Květnový pěvecký večer České filharmonie asi měli abonenti chápat po Mahlerovi, Šostakovičovi, Janáčkovi, Sukovi a Beethovenovi na sklonku sezony jako víceméně nenáročnou a příjemnou předzvěst léta. K zajištění „autenticity“ perfekce si pozvala u orchestru i veřejnosti oblíbeného dirigenta Giovanniho Antoniniho, který odvedl v druhém květnovém týdnu skvělou práci. (Byl jsem přítomen koncertu 8. 5.)
Fota Petra Hajská / Česká filharmonie.
Jakkoliv to byl velmi příjemný večer, nepodařilo se mi odhalit, co dramaturgií pořadatel a dirigent mysleli. Program asi měl být pěveckým recitálem ve stylu pražských „operních besídek“ renomovaných pěvců, nicméně zařadíte-li do programu jednu z nejslavnějších symfonií západní hudby všech dob a navíc ji rozseknete, začne to být poněkud bláznivé. Vraťme se však na začátek.
ČF pozvala, předpokládám na doporučení dirigenta, anglickou sedmatřicetiletou sopranistku Louise Alder, jež má velmi dobré mezinárodní renomé, aby zapěla u nás málo známé recitativy a árie – třikrát Rossiniho (Othello, Jezerní paní), dvakrát Mozarta (Voi avete un cor fedele, K 217, recitativ Ei parte a rondo Per pietà z Così fan tutte) a jednou Haydna s třemi předěly: předehra z Rossiniho Lazebníka sevillského, Haydnova předehra k opeře L´isola disabitata (dramaturgický objev večera) a Symfonie h moll, „Nedokončená“, Franze Schuberta.
Nejprve pár vět k dirigentovi a orchestru. Jestliže jsem měl při minulém hostování pana Antoniniho pocit, že se přes všechnu jeho snahu někteří hráči ČF s ním míjejí, tentokrát se orchestr hodně snažil přiblížit se jeho autentickému světu, přijmout Antoniniho názory a vidění a nejen doprovody, ale hlavně obě předehry byly výborné (méně operně štiplavé, což bylo dobře), hlavně Lazebník byl okouzlující. S nadšením jsem poslouchal překvapivá pianissima. Česká filharmonie byla v tomto klasickém a raně romantickém repertoáru skutečně pozoruhodně dobrá.
Naprosto mimořádný byl v českých vodách Schubert. Dosud jsem živě neslyšel v symfonickém fragmentu tak dobře vypracované detaily. Pro Antoniniho byl důležitější opojný melancholický zpěv a tanečnost, než nacházení dusné baladičnosti, skrytých významů a utajeného pesimismu jinak docela optimistického skladatele. Eruptivní dirigent, který vnášel do hry ČF značnou energii, dovedl orchestr k osobitému výkladu. Jelikož pan Antonini není „stavitelem hudebních katedrál“, nezapůsobil na mě sice jeho Schubert jako například v případě Abbada, Honecka, Harnoncourta, Haitinka aj., ale bylo to velmi uspokojivé. Tedy mohlo to být ještě lepší, kdyby Nedokončenou nerozetnul vložením geniální hudby. Rossiniho árie Assisa ai piè d´un salice z opery Othello je sugestivní, avšak se Schubertem má společného asi tolik, co Vltava s Dunajem. Jakkoli byl zpěv paní Alder překvapivě dobrý, byl to kompoziční šok. Dirigent chtěl předěly překlenout systémem attacca, ale bylo to jen šálení. Tragédie Othella je jiným světem, než hluboký zármutek a hledání klidu v schubertovském Andante (kouzelné pianissimové smyčce).
Schubert byl jako celek prvním vrcholem pěveckého recitálu. Tím druhým byla tónově opojná a muzikantsky dokonalá hra harfistky Jany Bouškové v ukázce z Othella. (Z dalších členů ČF bych ten večer vyzdvihl hornistu Ondřeje Vrabce a pikolistu Jana Machata. Naopak nechápu odpovědnost, kterou ČF vložila na studentská bedra hobojisty Matúše Veľase.)
S Louise Alder bylo vše v pořádku – krásný lyrický soprán s náznaky subretnosti, pohyblivý hlas s dokonalou technikou a intonací, silné vědomí stylu. (Přidala virtuózně provedené Mozartovo Alleluja, jež znám v lepších provedeních.) Kdyby to bylo jinde a jindy, byl bych spokojený, ale na konci jsem neměl pocit výjimečného setkání s výjimečným hlasem. Jestliže zve Česká filharmonie do svých abonentních řad osobnosti typu Andráse Schiffa, Daniila Trifonova, Pabla Ferrándeze, Yuji Wang, Marii Joâo Pires, Alisy Weillerstein, Lisy Batiashvili, Antoine Tamestita…, proč nemůže pozvat na operní večer operní hvězdu skutečné světové elity?
