Významný počin Radioservisu řady Prague Spring Festival Gold Edition přináší postupně archivní live záznamy nejlepších koncertů celé historie Pražského jara od jeho zahájení v roce 1946. Každý výběr je věnován vynikajícím interpretům, kteří obohacovali festivalové koncerty a jejich jména se stala legendami. V pořadí již páté dvojalbum vzácných historických nahrávek přináší tentokrát galerii význačných sólistů, kteří svými vystoupeními v rámci orchestrálních koncertů spoluvytvářeli reprezentativní dramaturgické nabídky. Jak vydavatelé uvádějí, je jich tolik, že by záznamy těchto koncertů mohly vytvořit zcela samostatnou ediční řadu. Výběr číslo 5 zaměřuje svou pozornost na tři záznamy ze sedmdesátých let a jednu z počátku let devadesátých minulého století.
Jednou z nejčastěji zařazovaných skladeb v historii festivalu je Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka. Jeho interprety byla celá řada sólistů i těch nejzvučnějších jmen, nelze nezmínit alespoň Mstislava Rostropoviče, který jako mladý umělec hrál u nás Dvořáka poprvé v roce 1950 a 1952 vznikla jeho mistrovská nahrávka s Václavem Talichem. Zvláštní pozornost vzbudil v roce 1991 brazilský violoncellista Antonio Meneses (1957–2024), v té době už světoznámý umělec, vítěz mezinárodní soutěže ARD v Mnichově a také Čajkovského soutěže v Moskvě. Vystupoval s Herbertem von Karajanem, Claudiem Abbadem, Riccardem Mutim a dalšími slavnými dirigenty, v Praze byl na Pražském jaru poprvé roku 1985. Podle zasvěceného průvodního slova Bohuslava Vítka v bookletu dvojalba poznáváme Menesese jako technicky skvělého a stejně tak citlivého umělce se smyslem pro hluboký lyrický projev, u Dvořáka obzvláště důležitý. Skvělým partnerem mu na tomto pražském vystoupení byla Česká filharmonie a zvláště umělec, který měl mimořádný cit pro českou hudbu, Zdeněk Košler. Při poslechu live záznamu oceníme ovšem rovněž sugestivní a vytříbené podání orchestrálního partu Českou filharmonií, vpravdě „dvořákovské“, jak je dirigent Zdeněk Košler dokázal s tělesem vytvořit. Krásně znělé violoncello Antonia Menesese bylo přirozeně oddané, s přesnou vyvážeností zpěvnosti melodické linky bez exaltované příměsi, pouze srdcem prožívané Dvořákovy skladby. Barevnost orchestrálního doprovodu byla výrazově bohatá a stále sloužící krásné kompozici. Jemně vláčné, prokreslené violoncellové detaily, niterné a mistrovské, provázeli filharmonici slavnostně a jiskrně. Ve 2. větě cello prokreslovalo melodické běhy od spodních tónů, Česká filharmonie provázela s porozuměním autorovy vzpomínky na domov. Dvořákův koncert byl dokončen v roce 1895, jeho stěžejní část však vznikla v Americe a v melodice je to patrné. Pobyt v Americe se zobrazil v kompozici černošskými i indiánskými prvky, jak je skladatel měl možnost poznat v New Yorku i ve Spillville, české osadě v Iowě. Zpěvnost Menesesova violoncella v Dvořákově koncertu působí vznešeností i virtuózní naléhavostí, celosvětově uznávaný sólista vložil do přednesu probarvený tón i svůj vztah k Dvořákově dílu. Finále s orchestrálním tutti a energickým violoncellem zůstalo neokázalé a melodické, trubky naznačují velkolepost a nádheru bez pompéznosti, vše přirozeně vyvážené, přechod ke ztišení dýchá něhou. Závěrečné akordy jsou radostnou oslavou návratu domů, i když nedávné úmrtí Josefíny Kounicové, Dvořákovy švagrové a mladické lásky ve vzpomínkách zůstaly v závěrečné větě uloženy.
Druhým archivním skvostem je proslulý Dvojkoncert a moll, op. 102, Johannesa Brahmse z roku 1888, s houslistou Josefem Sukem a rakouským violoncellistou Heinrichem Schiffem za doprovodu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK s tehdejším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Oblíbené Brahmsovo dílo patří stejně tak k často uváděným skladbám a pro mnohé houslisty a violoncellisty je základním kamenem repertoáru. Oba umělci uváděli společně Dvojkoncert alespoň dvacetkrát, jak uváděli, v roce 1977 jej provedli na Pražském jaru ve Smetanově síni, kde se ostatně nahrávala všechna na tomto dvojalbu zařazená díla, jako zralí a vzájemnou souhrou obohacení sólisté. Pod vedením Jiřího Bělohlávka zaznělo Brahmsovo dílo ve výtečném podání Pražských symfoniků a obou sólistů v plné kráse rozsáhlé kompozice s mohutnými orchestrálními celky i virtuózními sólovými či duetovými výstupy obou sólových nástrojů. Brahmsova hudba má odlišný charakter od Dvořákovy malebné melodičnosti, ale náročné party podali Suk i Schiff s technickou vyzrálostí a neskutečně pestrou škálou barev pro vyznění všech skladatelových nároků na špičkovou interpretaci. Střídání jemného pizzicata s bezchybnými melodickými běhy ve smyčcích a plné nasazení orchestrálního zvuku stále sledovalo citlivé vedení dirigenta, jenž v té době patřil k nejlepším umělcům mladší generace. Josef Suk, jehož nejlepším učitelem byl Jaroslav Kocian, je nám blízký jako vynikající houslista plného sytého tónu, křišťálově čisté intonace a neomylné stylovosti; Heinrich Schiff byl žákem Andrého Navarry a kromě violoncella se posléze úspěšně věnoval také dirigování. V 70. letech minulého století měl za sebou významná vystoupení v Londýně a ve Vídni, kde se představil jako úspěšný sólista s emocionálním potenciálem ztvárnit nejnáročnější skladby přirozeně s působivou krásou tónu barokního nástroje. Kadence i rytmičtější sekvence oběma sólistům zněly překrásně a orchestrální part měl pod Bělohlávkovým vedením zvuk přímo vycizelovaný.
Druhý disk dvojalba představil nejprve legendárního francouzského trumpetistu Maurice Andrého, který uvedl mimořádně oblíbený Koncert pro trubku a orchestr Es dur, Hob. Vlle:1 Josepha Haydna. V roce 1974 zahrál ve Smetanově síni nádhernou klasicistní skladbu opět se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pod taktovkou sira Charlese Mackerrase. Andrého optimismus a živelnost se promítala do vynikající interpretace, s níž ve hře na trubku ohromoval posluchače nejpřesnější technikou a povýšil trubku na zcela plnohodnotný sólový nástroj. Začínal jako samouk a záhy se po konzervatoři v Paříži dostával k vítězstvím na mezinárodních soutěžích. Jeho entuziasmus byl příslovečný a razil mu cestu k nejvyšším metám v interpretaci, jež ho vedla také ke znovu objevování náročných partů staré hudby. Na Pražském jaru byl již podruhé a jeho podání Haydnova koncertu, psaného v roce 1796 pro novodobou trubku, patřilo k vrcholům tehdejšího ročníku festivalu. K mimořádnému úspěchu nemalou měrou přispěl sir Charles Mackerras, od svých studií u Václava Talicha v roce 1947 zasvěcený a neochvějný znalec a propagátor české hudby a kultury. Jezdil do Československa často a rád, v zahraničí pečoval o provozování skladeb především Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Prahu doslova miloval a jeho koncerty patřily k nejvyhledávanějším. Umění Francouze Andrého a rodilého Australana Mackerrase se v Haydnovi propojilo do vynikajícího podání klasicistního díla v ušlechtilé nádheře a vznešenosti. Vstupní tóny trubky s úžasnými trylky kralovaly nad orchestrálním pečlivým doprovodem, známou melodii uloženou v paměti lze jen vychutnávat a žasnout. Kadence sólové trubky je dojemná a jásavá, plná krásy. Kantabilní sekvence orchestru vedl Mackerras s příznačnou kultivovaností, trubka souzněla i v nižších partech melodické linky a ve variacích splývala s orchestrem v jednom souzvuku. Allegro patří k těm skladbám, které znějí často v nejrůznějších úpravách a obsazeních. Originál ovládl Maurice André s orchestrem a dirigentem s výjimečným jasem prodchnutým společnou radostí. Haydnova skladba má pověst vytříbené zdánlivé jednoduchosti, ovšem potřebuje umělce nejvyšších kvalit, aby bylo dosaženo dokonalosti.
Ani poslední skladba dvojalba nevybočuje z přehlídky vynikajících koncertů a představuje Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37, v podání rumunského pianisty Radu Lupu a Pražských symfoniků, které vedl španělský dirigent Jesús López Cobos. Po studiích v Madridu a ve Vídni jako dirigent sbíral zkušenosti a úspěchy v Evropě, posléze zakotvil v operních domech, nejprve v Berlíně a působil také v USA. Dnes je jeho jméno záštitou renomované dirigentské soutěže. V roce 1977 byl López Cobos pozván na Pražské jaro k dirigování 3. klavírního koncertu s tehdy již známým klavíristou. Rumunský rodák studoval v Bukurešti a v Moskvě a do povědomí se zapsal především jako vítěz prestižní soutěže Van Cliburna v USA. Lupu nahrál kompletní klavírní dílo Ludwiga van Beethovena a dodnes je tato nahrávka referenční. V Praze zahrál Radu Lupu Beethovenův koncert z roku 1800 s úvodními melodickými běhy v překrásném přednesu s precizní jemnou, ale suverénní úhozovou technikou. Orchestrální úvod nabídl pěkně rozezpívanou romantiku a s klavírem souzněl doprovod výrazově i virtuózně. Nepředstíraná skromnost plná jistoty v uchopení Beethovenovy kompozice se prolínala mezi orchestrem a sólistou v pomalých i živých pasážích, dynamika stoupala, aniž by cokoliv ubrala na propracované radostné souhře. Klavír svítil v bězích vzhůru a čaroval v pianissimech, vyváženě v trylcích přecházel k perličkově vyšperkovaným sekvencím bez okázalosti v nádherné drobnokresbě. Orchestr pod Lópezovým vedením jemně provázel virtuózní klavír smyčci a následně tutti. Sólo po důrazné pasáži se opět vracelo k jednoduché lince a závěr 1. věty zakončily společně plnozvučné akordy. 2. věta dýchala libozvučností a citlivým podáním tématu v odevzdaném tónu. Smyčce s podkresem dechů se spojily s klavírní úhozovou pestrostí naprosto přirozeně, Lupu jako mimořádně disponovaný sólista nabídl Beethovenovu skladbu přehledně ve všech odstínech barev. Celá věta byla krásnou pomalou písní s precizním doprovodem. Klavírní závěrečné rondo bylo ovšem pěkně energické a tepající svižným rytmem od počátku do konce. Klasicistní forma byla skutečně výsostně uchopena.
Výběr čtyř sólových koncertů s orchestrem je přehlídkou čtyř vynikajících mistrů a stejně tak výborných orchestrů České filharmonie a Pražského symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, jež pod vedením znalých dirigentů podaly špičkové výkony. Pátý výběr řady Gold Edition nemá slabé stránky a záslužně připomíná historii festivalu Pražské jaro.
Marta Tužilová
