„Cesta hudebníka bývá sice často posetá růžemi,
ale i růže mají své trny…
A skutečným hudebníkem je jen ten,
kdo toto umění miluje a nikdy je neopustí.“
Vasyl Barvinskyj

„Polyfonie Dunaje“ je projekt o mnohozvučnosti kultur, které se formovaly ve společném prostoru střední Evropy a překračovaly hranice, jazyky, historická traumata i paměť. V českém části programu se tato myšlenka nerozvíjí prostřednictvím doslovné geografie Dunaje, ale prostřednictvím hlubších hudebních proudů: Prahy jako jednoho z předních evropských hudebních center, Moravy jako českého prostoru dotýkajícího se dunajské oblasti a ukrajinské hudby, která po staletí vstupovala do dialogu s českou kulturou.
Praha nebyla pro ukrajinské umělce pouze městem vzdělání, ale také místem vstupu do evropského profesionálního prostoru. Setkávaly se zde národní školy, modernistické hledání, slovanská idea i živá koncertní praxe. Není náhodou, že českou kulturu doprovází staré rčení: Co Čech, to muzikant. V tomto prostředí Ukrajinci nacházeli nejen školu, ale také podporu. Od českého pedagoga Aloise Nankeho, který v Přemyšli ovlivnil formování haličských hudebníků, mimo jiné Mychajla Verbického, autora hudby ukrajinské hymny, až po Viléma Kurze ve Lvově a Vítězslava Nováka v Praze – česká hudební tradice byla významnou součástí profesionalizace ukrajinské skladatelské školy.
Mimořádně výmluvnou osobností je Vasyl Barvinskyj. Jeho cesta do Prahy začala již ve Lvově, kde byl jeho učitelem český klavírista a pedagog Vilém Kurz. Právě Kurz podpořil Barvinského talent a doporučil mu pokračovat ve vzdělávání v Praze. Je příznačné, že později byla díla mladého ukrajinského hudebníka – zejména jeho preludia a „Šest miniatur na ukrajinská lidová témata“ – zařazena do metodické práce Viléma Kurze a Růženy Kurzové „Postup při vyučování hře na klavír“, vydané v Brně roku 1921. Ukrajinská hudba tak vstoupila nejen do koncertního, ale i do pedagogického prostoru české klavírní školy. V Praze Vasyl Barvinskyj studoval na Karlově univerzitě, navštěvoval přednášky Zdeňka Nejedlého a Otakara Hostinského, zdokonaloval klavírní hru u Viléma Kurze a Jakoba Goldfelda a kompozici studoval u Vítězslava Nováka – žáka Antonína Dvořáka. Vzniká tak významná kontinuita: Dvořák – Novák – Barvinskyj. Sám Barvinskyj psal o V. Novákovi jako o „nejvýznamnějším, vedle J. Suka, žáku Dvořáka“ a s velkou vděčností vzpomínal na jeho pedagogickou roli: „My, Ukrajinci, bychom měli být vděční profesoru Novákovi, jeho jméno je nyní neoddělitelně spojeno s historií našeho mladého umění.“ Praha Barvinského nevzdálila od ukrajinské písně – naopak, právě pražská škola mu pomohla vnímat ji jako základ moderní evropské hudební řeči.
V tomto kontextu se dá nově pohlížet také na Slovanské tance Antonína Dvořáka. Historie tohoto cyklu začala po úspěchu jeho Moravských dvojzpěvů, kdy berlínský nakladatel F. Simrock za podpory J. Brahmse objednal u Dvořáka cyklus klavírních skladeb pro čtyři ruce jako obdobu slavných Uherských tanců. Český skladatel se však vydal jinou cestou: necitoval hotové lidové melodie, ale vytvořil vlastní témata v duchu folkloru.
V prvním sešitě op. 46 převažují české taneční typy – furiant, polka, sousedská, skočná. Výjimkou je č. 2 – dumka – balada ukrajinského původu. Ve druhém sešitě op. 72 se žánrová paleta rozšiřuje, ale dumka zůstává a dále se vyvíjí: op. 72 č. 2 zní již jako zralejší, jemnější a nově promyšlený obraz. Proto má výběr čtyř Dvořákových tanců v tomto programu zvláštní význam, op. 46 č. 1 a č. 8 představují český živel – brilantní, rytmicky výrazný a taneční, op. 46 č. 2 a op. 72 č. 2 otevírají ukrajinskou dumku v české hudbě. V lidové tradici tento žánr představuje především lyrickou, melancholickou píseň. Skladatel ji necituje doslovně, ale přetváří ji jako instrumentální žánrový obraz: v jeho hudbě se písňová zamyšlenost spojuje s náhlými změnami nálad, pohybem a vnitřním dramatismem. Tak v jeho hudbě vzniká národnostně různorodá, obrazová a stylová „Polyfonie Dunaje“: český tanec a ukrajinská dumka, živel pohybu a prostor paměti, folklorní impuls a akademická forma. Právě proto vedle osobnosti Dvořáka tak přirozeně vystupuje také osobnost Barvinského. Pokud Dvořák vnáší ukrajinskou dumku do srdce české hudební představivosti, pak Barvinskyj, ukrajinský žák avantgardní Prahy, přináší do ukrajinské hudby pocit nové doby, spojuje evropský modernismus s ukrajinským duchovním soustředěním a prohlubuje komorní hudební myšlení. Jeho romantismus nebyl pouze nostalgickou lyrikou. Žila v něm paměť o „ukrajinském národu, který během dlouhých staletí své historie prožil tolik těžkých útrap“, a styl skladatele byl výstižně označován jako meditativní, existenciálně vyhrocený a nesoucí „moderní psychologickou hodnotu“.
Jedním z ústředních děl koncertu ukrajinských skladatelů je „Modlitba. Otče náš“ Vasyle Barvinského – druhá část jeho posledního velkého díla – Klavírního kvintetu g moll. Jeho koncepce podle badatelů vznikla v hrůzných podmínkách koncentračního tábora. V této části klavír umlká a smyčce znějí jako sbor beze slov, jako by pronášely modlitbu Otčenáš. Skladatele se pokoušeli vymazat prostřednictvím zatčení, mordvinských táborů, spálení rukopisů a nuceného mlčení. Ale „Modlitba“ vrací jeho hlas – tichý,
soustředěný a nezničitelný. Vedle ní zaznívá „Město Marie“ Zoltana Almášiho – dílo věnované Mariupolu. Pokud V. Barvinskyj představuje umělce, kterého se systém pokusil zničit, pak Mariupol vystupuje jako město, které se někdo pokusil fyzicky vymazat – jako prostor života, paměti a lidských hlasů. Mezi „Modlitbou“ a „Městem Marie“ vzniká hlavní otázka programu: co může hudba po zničení? Neobnovuje zdi a neruší ztráty. Ale vrací hlas tam, kde chtěla historie zanechat mlčení. Další díla z programu nabízejí různé způsoby, jak po životních zkouškách promlouvat hudbou. V „Horské legendě“ Evžena Stankovyče se dostáváme do mytologického prostoru Karpat. Dílo Oleksandra Rodina „Po přečtení Lovecrafta“ přináší do koncertu rozměr současné úzkosti, tajemství a střetu s neznámem. „Ruthenský koncert“ Oleksandra Kozarenka svým názvem odkazuje k historickému pojmu „Rutheni“ – tak bylo ve středověké evropské tradici označováno ukrajinské (karpatské) obyvatelstvo. Koncert č. 1 pro housle a orchestr Volodymyra Zubyckého, věnovaný Bohdaně Pivnenko, vznikl v předvečer velkých společenských změn konce 20. století. Dílo spojuje virtuozitu s hlubokým emocionálním napětím a zachycuje okamžik očekávání nové budoucnosti. Tato pražská část programu „Polyfonie Dunaje“ tak hovoří k českému posluchači o Ukrajině nikoli jako o vzdálené oblasti, ale jako o hlasu, který je již dlouho přítomen ve středoevropské hudební historii. Vede od Prahy V. Nováka a V. Barvinského – k Dvořákově dumce, od zničeného umělce – ke zničenému městu, od modlitby – k paměti, od paměti – k životu. „Múzy nemlčí“ tehdy, když zaznívá hlas, který se nepodařilo vymazat.

28. července 2026 od 19:00, Betlémská kaple v Praze. První celovečerní koncert ukrajinské klasické hudby v Praze v podání Národního souboru sólistů Kyiv Camerata, jednoho z nejvýznamnějších ukrajinských komorních orchestrů, který vystupuje na prestižních světových scénách včetně Carnegie Hall a Berlínské filharmonie.

Program:
Vasyl Barvinskyj – „Modlitba. Otče náš“. II. část Klavírního kvintetu g moll
(orchestrální provedení)
Zoltan Almasi – „Město Marie“, hymnus-rekviem pro smyčcový orchestr
Evžen Stankovyč – „Horská legenda“ pro violu a smyčce
Oleksandr Rodin – „Po přečtení Lovecrafta“ pro smyčcový orchestr
Oleksandr Kozarenko – Concerto Rutheno pro preparovaný klavír a orchestr
Volodymyr Zubyckyj – Koncert č. 1 pro housle a komorní orchestr, věnovaný B. Pivnenko
Antonín Dvořák – „Slovanské tance“ op. 46 č. 1, č. 2, č. 8 a op. 72 č. 2

Účinkující:
Národní soubor sólistů „Kyiv Camerata“, Bohdana Pivnenko – housle, Kateryna Suprun – viola, Dmytro Tavanec – klavír, Ivan Čeredničenko – dirigent

Ivan Čeredničenko.

(Zpráva není dílem PH, ale společnosti Kinovarta. Přetiskujeme ji jako výraz naší sounáležitosti s Ukrajinou, zviditelňování ukrajinského umění a protestu s nezájmem českých institucí a firem v oblasti klasické hudby, který v současnosti bohužel převažuje.)