Pominu-li tři stupně hudebního školství, nejrůznější motivační soutěže a soukromé projekty (kurzy, MenArt, Akademie klasické hudby, pěvecké sbory, amatérské orchestry), pak edukace a podpora talentovaných hudebníků je integrální součástí řady orchestrů. Dělají to orchestry pražské i regionální, nesměle do edukace nahlížejí i hudební festivaly.
Díky v Česku mimořádné ekonomické a personální základně má nejširší záběr Česká filharmonie. Maličkým, ale signifikantním výhonkem její péče o talentované muzikanty bývá v rámci Českého spolku pro komorní hudbu Koncert vítězů soutěží (vhodnější název by byl šířeji pojatý Koncert talentů), kdy jsou veřejnosti představovány mladíci a mladice, kteří stojí na prahu hudební kariéry, kdy očekávají (právem či neprávem), že se jim otevřenou dveře do hudebního světa. Mají k tomu předpoklady soutěžních úspěchů a jsou rodinou a okolím silně motivovaní.
Fota Ivan Malý / Česká filharmonie.
Letos dostali šanci tři mladíci a platformou jim bylo 17. ledna pódium Sálu Martinů v pražském Lichtenštejnském paláci, v němž má sídlo HAMU. Nejdříve nabídl malý profil své současné kondice dvaadvacetiletý klavírista Jan Čmejla a poté bratři Yan (23 let) a David (22 let) Mařatkové. Bezesporu tři výrazně talentovaní mladí muži.
Jan Čmejla patří ke generaci, které by mělo patřit na konci tohoto půlstoletí české klavírní nebe. O jeho talentu a ambicích svědčí hlavně vítězství v loňské soutěži Johanna Sebastiana Bacha v Lipsku. Jakkoliv nejsem nadšeným zastáncem interpretačních konkurzů, jest to nepochybně signál, že jeho talent není běžný a že umí být již v raném věku k určité hudbě empatický. Prokázal to virtuózním a lehkonohým provedením Bachovy Chromatické fantazie a fugy d moll, BWV 903. (Problém temp by byl na jinou glosu.) Myslím si sice, že hrát Bacha není jen o prstech (brzy k tomu dospěl například téměř dvaačtyřicetiletý Víkingur Ólafsson), ale Bach českého mladíka byl báječný.
Aby ukázal jiné své možnosti, zahrál pak celý cyklus Karneval Roberta Schumanna. Některé charakteristické kusy se mi líbily (například Préambule, Florestan, Coquette, Papillons, Paganini, Estrella), jiné méně (Pierrot, Valse noble, Lettres dansantes, Chopin, Pantalon et Colombine, Pause, Marche des „Davidsbündler“ contre les Philistins).
Technicky byl cyklus samozřejmě v pořádku, dozrát však musí pan Čmejla v úhozu (v Schumannovi občas zbytečně ostrý), výrazu, tónomalbě a prožitku. Ale jsem dalek toho mu to vyčítat. V jeho věku nemůže být jeho výklad na úrovni třeba Alfreda Brendla… Každopádně věřím, že má informace o životě virtuosa v klavírním světě 21. století, který je tvrdý a nelítostný. Přeji mu neumdlévající nadšení, trpělivost, tvrdou sebekritiku, štěstí a odvahu říkat „ne“.
Vizitka bratrů Mařatkových mě příjemně překvapila, anžto jsem netušil, že jsou až tak talentovaní. Yan je výborný klarinetista, ačkoli má ještě tónové rezervy. Nevím, jestli je jeho talent na úrovni Anny Paulové a Marka Švejkara, kteří jsou starší a budují své kariéry, ale možná se jim jednou vyrovná.
Skladatel Kryštof Mařatka se syny.
Zahrál zpaměti (!) Debussyho První rapsodii, Martinů Sonatinu a Brahmsovu Sonátu Es dur – velmi dobře, jen poněkud opatrně a s malým rozletem a kontrastem. (Bohužel jsem tyto kompozice slyšel zahrát na jiné úrovni od Anny Paulové.) Nejzajímavějším číslem byl sólový Vzlet od Kryštofa Mařatky, malý test, co klarinet dokáže. Kupodivu nejsilněji na mě působila spolupráce Davida Mařatky, zaujal mě nejen způsob jeho „doprovodu“, ale i práce s nástrojem. Jednou by z něj mohl být excelentní klavírní partner sólistů světové úrovně.
Luboš Stehlík
