnoha letech si FOK, jehož komorní základna je v pražském kostele sv. Šimona a Judy, vzpomněl na souručenství Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704, vedených Václavem Luksem a udělal dobře. (V roce 2020 hostovalo Collegium s instrumentálním programem.)  První říjnový den znamenitě provedly Miserere Leonarda Lea, Statio quadruplex pro Processione Theophorica, zatím nejstaršího dochovaného díla Jana Dismase Zelenky, a Stabat Mater Domenica Scarlattiho, tedy hudba 1. poloviny 18. století.

Fota Pavla Hartmanová.

Mariánský večer byl ve znamení hudebního temnosvitu, kdy pozorně naslouchající auditorium bylo pohlceno kontemplativním světem, jenž se pohyboval přibližně v těchto mantinelech: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství  svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti.“ (Leo) „Vyslyš, Pane, naše prosby a smiluj se nad svým lidem, který jsi vykoupil.“ (Zelenka) „Ó jak smutná, otřesená byla ona požehnaná matka syna Božího. Co cítila, jak trpěla svatá matka, když viděla rány syna slavného.“ (Scarlatti)

Dlužno dodat, že Leo byl dvojsborový s dvanácti pěvci a pěvkyněmi, což bylo pro interpretaci důležité. Miserere bylo velmi měkké, náladou i intonací vzorové. Protože sbor přes nesporné kvality není individuálně světový, přece jen bych uvítal početnější obsazení, jakkoliv 12 lidí asi rezonovalo s dobovou praxí. Vrcholem večera byl pro mě Zelenka, jenž si v působivé melodičnosti v ničem nezadá například s Bachem.  Kupodivu na moji duši a uši zapůsobil Zelenka silněji než široce  kontemplativní Scarlatti. V něm se pětičlenný instrumentální výběr Collegia 1704 vypjal k báječnému doprovodu a sbor zpíval skutečně tenebroso, jaké v barokní hudbě u nás nikdo na takové úrovni neumí. Závěr Stabat Mater byl pěvecky dokonalý. A nakonec přinesl naději: „Kriste, až budu umírat, dej mi skrze matku dojít k touženému vítězství.“…  Báječná dramaturgie partnerů – Martina Rudovského z  FOK a Václava Lukse, dirigenta a ředitele obou collegií!

Luboš Stehlík