Malá barokní opera Dido a Aeneas od Henryho Purcella, či přesněji řečeno, to, co se z původního Purcellova díla dochovalo, má v sobě nepojmenovatelný půvab a myslím si, že je to nejen půvab hudební, ale i hudebně dramatický. Nedocenitelná je schopnost skladatele Henryho Purcella svéráznými prostředky zhudebnit text libreta Nahuma Tatea v typických drobnějších kontrastních celcích. Je až podivuhodné, jak ve své době dokázal být skladatel věrný sám sobě a nakolik je jeho hudební řeč specifická. Můžeme hluboce bádat o tématu textu libreta, vracet se k těm nejdávnějším kořenům milostného mýtu o zakladatelce Kartága královně Dido a trojském hrdinovi Aeneovi, podrobně zkoumat, jak se Didonino a Aeneovo téma časem proměňovalo v dílech nesčetných autorů. Rozsáhlá studie dramaturga Ondřeje Hučína na toto téma je v programu k inscenaci tentokrát jako by samostatná, je téměř něčím navíc. Ostatně k samotnému Purcellovi se Hučín ve své rozpravě dostává až na samém konci svých úvah a na nepříliš velké textové ploše.
Fota Serghei Gherciu / Národní divadlo Praha.
Kouzlo této operky spočívá v nedefinovatelné originalitě Purcellova přístupu k tématu, ve schopnosti zpracovat je stylově jednotnou osobitou formou. Řekla bych, že nezbývá než dotýkat se tohoto malého klenotu v super jemných rukavičkách. Nepomůže snaha po zefektnění scénických prostředků (aspoň ne v takové podobě, jakou jí propůjčila režisérka Alice Nellis se svými spolupracovníky) a už vůbec neprospěje nemilosrdné rozříznutí tohoto samonosného dílka a necitlivé vložení úryvků ze skladatelovy semi-opery Královna Indiánů pro pobavení královny Dido. Alegorické postavy této vycpávky jen znepřehledňují dění na jevišti, i když, pravda, přinášejí možnost k uplatnění dalších opravdu pohledných kostýmů Kateřiny Štefkové. Jistě, Purcellovi současníci by se nad tou nově vzniklou násilnou gulášovitostí celku asi příliš nepozastavovali, ale dnešní obecenstvo, nebo patrně jeho značná část, by si rádo vychutnalo Purcellovu originální muziku Didony a Aenea v co nejkompletnější, nejcelistvější podobě.
Královna Dido je tu od začátku tragickou postavou, která nemá tendenci jakkoli se proměňovat během své přítomnosti na jevišti. Od počátku podléhá svým obavám, tuší neštěstí a dokonce odmítá i Aeneovu snahu vzepřít se vůli bohů či jeho vlastnímu citu pro povinnost a Dido neopustit. Život královny Dido po odplutí milovaného Aenea nevyhnutelně končí – napadá mě, že podobně jako život Ariadny Bohuslava Martinů, když ji opustí Theseus. Také pro Ariadnu by mnohé scénografické a světelné frajkumšty byly nadbytečné.
Režisérka se snažila zjemnit záměrnou temně šedou strohost popisně „skalnaté“ scénografie jakousi plazící se nadprodukcí chuchvalců černého tylu, do něhož halila sbor. Dido pak s tím množstvím bílého a černého textilu zápasila dál, jeviště plnil hustý dým, duněly hromy, blyštěly blesky. Dido a ostatní uzavřeli inscenátoři do jakýchsi quasi barokních skal, kam občas pronikne symbolickou průrvou trochu kontrastního světla, jímž prostupují temné postavy. Něžné kouzlo té zázračné Purcellovy opery se vytratilo téměř bezezbytku. Přispěla k tomu bezesporu i hudební podoba díla přes snahu dirigenta Michaela Hofstettera, jehož přístup jako by postrádal smysl pro jemnou stavební proměnlivost Purcellovy hudby, byť byl orchestr Národního divadla doplněn o hráče Collegia 1704 a o pěvce Collegia vocale 1704 – anebo spíš: právě proto! Hybridní zvuk starých nástrojů kombinovaných s nástroji současného orchestru ND byl drsný, téměř neposlouchatelný. A navíc tu chyběl muzikant typu dirigenta Václava Lukse, lépe řečeno chyběl konkrétně on sám. Collegium 1704 ve své orchestrální i vokální podobě bylo použito, ne-li zneužito.
Ačkoli si velmi vážím pěvkyně Markéty Cukrové, domnívám se, že role královny Dido není pro ni. Přesto, že má opravdu bohaté zkušenosti se starou muzikou, její hlas postrádá v interpretaci této opery měkkost a určitou tajemnost altovějšího zabarvení a po stránce herecké jí paní režisérka nepomohla vytvořit postavu Dido ani v nejmenším (což lze zopakovat i u ostatních postav). Sympatický Lukáš Bařák jako Aeneas příliš nerespektoval jemné zákony barokní hudby, je však otázka, zda jej o to někdo žádal. Blížila se k nim Jekatěrina Krovatěva jako Didonina nejbližší přítelkyně Belinda i Magdalena Hebousse (Druhá dáma), ironický pěvecký škleb Čarodějnic zaujal svou karikovaností. Kouzelným Purcellovým sborům chyběl především klid k soustředěné interpretaci… Další promarněná příležitost operního souboru Národního divadla, škoda.
Henry Purcell: Dido a Aeneas. Opera o třech jednáních, libreto Nahum Tate. S přidanou „Maskou k obveselení Dido“ sestavenou pro tuto inscenaci z vybraných částí Purcellovy semi-opery Královna Indiánů s texty Johna Drydena. Premiéra 15. 1. 2026 ve Stavovském divadle (Národní divadlo Praha).
Dirigent Michael Hofstetter, režie – Alice Nellis, choreografie – Klára Lidová, scéna – Matěj Cibulka, kostýmy – Kateřina Štefková, světelný design- Ivo Dankovič, Alice Nellis, Matěj Cibulka, videoart – Michal Mocňák, dramaturgie – Ondřej Hučín. Dido – Markéta Cukrová, Belinda – Jekatěrina Krovatěva, Druhá dáma – Magdalena Hebousse, Čarodějnice – Aco Bišćević, Druhá čarodějnice – Lenka Pavlovič, Třetí čarodějnice- Marie Šimůnková, Aeneas – Lukáš Bařák. Postavy „Masky“: Věhlas – Aco Bišćević, Závist, Ismeron – Tomáš Šelc, Bůh snů – Jekatěrina Krovatěva. Orchestr Národního divadla + Collegium 1704, Collegium vocale 1704, Balet Národního divadla.
Olga Janáčková
