Šestého září mě festival Dvořákova Praha příjemně překvapil. Každý rok je jeho nabídka dramaturgicky vycizelovaná, kvalitativně špičková, ale přece jen s ostychem vstupuje do světa provokativnosti a vyhraněné poslechové náročnosti. Jenže onen večer měl Frankfurtský rozhlasový orchestr na programu Osmou symfonii c moll Dmitrije Šostakoviče, dle mého mínění jeho nejlepší „válečnou“ symfonii (1943). I když to tak skladatel nezamýšlel, označuje se jako „Stalingradská“, prý vyjádření radosti nad vítězstvím Rudé armády nad nacisty v tomto městě na Volze. (Dlužno předeslat, že z hudby čiší ledacos, jen ne optimismus a radost!)
Fota MHF Dvořákova Praha.
Proč Alain Altinoglu, francouzský dirigent arménského původu a šéf frankfurtského mezinárodně obsazeného tělesa, jednoho z nejlepších rozhlasových orchestrů Evropy, vybral právě tento ve světě méně hraný a v Česku v podstatě neuváděný opus, nevím, skoro mám pocit, že to měl být vzkaz světu a byl veden odporem k ruské okupaci Ukrajiny, každopádně to byl od něj i od pořadatele velký čin, za nějž by měli dostat metál. (Unikátnost poněkud relativizuje skutečnost, že stejné dílo uvede 1. a 3. října ve stejném sále, tedy Dvořákově síni Rudolfina, Semjon Byčkov s Českou filharmonií, za což určitě vděčíme firmě Pentatone, pro níž vzniká šostakovičovský symfonický komplet.) Jinak Šostakovičův 65. opus se v Česku téměř nehraje, takže pro mě to byla teprve druhá živá zkušenost, například Pražské jaro ji uvedlo naposledy v květnu 1964, FOK ji měl na programu díky Petru Altrichterovi v roce 2018.
Myšlenkově a interpretačně je to nesmírně náročná, obsahem depresivní partitura, jejíž durata trvá více než hodinu. Kompozičně je rozhodně zajímavější než sedmá „Leningradská“, jež symbolizovala hrdinství sovětského lidu a Rudé armády a za níž obdržel Stalinovu cenu a byl jmenován zasloužilým umělcem RSFSR (stal se díky ní čestným členem American Academy and institute of Arts and Letters).
Šostakovičovu 8. symfonii c moll, op. 65, premiérovanou v roce 1943, přijala oficiální místa s nedůvěrou; ještě v roce 1954 otiskla Sovětskaja Muzyka její více než zdrženlivé hodnocení, opakovala výtky o autorově neschopnosti vžít se do potřeb posluchačů, toužících prý slyšet hudbu, která oslavuje válečné hrdiny.
Dalším motivem sympatického dirigenta Alaina Antinoglua pro volbu tohoto prazvláštního díla, byla ambice ukázat kvality muzikantů i celých skupin (pikola, flétna, lesní roh, fagot, basetový roh, cella, bicí…). A skutečně jsem obdivoval kvality orchestru (vyjma koncertního mistra primů, jenž odvedl jen dobré řemeslo), monumentální dynamické vlny první věty, složité polyfonní předivo, dusno v dalším vícevětém bloku, neskutečná piana a „neslyšné“ pianissimo, které tuto symfonii završuje. „Stalingradská“ patří mezi nejpodivnější monolitické symfonie 20. století.
Poznání Šostakovičova díla a okolností, za nichž vznikalo, nám umožňuje specifickým způsobem nahlédnout do tragických, radostných i paradoxních momentů dějin ruského, respektive sovětského 20. století. Jeho tvůrčí odkaz lze považovat za jakousi hudební kroniku doby. Jeho dílo dodnes právem poutá pozornost; jistě i proto, že zůstává aktuálním mementem oné epochy, v níž velký umělec žil. V tomto kontextu je Osmá symfonie přirozenou součástí jeho odkazu. Například bez mí by bylo mezi sedmou a devátou doslova prázdno.
Sovětský umělec s vírou v lepší společnost Šostakovič, považovaný za umělce mahlerovského typu, reagoval ve své tvorbě – obdobně jako Gustav Mahler na vnější podněty a konflikty. Dějiny, či spíše represivní stalinský režim, mu však nedopřály luxus, jakému se těšil jím uznávaný předchůdce v zanikajícím a ještě poměrně svobodném světě 19. století, jenž pozvolna, v náladě fin de siècle, přecházel do nové éry. Šostakovič na vlastní kůži zažil, obkružován zužujícími se mantinely ideologie, ztrátu umělecké svobody. V tom tkví nejeden z paradoxů jeho života, neboť nechtěl být bezmocným dítětem svého věku, ve svém díle o něm toužil vydávat svobodně projevené svědectví. Často to dělal potajmu, náznakem, sarkasmem, groteskou, hudebními synonymy, metamorfózami, kódy…
Sibeliův Houslový koncert d moll byl nechtěně jen konduktem Šostakoviče. Jistě to nebyl záměr, protože jeho severská melancholie je kouzelná a vždy mě dojme. Orchestr hrál přesně, inspirovaně a snažil se otevřít Julianu Rachlinovi co největší prostor, jenž bohužel nebyl plně využit. Pan Rachlin je skvělý houslista (jak v Praze několikrát prokázal, i roli dirigenta a violisty), má velmi příjemný projev, ale docela mi vadila omezená nosnost jeho tónu a citová střídmost, pro někoho seversky autentická, pro vzletnou romantickou hudbu limitní. Pro mě jsou zajímavější interpretace Oistracha, Kremera, Kavakose nebo Josefowicz a rád jsem si vzpomněl na tónově opulentní hru Václava Hudečka v roce 1984 na Pražském jaru. Provedení pana Rachlina bylo festivalově velmi kvalitní, ale už jsem jej slyšel v Praze v zajímavějších projektech…
Šostakovič byl pro mě osobně událostí. Jsem zvědav, jak tuto pro Pražany neznámou hudbu provede na počátku října Česká filharmonie se svým šéfdirigentem. Jiskřící konfrontace…
Luboš Stehlík
