Sychrovské nocturno

V sobotu 26. října nabídl festival Lípa Musica svým posluchačům společný recitál hlasu a klaviatury. Nocturno na Sychrově v podání sopranistky Simony Šaturové a pianisty Marka Kozáka představilo písňový repertoár českých i evropských velikánů.

Fota Lípa Musica / Martin Špelda.

Simona Šaturová je velmi žádanou interpretkou mozartovských postav a repertoáru období italského belcanta a rovněž renomovanou koncertní pěvkyní. Marek Kozák posbíral úspěchy na mnoha klavírních soutěžích a pravidelně hostuje u všech předních českých orchestrů i v zahraničí. Společně vystupují od roku 2022. Sopranistka k jejich vzájemné muzikantské chemii řekla:

„V recitálu potřebujete citlivého klavírního partnera, který je schopen navnímat vaše momentální rozpoložení a s kterým společně dýcháte. V Markovi jsem našla partnera, který je otevřený novým impulzům, s kterým jsme schopni do omrzení zkoušet jednu frázi, kvůli ní se i pohádat, dlouho diskutovat, ale přitom neztrácet radost ze společného muzicírování.“

Sychrovský večer začal symbolicky Dvořákovými Písněmi milostnými. Skladatel na místním zámku opakovaně pobýval, přičemž důvodem bylo jeho pevné přátelství s tajemníkem knížete Aloisem Göblem. Interpreti vybrali čtyři písně. Úvodní V tak mnohém srdci mrtvo jest nezačala ze strany pěvkyně úplně nejlépe. Byla trochu přiškrcená a intonačně nečistá. To se nicméně dá pochopit a bylo to jediné klopýtnutí, které jsem v rámci celého vystoupení zaznamenala. Následující Já vím, že v sladké naději, Nad krajem vévodí lehký spánek a V té sladké moci očí tvých předvedla precizně, s kvalitním frázováním a také je dobře zahrála, nejen zazpívala.

Marek Kozák navázal s první sólovou skladbou koncertu, Dvořákovým Impromptu d moll. Technicky náročné kompozice se ani v nejmenším nezalekl. Kozákovou silnou stránkou je citlivý, přizpůsobivý úhoz, který v díle, jenž je zároveň dramatické i lyrické, zúročil beze zbytku. Křídlo značky Bösendorfer v zámecké galerii samozřejmě nepatří k těm nejlepším, je velmi krátké, ale poradil si s ním, jak nejlépe uměl.

Pokračovali jsme dále do světa Alexandra Zemlinského, jehož Walzer-Gesänge, neboli valčíkové písně založené na toskánských lidovkách, byly vzdušné a hravé. Šaturová nás okouzlila lehkostí a elegancí svého projevu, zatímco Kozák skvěle zachytil charakter tance. Připouštím ale, že jsem nebyla schopná věnovat oběma stejnou míru pozornosti. Když tato diva začne zpívat, je těžké se soustředit na cokoliv jiného než na ni.

Jedno z nejsložitějších a nejoblíbenějších nokturen Fryderyka Chopina Nocturno Des dur vykresluje romantiku noci. O Marku Kozákovi se říká, že dokáže s velkou pokorou a bez okázalých gest předat to, co chtěl skladatel vyjádřit a zde to bylo opravdu hmatatelné. S každou jednotlivou notou zacházel něžně, očividně je hrál za svého života už tisíckrát a důvěrně jim rozumí. Stručně řečeno to bylo dechberoucí.

„Chopin je největší ze všech, protože jen s klavírem objevil všechno.“  Tímto komplimentem Chopina ohodnotil Claude Debussy. Vyslechli jsme tři z jeho písní s noční tématikou. V Nuit d’étoiles se láskyplná péče ze strany zpěvačky dostala všem tónům. Beau soir charakterizovala aura pospolitosti mezi interprety a vrcholící harmonické souznění. Clair de lune na slova básně Paula Verlaina zněla jako záhadné pokušení.

Po přestávce dramaturgie pokračovala v o něco méně zvukomalebném duchu, ale ve stejně mistrovském provedení. Trzy kołysanki Karola Szymanowského paradoxně nejsou uklidňující, ale znepokojivé. Napadá mě přirovnání k pohádkám bratří Grimmů. Ale univerzálnost hudby spočívá v tom, že nabízí mnoho podob pro různé lidské situace, a proto nás nemusí pouze hladit.

Navázala Ukolébavka  Bohuslava Martinů na slova černošské poezie. Dojemný text Šaturová ztvárnila jímavě. Vzápětí opustila pódium, aby umožnila zazářit svému kolegovi v poslední sólové skladbě pro piano. Koncertní etuda gis moll „Na břehu mořském“ Bedřicha Smetany je bezpochyby inspirována tvorbou Ference Liszta a poněkud se vymykala z náplně jinak klidného programu. Kozák se virtuózního partu zhostil bez exhibování a s nadhledem, avšak rozhodně ne přezíravě. Jeho přednes na mě působil dojmem, že mu nestačí klaviatura a nejraději by se rozběhl ještě dál. Zvuk byl na mě místy příliš hutný, což přisuzuji akustice sálu, nikoliv pianistovi.

Závěrečné číslo koncertu patřilo písním Richarda Strausse. Šaturová je znázornila s citem a grácií. Její výšky zvonily a hloubky uchvacovaly svou hebkostí. Marek Kozák se v duchu doprovázeče držel zpátky a nechával svou partnerku vyniknout. Rozloučení s publikem v podobě populární Ständchen  jiskřilo radostí.

Vynikající celkový efekt z koncertu Simony Šaturové a Marka Kozáka byl důkazem jejich muzikálního propojení a hlubokého porozumění vykonávaným dílům. Oba umělci přispěli svým jedinečným kouzlem k velkolepému večeru, který zanechal posluchače s pocitem naplnění.

Tereza Rejzková  

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky