Leoš Čepický patří mezi českou houslovou elitu. Když jej slyším v roli primária Wihanova kvarteta, velmi často si vzpomenu na Jiřího Nováka, primária Smetanova kvarteta, které se zapsalo do českých hudebních dějin tak silně, že se nikdo dosud neodvážil založit třeba Nové Smetanovo kvarteto. V Roce české hudby mají Wihanovci coby smyčcové kvarteto evropské úrovně hodně práce… a není to jen hostování na Festivalu Leoše Janáčka v Ostravě nebo na Smetanově Litomyšli. Témat pro rozhovor bylo hodně a ještě víc jich nebylo vyřčeno. Například jak by reagoval na názor, že je primárius primáriů?
Fota Petra Hajská.
Pane Čepický, hudební instituce, muzikanti, veřejnost slaví tzv. Rok české hudby. Jelikož je hlavním oslavencem Bedřich Smetana, vše zaštiťuje skrze projekt Smetana 200 ministerstvo kultury. Znamená to, že Wihanovo kvarteto hraje oba Smetanovy kvartety více než jindy a procento české hudby se dramaticky zvýšilo?
Nezvýšilo, oba Smetanovy kvartety hrajeme pravidelně. Jelikož jsme český soubor, tak hlavně zahraniční pořadatelé chtějí vložit do programů našich koncertů minimálně jedno dílo českého autora. Snažíme se nabízet hlavně kvartet “Z mého života”. Je také velký zájem o skladby Dvořáka, Janáčka a Martinů.
Jaký je váš názor na slavení české hudby v desetiletkách?
Myslím si, že je dobré neustále připomínat, že z Čech pochází takové množství významných skladatelů, jejichž díla jsou neustále živá a promlouvají k publiku na celém světě.
V červnu budete hostovat v Ostravě na Festivalu Leoše Janáčka. Je sympatické, že v kontrastu s celospolečenskou záplavou Smetanovy hudby nabídne festival několik koncertů k poctě Antonína Dvořáka. Wihanovci toto hudební laudatio 3. června zahájí. Koncert má headline „Dvě rozdílné tváře světa komorní hudby Antonína Dvořáka – česká a americká“. Povězte mi o koncepci vaší oslavy Dvořáka a v čem jsou vybrané opusy specifické.
V naší diskografii máme všechny kvartety Antonína Dvořáka od op. 34 plus violový kvintet op. 97 a klavírní kvintet op. 81. V současné době dokončujeme společně s klavíristou Martinem Kasíkem nahrávku dvou klavírních kvintetů, J. Brahmse op. 34 a opět Dvořáka op. 81. Toto nové CD by mělo vyjít ještě v tomto roce u anglického vydavatelství Nimbus Alliance… Ale abych se vrátil ke Dvořákovým kvintetům. Obě tato díla máme velmi rádi a hrajeme je často. Op. 81 jsme začali studovat v roce 1988 po našem vítězství na kvartetní soutěži Pražského jara v roce 1988. Poprvé jsme ho provedli na festivalu PJ 1989 s klavíristkou Helenou Suchárovou. Od té doby ho hrajeme po celém světě, je žádaný hlavně v Japonsku.
Violový kvintet op. 97 má svůj příběh. ČSKH byl založen v roce 1894. O 100 let později, na den přesně jsme hráli s WQ na slavnostním koncertě k výročí založení spolku. Na programu byl 1. kvartet S. Tanějeva, 1. kvartet B. Smetany a již zmiňovaný violový kvintet op. 97 s Josefem Sukem u první violy. Pro nás to byla velká čest hrát na tomto koncertě, a ještě větší radost si zahrát s Josefem Sukem. Vzpomínám si, jak jsme několik měsíců poctivě cvičili každou notu, každou frázi, aby jsme se alespoň trochu Mistrovi přiblížili. Pan Suk přišel na první zkoušku, přehráli jsme kvintet jen jednou, prý to bylo vynikající. Svojí hrou nás inspiroval natolik, že veškerá naše koncepce „spadla pod pult“ a snažili jsme se mu přizpůsobit. Koncert se tehdy natáčel pro potřeby spolku. Když jsme si tu nahrávku následně poslechli, rozhodli jsme se, že kvintet a Smetanův kvartet necháme vydat na CD. Je to naše první live nahrávka a troufám si tvrdit, že to je jedno z našich nejlepších CD. Ještě bych chtěl dodat, že s Josefem Sukem byla nádherná spolupráce, moc rádi na ni vzpomínáme.
Budete mít dva významné hosty…
Ano, na tomto koncertě se představí dva vynikající interpreti. Violista Jiří Kabát a klavírista Martin Kasík. Speciálně s Martinem hráváme velmi často a moc rádi.
Dvořákovský večer se uskuteční v Komorním sále Fakulty umění Ostravské univerzity. Slyšel jsem o něm velmi dobré reference. Pakliže jste v něm už hráli, jaký je to architektonický a akustický prostor a s čím byste jej porovnal?
Měl jsem možnost se zúčastnit prvního koncertu v tomto sále. Je to jeden z nejlepších moderních prostorů pro vážnou hudbu. S Michalem Kaňkou jsme v únoru tohoto roku hráli recitál v tomto nádherném sále. Myslím, že kromě koncertů je to i ideální místo pro nahrávání CD.
Přibližně o měsíc později budete mít recitál na Smetanově Litomyšli, kupodivu bez Smetany, zato zopakujete Dvořákův Smyčcový kvintet Es dur op. 97 z amerického období, přičemž partu violy se ujme houslista Jan Mráček, což bude určitě zajímavé. Ostrava je docela blízko Litomyšli. Neuvažovali jste o jiném Dvořákovi?
Je to skoro o měsíc později, co máme koncert na festivalu Smetanova Litomyšl. O jiném Dvořákovi jsme neuvažovali, protože na obou festivalech si pořadatel připravil svoji dramaturgii, kterou jsme akceptovali. A hlavně každé provedení bude jiné. Na spolupráci s Honzou Mráčkem se těšíme, neboť je to vynikající houslista (byl v mé třídě na HAMU) a jsem si jistý, že stejně tomu bude tak i na pozici violisty.
Kromě Dvořáka zahrajete Haydnův Císařský kvartet, který proslul melodií rakouské císařské hymny, a premiéru melodramatu Jana Jiráska A zvony mé se nemodlí. Jistě hudbu už máte nastudovanou. Podělte se s hudební veřejností o vaše pocity a názory… Co mají posluchači v litomyšlské Zámecké jízdárně očekávat.
Haydna hrajeme již dlouho, patří k našemu kmenovému repertoáru. Skladbu Jana Jiráska pro hoboj, smyčcové kvarteto a recitátora právě studujeme, je krásná a jsem přesvědčen, že bude posluchači velmi dobře přijata. Spoluúčinkovat s námi budou hobojista Vilém Veverka a herec Jan Šťastný.
Mluvili jsme o Roku české hudby. Kolik koncertů budete věnovat světu a na jaké projekty se letos ještě těšíte nejvíce?
Koncertů v tom tomto roce bude spousta. Navštívíme Anglii, Rakousko, Finsko a Japonsko. Těšíme se na všechny koncerty, nerozlišujeme, jestli hrajeme v Dolní Horní nebo ve Wigmore Hall. Každý koncert je pro nás důležitý a chceme aby se radost z hudby, kterou máme my přenášela i na posluchače našich koncertů.
Mimochodem jakou hudbu hrajete v cizině a co z ní převažuje z české hudby?
Jak jsem již zmínil na začátku, nejen kvůli Roku české hudby, ale pravidelně na programy našich koncertů zařazujeme kvartety našich skladatelů. Všechna jejich díla jsou přijímána s velkým nadšením. S méně známou českou muzikou je to trochu složitější. Budu konkrétní a zaměřím se na Anglii. 99% publika tvoří věková skupina 65+… Pokud se chceme na jejich pódia vracet, musíme hrát takový repertoár, který se jim bude líbit a nebudou chodit z koncertu otráveni. V londýnské Wigmore Hall máme zkušenost, uvedu v nadsázce, když budeme hrát Smetanu a Dvořáka, tak vím, že budeme mít narváno. Když na program dáme Schoenberga, Berga či nějakou skladbu soudobého autora a podobně, bude poloprázdný sál. Taková je bohužel realita.
Příští rok bude kvarteto slavit čtyřicetiny. Co k výročí připravujete?
Máme domluvený koncert na festivalu Pražské jaro, dále v cyklu Českého spolku pro komorní hudbu, čekají nás další koncerty v naší „druhé zemi“ Anglii a na podzim opět zájezd do Japonska.
Má Wihanovo kvarteto ambici oslavit v roce 2035 padesátiny…?
Já strašně nerad plánuji. Uvidíme. 🙂
Dovolte mi osobní otázku. Jak překonáváte kvartetní únavu či dokonce nebezpečí rutiny?
Pokud bych měl hrát pouze kvartetní repertoár, tak by ta rutina byla na místě. Kromě kvarteta hraji často recitály s klavírem, duo s kolegou z kvarteta, Michalem Kaňkou a také s kolegou z HAMU, kytaristou Petrem Saidlem. Kromě koncertů trávím čas na chatě v Mnichovicích, kde jsem si to zamiloval. A samozřejmě mi nemůžou uniknout žádné sportovní přenosy…
Od roku 2007 učíte na HAMU, máte akademický titul profesora, v září 2010 jste byl jmenován vedoucím strunné katedry. Jak se tam cítíte a může být učení i terapeutickou protiváhou ke kvartetu?
Na HAMU se mi líbí, kolegové jsou vynikající, práce se studenty je úžasná. O nové studenty naštěstí nemám nouzi, spíš musím některé z kapacitních důvodů odmítat. Je to taková odbočka od koncertní činnosti.
Změnou možná byl pro vás post koncertního mistra Pražského komorního orchestru. To je ale prý už minulost. Proč?
V PKO jsem byl několik let. Práce koncertního mistra komorního orchestru je podobná práci v kvartetu. Musíte mít hudební představu o díle, zkoušet tak, aby se skladby daly v určitém časovém úseku kvalitně nazkoušet. Výhodou orchestru bez dirigenta je, že každý člen musí viset očima na koncertním mistrovi a být neustále ve střehu. Pak je velká šance, že koncert dopadne dobře. V loňském roce jsem se rozhodl tuto činnost z různých důvodů, hlavně časových ukončit.
Mám pocit, že většina studentů vysokých hudebních škol si myslí, že budou virtuosové a brzy zjistí, že na to z různých důvodů nemají. Pro některé to může být šok. Jací vlastně vaši studenti jsou?
Ne všichni noví studenti mají představu, že se stanou sólisty. Někteří by rádi našli uplatnění v nějakém malém komorním souboru, jiní chtějí zakotvit v komorním nebo symfonickém orchestru. Velká většina se chce vracet do místa odkud pocházejí a být zaměstnáni v ZUŠ. Jen opravdoví jedinci, jako byl Jan Mráček, se uplatní jako sólisté. A jací jsou? Šikovní, pracovití, chtějí za těch 3-5 let pobrat co nejvíc informací, naučit se co nejvíc houslové literatury a být vybaveni co nejlépe pro svůj profesní hudební život.
Jaký máte názor z pozice houslisty a primária na český, potažmo světový hudební život? V čem je jiný než v minulém století?
Myslím si, že i v dnešní přetechnizované době celosvětově klasická hudba není na ústupu. Koncertní sály u nás i po celém světě jsou plné. Lidé mají pořád rádi klasickou hudbu, chtějí slyšet živé interprety. Konkurence je rok od roku větší, o čemž svědčí přiliv hlavně asijských umělců. A všichni jsou vynikající. V minulém století tolik muzikantů nebylo, byla větší šance rozpoznat jednotlivé houslisty. Dnes po pár taktech poznáte jen jednotlivce….
Život hudebníka je nejistý a psychicky náročný – ruce, nátisk, hlas se mohou snadno pokazit. Jak tomu vzdorujete? Chráníte své ruce třebas tím, že se vyhýbáte manuální práci včetně sekání dřeva?
Na chatě cirkulárku nemám, sekeru na dříví občas do ruky ale vezmu. Jinak se snažím ruce chránit a přitom se chovat normálně a dělat normální věci.
