V tomto století mám pocit, že leden je ve vyjádření hudební pocty mrtvým větším magnetem než listopad. Letos uvedla Česká filharmonie mezi 7. a 9. lednem Mozartovo Requiem, 14. a 15. ledna Pražští symfonikové Verdiho Messa da Requiem.
Fota Petr Chodura.
Dramaturg FOK Martin Rudovský připomněl, že 27. ledna 1876 se uskutečnila ve Stavovském divadle pražská premiéra tohoto díla, což musela být tehdy obrovská, těžko zapomenutelná událost, a že na stejný den připadá Mezinárodní den památky obětí holocaustu, který si aspoň část české veřejnosti včetně politiků všech názorů a azimutů snad připomene. Právě to je vzhledem k Requiem symptomatické (viz Verdi v Terezíně – „Vysvoboď mě, Pane, od věčné smrti onoho strašného dne, kdy se bude třást nebe a země, až přijdeš svět soudit ohněm… Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí.“).
Uvedení Verdiho mše byl prý dávný sen dirigenta Tomáše Braunera, který mu Symfonický orchestr hlavního města FOK splnil a jsem tomu rád. Uměl bych si sice představit podstatně větší sbor a lepší sólové kvarteto, ale v rámci ekonomických možností to bylo maximum možného a účinek na publikum mi připadal 15. 1. mocný.
Dle mého mínění je základním problémem mohutné kompozice svár mezi operním fundamentem a duchovní oratorní formou. Mši jsem slyšel v různých pojetích asi čtyřicetkrát, živě i nahrávky. Někteří dirigenti měli zemřelé za aktéry další Verdiho opery, jiní se snažili operu tlumit a měli na mysli Poselství a Symboly. Pan Brauner udělal to nejlepší, co mohl a chtěl – realizoval úspěšný kompromis. Český filharmonický sbor Brno zpíval opět výborně, oratorně (jeho pianissima byla báječná), jen mu v gradacích a fortissimech chyběl kousek „hrozivé“ síly; dirigent více či méně ukáznil operní pěvce. Obdivoval jsem, jak připravil a vedl orchestr, moji úctu mají smyčce vedené Romanem Patočkou. Zaujala mě hra některých nástrojů (například flétnistka Anna Talácková), naopak jsem nebyl nadšen laděním trubek a pozounů. Slyšel jsem skvělé fugy sboru, působivé gradace, mysteriózní pianissima (například Libera me, Domine). Jen občas jsem měl jiný názor na tempa a agogiku (třeba v quam olim Abrahae).
K sólistům: hlavní interpretační tíha byla položena na soprán. Krassimira Stoyanova má působivý životopis i hlas, ale hvězdou večera nebyla. Zazpívala správné noty ve správnou chvíli, správné dynamice, ale charismatický hlas, kdy bych se bál dýchat a kdy by se v závěru dotkla nebes, jak to dokázaly Fleming, Filipova, Schwarzkopf, Orgonasova, Rysanek, Tebaldi, Price, Freni…, se nekonal. Naopak příjemně překvapila altistka Ester Pavlů (například Liber scriptus), jejíž hlas má nadnárodní dimenzi. Tenorista Pavel Černoch, možná zpívající v nějaké hlasově nepohodě, se hodně snažil a řada pasáží byla velmi příjemná, ale do pánů Pavarottiho, Dominga, Alagni, Stefana, Bergonziho, Björlinga, Prandelliho…, ba i Villazóna, měl daleko. Jeho Hostias znělo velmi dobře, ale nemrazilo. Patrick Zielke má mohutný bas, ale bohužel ne profundní a nádherně probarvený jako mívali Siepi nebo Ghiaurov, po svém i Ramey. Budu-li se dívat na kvarteto prizmatem světa, tak bylo nevyrovnané a druhořadé, prizmatem českých orchestrů a festivalů bylo špičkové… Příklad ideálního hlasového obsazení: Dame Joan Sutherland, Marilyn Horne, Luciano Pavarotti, Martti Talvela (Wiener Staatsopernchor, Wiener Philharmoniker, sir Georg Solti – Decca Records).
Mší za zemřelé vykročil FOK do roku 2026 velmi důstojně. Další velké výzvy jej čekají na počátku března (Sukova Pohádka), na konci dubna (Haydnovo Stvoření) a v červnu (evropská premiéra první verze opery Mariken z Nimègue Bohuslava Martinů).
Luboš Stehlík
