Logisticky nejsložitějším projektem festivalu Dvořákova Praha 2024 bylo 11. září uvedení Sedmé symfonie Gustava Mahlera před pražským Výstavištěm, přibližně v místě, kde zazněla 19. září 1908 v rámci Jubilejní výstavy ve speciálním dřevěném pavilonu světová premiéra. Tehdy bylo na pódiu 100 hudebníků, prý bylo babí léto. O 116 let později hrálo 120 hudebníků a diváků bylo přibližně 2200, což je asi víc než při premiéře.
Zdroj: MHF Dvořákova Praha / Akademie klasické hudby.
Premiéru hrály pod vedením skladatele dva orchestry – Česká filharmonie a orchestr Nového německého divadla v Praze. Nevím, kdo přišel před třemi lety s nápadem připomenout velký okamžik českých hudebních dějin, jestli ředitel Jan Simon nebo dirigent Jakub Hrůša, každopádně nápad spojit Českou filharmonii s Bamberskými symfoniky, kteří jsou svým způsobem pohrobkem německého orchestru, byl báječný.
Pan Simon zmínil, že Akademie klasické hudby (pořadatel festivalu) nechtěla čekat do roku 2028 (ostatně kdoví, co bude se zúčastněnými institucemi a umělci), což je pochopitelné, jen bych řekl, že správným okamžikem pro symbolickou připomínku byl rok 1998, kdy neuběhlo moc let od doby vlády komunistů, řešily se skutečné i domnělé křivdy a realitou u nás, v Německu a Rakousku byly zuřivé spory o Benešovy dekrety. Tehdy by to byl silný signál do společnosti a do světa a tehdy měla například Česká filharmonie (ale mohlo to být třeba Pražské jaro nebo ministerstvo kultury) přijít s myšlenkou symbolického uzavření minulosti, odpuštění vin druhé světové války a vyhnání téměř všech Němců (včetně hudebníků Nového německého divadla, z nichž část našla útočiště v Bamberku, kde iniciovala založení orchestru) a udělat z takovéhoto projektu velkou společenskou i politickou událost za účasti českého a německého prezidenta a vyslat do světa skrze Mahlerovu hudbu silné poselství.
Z dnešní generace už válečná traumata a Benešovy dekrety zajímají jen málokoho, takže současné provedení mělo jiné akcenty – výjimečná hudba, spojení dvou orchestrů, které by se jinak spojily jen těžko, protože mají jiná interpretační a nástrojová paradigmata, propojení osobností Mahlera, který byl mužem mnoha kořenů – českých, moravských, rakouských, německých, židovských, katolických, i když řadit jej do Roku české hudby je přehnané.
Samotný koncert anticipovala filmové projekce profesionálně sestaveného dokumentu Mahler´s Universe – Symphony No. 7. Nejzajímavější byly názory Mariny Mahler, která je vnučkou skladatele Gustava Mahlera a Almy Mahler a dcerou sochařky Anny Mahler a dirigenta Anatola Fistoulariho. (V roce 2004 založila spolu s Ernestem Fleischmannem a Bamberger Symphoniker Mahlerovu dirigentskou soutěž – laureáty byli například Gustavo Dudamel a Lahav Shani). Rozpačitý jsem byl nad výběrem odborníků-dirigentů, kteří byli vybráni, aby sdělili názor na Mahlera a jeho sedmou symfonii. Marc Albrecht a Jaap van Zweden jsou velmi dobří dirigenti, ale produkce dokumentu měla mít vyšší ambice a citovat živé i odešlé dirigentské hvězdy (Haitink, Boulez, Jansons, Rattle, Abbado, z mladších třeba Hrůša a Mäkelä).
Červenou nití dokumentu bylo tvrzení o temné síle symfonie v temné noci (dvojí Nachtmusik). Kloním se k headlinu z programové brožury, že je to „obraz vítězství nad tvůrčí krizí“, s čímž by konvenovala patetičnost Finále, jež by mohl nábožensky ukotvený posluchač vnímat jako specifické osvícení neznaboha. Nicméně právě tak by mohlo být toto složité dílo vnímáno „enviromentálně“, panteisticky, náboženství bez Boha, jako putování přírodou, v Mahlerově případě asi alpskou. Každopádně jakkoliv měl skladatel ve zvyku všechno programově komentovat a přestože v symfonii nalezneme všelijaké inspirace (dokonce i wagnerovské), pro mě je to nádherná absolutní hudba, jakkoli se raději vracívám k Páté symfonii nebo Deváté, která mi připomíná Michelangela.
Dřív než načrtnu můj dojem z koncertu, tři okrajové věty. Bohužel teplé léto skončilo v noci ze 7. na 8. září. Druhý zářijový týden, který vyvrcholil záplavami se bohužel protnul s Mahlerem. Občasný déšť, poryvy větru, zimavo, pláštěnky, nachlazení – to byla scéna pro Mahlera.
Provedení dirigenta Jakuba Hrůši (šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent České filharmonie) zohlednilo kolorit lokace a bylo velkolepé. Těžko věřit, že pouhé čtyři zkoušky s generálkou dovedly spojené orchestry k tak působivému výsledku. Večer nelze srovnávat například s těžko zapomenutelným provedením symfonie na Pražském jaru 2023 – Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Daniel Harding -, protože spojené orchestry měly neregulérní, atypické podmínky, s nimiž nemohli nic dělat. Navíc byl zvuk v podstatě umělý, amplifikovaný, který nemá nic společného s koncertním sálem. Přesto to bylo strhující. Smekám před nasazením nejen dirigenta, ale hlavně všech muzikantů. Měl jsem pocit, že i přes nepřízeň počasí do toho dali maximum možného.
Gustav Mahler vyjádřil v roce 1908 v dopise Brunovi Waltrovi naději, že si Češi a Němci nevjedou do vlasů. Tentokrát byla spolupráce z pohledu diváka polyharmonická. Nicméně nebylo možné neslyšet, zvlášť když režie mikrofony zvýrazňovala drobná sóla i celé skupiny, že německé názory na tvorbu tónu jsou jiné než české, což bylo slyšet například v trubkách a hornách. (Při opakovaném poslechu televizního záznamu to bylo podobné.) Ovšem díky mikrofonům jsem si mohl více užít než v Rudolfinu například sóla Jana Mráčka a Evy Krestové… Jakub Hrůša přivedl pečlivou přípravou spojené orchestry k sugestivnímu tlumočení atmosféry a emocí každé věty. Má obdivuhodný cit pro tektoniku a stavění hudebních katedrál… Dvořákova Praha se tento večer stala dějinotvornou součástí české kulturní identity 21. století.
Jsem rád, že byla i přes nepřízeň počasí, které asi odradilo mnohé VIP, veledůstojně oslavena světová premiéra a konečně byl symbolicky splacen dluh temné minulosti. Jsme spojeni nejen Mahlerem, ale i historií!
Luboš Stehlík
